Jdi na obsah Jdi na menu
 


Půlnoční Slunce ll 13. Balancování

8. 2. 2012

 13. BALANCOVÁNÍ

» Ještě než začnete číst, tak bych ráda upozornila, jak těžko jsem sháněla ostatní kapitoly po částech. Snažím se upravovat jejich špatný překlad, jako například chybné skloňování. Dá to docela dost práce a zabere to hodně času, prosím, respektujte to :) Užijte si čtení :)

Nejsem si jistá, jestli tohle není fan pokračování, ale i tak se mi to moc líbíí!

 

Jak jsem uháněl po klikaté cestě věděl jsem, co mě čeká. Můj domov... Když se les začal ředit, věděl jsem, čemu musím čelit. Mé rodině. Jsem si jistý, že Rosalie je informovala o všem s jejími přibarvenými slovy o mém odhalení lidské dívce. Lidská dívka, kterou ona nikdy nebude. Lidská dívka, která se stala mým osobním peklem. Lidská dívka, které je můj trest za to, že jsem monstrum. Lidská dívka, jejíž delikátní vůně přetrvává se mnou. Lidská dívka Bella, která k sobě skutečně přijala padoucha na celý den. Bella, jejíž dotek na mé ledové ruce nebyl omyl. Bella...
 
Když jsem zaparkoval v garáži, vystřelil jsem pohledem na červené auto vedle mě. Všechno štěstí ze mě vyprchalo. Nechal jsem ho na prahu Belly, od níž jsem před malou chvílí odešel. V naději, že je v bezpečí a přivítá mě tak jako dnes.
 
NE! Zakřičel jsem na sebe. Ne. Doufám, že mě neuvítá. Pro její vlastní dobro. Ona si zaslouží něco lepšího než jsem já.
 
Zamkl jsem auto a přemýšlel jsem o každém kromě Alice, která mě čekala. Její myšlenky se ke mně dostaly ještě dřív, než jsem došel ke dveřím. Nejhlasitější byly nadávky od Rosalie. Jasper potichu zasmál. Můj otec měl zmatený pocit úlevy v očích, ale jeho myšlenky zněly ustaraně.
 
Viděl jsem jeho starosti. Bál se o mé duševní zdraví. Možná měl Emmett pravdu. Pomyslel jsem si. Možná jsem ho ztratil.
Esme vypadala šťastná. Kdyby to bylo možné, tak by měla v jejích očích slzy radosti. Její myšlenky byly jako bzučící píseň, tanec štěstí. Slova, které jsem mohl zachytit zněly: "Ona je mimořádná, synku." 
 
"Oh svinstvo, pojďme ref," zaburácel Emmet od televize jak se ticho prodlužovalo. Když si to začal, tak se nyní s Rose dohodni.
 
"Chceš se popovídat, Edwarde?"
 
Carlisle se mě to zeptal tónem, který se používá s někým, kdo přišel o rozum. Tupě jsem na něj hleděl nedba Rosaliina pronikavýho pohledu a zkoušel jsem se soustředit na jeho myšlenky. Jedna, na kterou myslel byla ta, když jsem ho vzal zpět do Port Angels, abych mu ukázal ... cítil jsem prosakující vztek ... ty bestie.

Moje zlost se šířila přes moje ramena až do dlaní. Sevřel jsem je do pěstí jako kdybych chtěl zastavit další způsobení jakékoli škody. Svědectví skutečnosti, že jsem pro ni nebyl dost dobrý.
 
Zkusil jsem vidět přes tu mlhu a soustředit se na Carlislovy myšlenky.
 
Edwarde, ona je mimořádná. Esme si to také myslí. Podívej se na účinek, který na tebe má. Nepatrně jsem se uvolnil .. Změna, kterou v tobě všichni vidíme je absolutní.
 
