Jdi na obsah Jdi na menu
 


Půlnoční Slunce ll 16. Připraven nebo ne

8. 2. 2012

 16. PŘIPRAVEN NEBO NE

 

 

Losy mě zřejmě nikdy nespokojí, ale já jsem nechtěl jít velmi daleko. A v rezervaci to bylo všechno, z čeho jsem já a Alice mohli získat výživu.
 
Alice momentálně hodně nelovila. Pouze mě dost dlouho sledovala. Nebyla žízeň, jen byla mým společníkem na tomto velmi potřebném a zbytečném výletě. Nezbytném, protože jsem si zítra nemohl dovolit ani ten nejmenší žízeň. A zbytečný, protože je jedno, kolik losů zabiju, protože Bellina vůně mě znovu dostala.
 
Ani by mě nenapadlo, že i nyní.
 
Večer jsem dokončil čtvrtého losa a cítil jsem se plný až po okraj, když mi Alice položila ruku na rameno Edward, myslím, že to bude dost. Podíval jsem se nahoru a setkal jsem se s jí očima. Mezi obočím měla malou vrásku. Jedním tahem jsem si rozpačitě utřel koutek úst. Děláme to tak dlouho, že to bylo umění u našeho druhu a my se málokdy zašpiníte.
 
"Vrátíme se? Nebo si chceš vyzkoušet teorii, že upíři nemohou onemocnět? "Podpichovala mě.
 
"Jsem hotov." Odpověděl jsem.
 
"Dobře. Jasper už na mě čeká a. .. někdo čeká na tebe. "

"Promiň." Cítil jsem se vinen, že jsem ji vzal s sebou, když to ona nepotřebovala, ale nemohl jsem se těšit na další kolo s mojí rodinou.
 
"To je v pořádku. Nebudou dělat velké problémy. A tato cesta byla pro Bellu. "
 
Zúžil jsem oči a zamumlal jsem. "Pro Bellu."
 
Zasmála se jí zvonivý smích a začala se vracet zpět.
No tak, pomalý trenér. Potřebuješ se změnit dříve, než půjdeš k ní domů, však?
 
Dostal jsem se domů před ní, samozřejmě. Opřel jsem se o zeď a čekal jsem na ni s úsměvem, když se konečně dohnala.
 
"Pomalý trenér?" Zeptal jsem se s předstíranou nevinností.
 
Zamrkala na mě očima a vyrazila do domu. Nenásledoval jsem ji dychtivě, ale chtěl jsem to mít za sebou. Bella půjde spát brzy a já si nechci nechat ujít tento moment.
 
Když jsem zaváhal ve dveřích, slyšel jsem Emmett mluvit "Rose, no tak, udělal to dobře. Projev mu nějakou tu důvěru. "
 
"To je jen proto, že tam vždycky bylo příliš svědků." Sykla zpět.
 
"To není pravda ..." Emmett se začal dusivě smát "On je s ní sám v jejím pokoji hodně nocí nebo o tom nevíš?"

"Děkuji Emmet ..., ale já si nedělám starosti z jeho hrozného, zvráceného chování." Zdůraznila slovo 'zvrácené', při kterém jsem se přikrčil. "Mám to tady ráda. Skutečně se nechci znovu tak brzy stahovat. To je vše. "
 
Emmet byl příliš zaneprázdněn smíchem, když jsem konečně vešel dovnitř. Otočil se a podíval se na mne, co udělalo jeho smích ještě víc bouřlivým. Zavrtěl jsem hlavou a snažil jsem se zbavit jeho myšlenek.
 
"TY zítra všechno zničíš." Rosalie na mne zakřičela.
 
Podíval jsem se na podlahu, ne proto, abych byl v rozpacích, ale proto, abych ovládl svůj hněv. Nebyl bych schopen být zastavit, pokud by řekla něco o Belle.
 
"Rosalie, prosím .." začal Carlisle.
 
"Ach, jaký to má smysl Carlisle? Již udělal jeho rozhodnutí. Vybral si ji místo sestry. Namísto nás všech. "
 
"To není ten případ." Carlisle pokračoval pevným hlasem.
 