Nečekaně jsem ztratil zaměření na jeho myšlenky a zvedl jsem hlavu na Rosalie. Můj vztek ze mě ještě docela nevyprchal, ale ona ho zvětšila. Zavrčel jsem na její nevyslovená slova a její samolibý úsměv mi řekl, že je to reakce na její nemocné myšlenky. Myšlenky, které braly čistý nevinný život dívky.
"Jaká typická Rosalie. Měla by si ... " Moje slova jsem nedokončil, když jsem spadl na kolena a zařval jsem:
 
 "NE! Ne. Ne. Bella. Ne. "
 
Krev jí prosakovala na šaty, její neživé tělo ještě nevychladlo. Začala blednout. Nemohl jsem vydržet dívat se. Přiložil jsem si ruce na oči, ale tato vize mě stále sužovala a nechal jsem vyjít další výkřik agónie z úst. Bolest byla nesnesitelná. Jak kdyby se mi mé srdce snažilo udělat v hrudi díru. Kdyby přišlo k životu a začalo bít, tak bych cítil jeho lámání v mém nitru. Bolest byla příliš ... další výkřik mi unikl z úst, když jsem viděl sebe vedle ní. Měl jsem krvavé ruce a rty. Úsměv na mé tváři netvora. 
 
"Přestaň s tím, Rosalie," slyšel jsem Alici říct konečným tónem.
"Dojemné," Rosalie odpověděla, vize přestala a slyšel jsem její kroky směřující ke dveřím.
 
Vstal jsem rychlým, svižným pohybem a předtím než jsem ji mohl následovat, cítil jsem Emmetovu těžkou ruku na mém rameni.
 
"Uklidni se, chlapče. Promluvím se s ní, "jeho hlas byl nízký a konečný.
"Já s ní nebudu mluvit," zamumlal jsem.
 
Alice stála po Emmetovi po boku s lhostejným pohledem. Ušklíbl jsem se na ni, ale Emmet skutečně následoval Rosalie ven dveřmi bez další reakce. Alice se pomalu otočila a podívala se na mě: 
"Nemusím hádat co si myslela," zašeptala mi. "Ale Edwarde, kdyby jsi mohl ..."
"Teď ne, Alice," přerušil jsem ji podrážděně. Otočil jsem se na patě a cestou k schodům jsem se podíval na Carlislea a Esme malým prosebným pohledem. Během vteřiny jsem byl ve svém pokoji poslouchaje, jak se za mnou zabouchly dveře, když jsem se šel postavit k velkému oknu. Snažil jsem se blokovat všechny myšlenky, ale namísto toho se staly nevítaným vetřelcem.
 
Skoro jsem ochutnal krev, která se z ní valila jako rubín brutálně jsem si zašeptal zevnitř. V této chvíli bylo moje hrdlo v plamenech. Zavřel jsem oči a vítal jsem jed, který jsem cítil v ústech.

Bleskově jsem otevřel oči a sáhl jsem do kapsy po víčko od láhve a stiskl jsem ho v dlani. Cítil jsem jak plameny v krku ustupují a přesouvají se tam, kde se ona dotkla mé ruky. Oheň jsem mohl snést. Teplo se nezměnilo.
 
Ani vteřinu jsem neváhal a šel jsem k mému hudebnímu přehrávači v naději, že mě zcela zbaví krvavých myšlenek. Když hudba naplnila pokoj, začal jsem si nevšímavě broukat mimo melodii. Ne, ne mimo melodii ... Tichá ukolébavka krásné spícího dívky přehlušila hudbu v mé vlastní hlavě.
 
Ne dlouho předtím, než ji budu moci znovu vidět. Samozřejmě, že ona o tom neví. Dokázal jsem si představit její tvář, kdyby mě viděla, jak ji sleduji během spánku. Začala by utíkat a odešla by z Forks nadobro. Část mě v to doufala. Kvůli ní. Pouze kvůli ní.
 
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a předtím, než jsem jí stihl říct aby šla pryč, Alice vešla. Odvrátil jsem od ní pohled a vrátil jsem vršek zpět do kapsy.
 
"Dnes večer se za ní půjdeš opět podívat," řekla nevrle.
Povzdechl jsem si. "Co chceš, Alice?"
 
Usmála se nad mým neúspěšným pokusem, abych vyzněl rezervovaně.
 
"Dobře ..." začala kráčet směrem ke mně. "Myslím, že je to velmi nefér, že si chceš nechat mou budoucí nejlepší přítelkyni celou pro sebe." Zakňučela.
 
Zakroutil jsem očima a otočil jsem se zpátky směrem k oknu.
 
"Tvá budoucnost je stále pevnější, Edwarde," pokračovala. "Každou chvíli mívám vizi zraněné Belly Swanové, ale zamlžený obraz je rychle nahrazen mnohem silnější vizí ... s tebou. Vždy s tebou. "
 
Samozřejmě že ona byla se mnou. Teď jsem byl její ochránce. Tak dlouho, dokud to je opodstatněné. V mé hlavě.
 
Nebo dokud ode mne 
neuteče s křikem, pomyslel jsem si s menší nadějí.

 
"Co chceš, Alice?" Zopakoval jsem pro nedostatek nových slov.
 
"Teď nic," začala uličnickým tónem. "Mohu vidět, že teď nejsi na toto připraven." Pak se stal její tón seriózní. "Ale čím víc budeš zkoušet a utíkat od ní, o to víc nebudeš moct. Tak proč teď nepřestaneš, Edwarde. Přestaň a jen přijmi... "
 
"... Že ji možná jednoho dne zabiju," dokončil jsem za ni.
 
"Ne," řekla hlasitěji s více sarkastickým tónem.
 
Viděl jsem jí úzké oči v odrazu na okně a nechal jsem svou hlavu padnout. Teď stála vedle mě.
 
"Nedokážeš to. A ty to víš. Měl bys to udělat v případě, kdy to bude nezbytné, Edwarde. A já jsem chtěla říct, že je nyní třeba přijmout ji jako součást tvého života. "

 

Neřekl jsem nic.
 
"A bojovat," dodala potichu.
 
"Musím jít," řekl jsem náhle. Nechtěl jsem čekat na její odpověď, když jsem utíkal z domu. Utíkal jsem lesem co nejrychleji. Byl jsem na půli cesty k jejímu domu, když jsem se zamyslel nad ironií tohoto všeho. Měl bych utíkat pryč od Belly Swanové. Ne směrem k ní. Utéct daleko, daleko od ní. Odejít, aby její život zůstal důstojný. Ne smazat to každým krokem, který udělám. Je to, jako bych neměl kontrolu nad sebou samým. Správně a špatně. Všechno to bylo chaotické. Úplně zamotané s dalším. Jen Bella a já. Dva protiklady, které byly spolu. Ona byla dobrá, krásná a čistá. Já jsem byl špatný, monstrum a poskvrněný.
 
Zastavil jsem mé myšlenky před jejím domem. Moje mysl říkala mému tělu, že každý krok, který udělám bude špatný a měl bych se vrátit. Ale tento hlas se ztrácel, když jsem se přibližoval k jejímu pokoji. Šel jsem do jejího pokoje. Potichu jsem otevřel okno a jakoby to věděla, vítala mě ve spánku s lehkým mumlání mého jména. Všechno štěstí se vrátilo zpět. Ona ho vrátila spolu s ní. Bylo zde v jejím pokoji.
 
Stál jsem nehybně a čekal jsem, dokud ona opakovala mé jméno znovu a znovu. Cítil jsem se, jako kdybych byl doma.
 
Toto je špatné. Velmi špatné. Zavrčel jsem.
 
Čekal jsem déle. Nejprve jsem poslouchal její stabilní dýchání. Zastavil jsem secestou směrem k ní místo cesty k mému obvyklému místu v houpacím křesle.
 