"Hej. Je to zvané víra Rosalie. "Připojila se Alice.
 
"Všichni ho jen obrana, děláte to jen horším než to je ..." Přimhouřila oči a zaměřila se na mě "Asi je čas na jídlo."
 
To byl.
 
"
Edward ne! "Alice zakřičela, ale už bylo pozdě. Předtím, než jsem to věděl, už jsem byl ve vzduchu skákající na Rosalie. Slyšel jsem jí zavrčení, když jsem se srazil s Emmett, který se vrhl mezi nás. Rozvinul jeho obrovské paže, aby mě zastavil, ale nemohl jsem zastavit vrčení, které ze mě vycházelo. Do očí bijící jsem se zadíval do Rosaliina pálících očí, když vycedila zuby ale nevydala žádný zvuk.
 
Uvědomil jsem si, že uklidňující vlna klidu se rozprostírá nade mnou. Jasper se snažil situaci zmírnit, ale nestačilo to, abych ovládl svůj hněv.
Byl jsem připraven to zkusit a bojovat s Emmett, když jsem na své hrudi pocítil ruku. Esme.
Dívala se na mě přímým, prosebným pohledem. V její mysli jsem viděl svou vlastní tvář. Vypadal jsem jako ... jako upír. Okamžitě jsem se strhl, téměř bezvládně v Emmetovom náručí. Rosalie vyběhla z pokoje jedním mrknutím oka a Emmet mě pustil.
"Emmett, měl by si jít za ní." Řekla Alice s obavami. "Teď Emmet ... nemyslím si, že Esme chce mít zničenou celou kuchyni. "
Emmet se na mě dlouho díval. Ale nebyl naštvaný, jen zmatený. Nenáviděl vybírat si strany. Těžko si povzdechl a šel do kuchyně.
Už jsem se chystal vyletět do svého pokoje, když Carlisle promluvil.
"Přiveď sem Bellu ... setkat se s rodinou, Edward? "
Zahlédl jsem něj na půl sekundy předtím, než jsem se pomalu otočil s vyčítavý pohled a mračící se na Alice.
"Jen jsem řekla Carlisleovi na zítra několik možných budoucností, to je všechno." Řekla s nevinností v jejím hlase a očích.
Bylo nemožné nevěřit její. Na vteřinu jsem mihl očima na Jaspera, když jsem Carlisleovi odpověděl: "Nevím."
Moje ucho zachytilo rychlé rozbití směřující z kuchyně.
"Pokud by ses sem rozhodl přivést Bellu, byl bych víc než rád, abych ji přivítal." Carlisle pokračoval.
"I já bych se s ní ráda ... ráda potkala. "Začala Esme, když přicházela ze zadní části domu. "Ale teď bych chtěla zachránit to, co zbylo z mé kuchyně nebo je to Emmetova práce." Vřele se usmála a zmizela.
Jasperovy myšlenky naplnili mou mysl: Nevím, přinést Bellu sem Edward ... Nejsem si jistý ... "Měl strach, že nebyl dost silný. Podíval jsem na něj se zúženými očima.
"Projev mu nějakou důvěru Edward." Vyslovila Alice hořce.
"Jen se drž dále." Vyštěkl jsem na Jaspera nedbání Alicin pronikavý pohled.
Potřeboval jsem se dostat pryč. "Promiňte." Zašeptal jsem, dokud jsem vyletěl do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře.
Nemohl jsem to ještě udělat. Každý den byl fuška. Seznámit mou rodinu a Bellu. Někdy jsem nevěděl, jestli jsem měl ochránit Bellu před mojí rodinou a před sebou nebo ochránit mou rodinu před Bellou? Zavrtěl jsem hlavou, když jsem se podíval na oblečení ve skříni. Potřeboval jsem být znovu při Belle. Moje obavy, zdá se, byly rozptýleny, když jsem sledoval její spánek.
Našel jsem bílé tričko a modré džíny, když se ozvalo slabé zaklepání na dveře. Když jsem ignoroval její myšlenky, vešla dovnitř.