Žádné další chyby. Připomněl jsem si.
 
Houpací křeslo vyhrálo. Když jsem tady seděl její vůně kroužila kolem mě. Narážela do mě vždycky stále znovu. Bylo to čím dál více zvladatellné, dokonce i netvor byl zticha. Znovu jsem chtěl jít k ní a pohladit ji po tváři. Jen jsem chtěl na chvíli cítit hebkost a teplo její pokožky.
 
A znovu na malou chvíli. A znovu ... Byl jsem slabý a chamtivý pokud šlo o Bellu. Chtěl jsem víc, ale sám jsem věděl, že nedokážu přestat.

 
Věděl jsem to. Znovu jsem šel pomalu k její posteli a byl jsem na dosah její tváře, když se znovu pohnula. Tentokrát mnohem víc než předtím.
 
Ona je vzhůru!
 
Vrhl jsem se na zem a ležel jsem tam bez pohnutí.
 
Oh ne! Vzbudil jsem ji? Nejenže každý den zasahuju do jejího života, teď ještě i narušuju její spánek. Ano, jsem chamtivý.
 
Teď jsi šťastný? Pomyslel jsem si naštvaně.
  

Bella si sedla na její posteli a třela si oči. Snažil jsem se dostat potichu pod postel, pokud by se rozhodla jít ven. V této chvíli jsem si vzpomněl na Rosaliiny slova. "Dojemné."
 
Toto bylo opravdu patetické. Ani bych tady neměl být.
 
Slyšel jsem jak si znovu lehla a já jsem se velice rychle a tiše přemístil do stínu blízko rohu místnosti. Měl bych odejít oknem. Ale veškerá logika, všechny důvody byly mimo mě. Bella by mohla vstát a vidět mě tady a já ani nepřemýšlel o brzkém odchodu.
 
Zavrtěl jsem hlavou. A já jsem si myslel, že ona potřebuje na psychiatrii?
 
Ona se tam hodí víc než někteří. Tato noc skutečně nebyla férová. Velmi jsem chtěl, abych mohl ležet vedle ní. Držet ji. Usnadnit jakékoliv chvění, které jí neumožní spát. Ale já bych to pravděpodobně jen zhoršil. Změnil bych jí sny na noční můry.
 
Správně. Měly by být. Monstrum jako já nemá místo v snech, které si vytvoří anděl. Musím odejít z jejího pokoje. Správně v tomto okamžiku. Podíval jsem se na okno.
 
"Edwarde?" Vyslovila moje jméno jako otázku. Zmrzl jsem. Skutečně mě tady vidí? Byl jsem opravdu takový neopatrný? Bella znovu zašeptala moje jméno a znovu si přehodila ruku přes její peřinu a obklopila ji ní s malým úsměvem na tváři.
 
Uvolnil jsem se.
 
Spí, moje sladká Bella. Spí. Pomyslel jsem si a zády jsem sklouzl po hraně stěny. Tak jsem ji hlídal ve spánku, dokud mě slunce nevyrušilo.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jsi božííííííííííííííííííííííííííí

(Alča, 22. 12. 2014 12:21)

Stašně moooooooooooc ti děkuju za to že jsi to sem dala, když jsem hledala tuhle knížku tak sem jí našla pouye do 11kapitoly...........

díky

(laduska, 2. 11. 2014 20:33)

Jsem ti velmi vděčná za to že jsi vynaložila tolik úsilí a svého volného česu abys sezbirala kousky a zpracovala je do zprávné formy. jsem ti moc vděčná. Díííííííííííííííííííííííííííky. :D :D :D

poděkování

(Ver, 18. 12. 2012 21:25)

Velmi si cením toho,že sis dala takovou práci s úpravou textu.
Sem hrozdně zabraná do této knihy.
Moc moc dík ...