"Oh, přestaň být melodramaticky Edward." Alice chodila bez souhlasu. "Jen jsem tě chtěla vidět předtím, než odejdeš. To je vše. "
Otočil jsem se k ní, když si sedla na mou dlouhou černou koženou sedačku, prekrížiac si ruce těsně na hrudi.
"Miluješ ji a jakmile si uvědomíš, jen jak moc to budeš zastavovat, všechno se to znovu rozvážně naplní." Vtipkovala a vzhlédla na mě. Nemohl jsem si pomoct a napůl jsem se usmál. V poslední době jsem si spíš myslel, že jsem byl odsouzen a sklíčený, když jsem si vytáhl béžový svetr.
"Pospěš, skoro již usne .... dobře, snaží se. "Řekla mi Alice zatímco sledovala můj výběr oblečení. Pak se uchechtla blokující si myšlenky, které ji pobavily a vyběhla ven z pokoje. Prohlédl jsem si oblečení a přemýšlel jsem, co to asi bylo. Spěchal jsem se osvěžit a převléct.
Vyběhl jsem z domu a utíkání lesem mě nadľahčilo téměř okamžitě. Rychlost a vítr mě zbavili všech obtíží, které jsem cítil v domě. Nepotřebný vzduch byl vítán v mých plicích a já jsem ho dýchal.
Bella rychle usnula, ale její tělo nevypadalo zcela uvolněné. V uších měla sluchátka, v nichž hudba stále hrála. Napadlo mě, jestli bych to neměl vypnout. Ale rozhodl jsem se, že ne. Zčásti, neboť jsem ji nechtěl probudit a zčásti proto, protože to byla jen záminka, abych se jí dotkl. Potřásl jsem hlavou.
Místo toho jsem si sedl do houpacího křesla a přemýšlel jsem o následujícím dni. Mohl bych být sám s Bellou dost dlouho?
Žádný svědci ... Uvnitř se mi připomněl netvor. Nebylo to tak silné jako předtím. Netvor zůstal slabším. Ale stále tam byl. Uzavřel jsem sarkasticky.
Bella se zdála být klidnější než se noc prohloubila.
Sledoval jsem jí stabilní dýchání a dýchal jsem zhluboka její vůni. Pálilo to. Zvykaj si. Řekl jsem si a vdechl jsem ještě hlouběji.
Přemýšlel jsem, že ráno odejdu a výlet zruším.
Promítal jsem si tuto konverzaci v mysli. Řekl bych jí starý 'něco mi do toho přišlo' důvod. Ale věděl jsem, že Bella by netrpělivě čekala iv dešti, jen aby zkontrolovala, zda byl konkrétní důvod dosaženo. A já, bych se samozřejmě přiznal.
Několik následujících hodin by bylo strávených množstvím výmluv a pak rozhodnutí, jakou reakci by Bella na každou zvolila. Usmál jsem se pro sebe. Byl jsem docela dobrý v hádání, co by mohla říct nebo udělat.
V mé mysli jsem mohl jít vez všechny odůvodnění, ale nebyl bych schopen přinutit se, abych i jen jeden z nich použil.
Chtěl jsem udržet Bellu v bezpečí a já jsem se ještě nerozhodl o její bezpečí se mnou? Toto mě dělalo slabým. Toto není síla, kterou ve mně Esme vidí. Nebo víra, kterou mě Alice. Nebo každé Tanyino slovo, které mi řekla, když jsem utekl do Denali před ne dlouhým časem.
Byl jsem skutečný netvor. Neměl bych ji ohrozit, když si nejsem na sto procent jistý, že ... Unikl jsem od mnoho různých scénářů v mé mysli. Některých, které jsem měl, když jsem poprvé narazil na vůni Belly Swanové. Nutkání nekontrolovatelné touhy. Nedostatek péče o to, co se stalo poté, co jsem ji sežral. Hned to bylo skutečně pohřbeno. Ne. Ne kompletně. Ale bylo to menší. Menší? Zeptal jsem se sám sebe. O kolik menší? Dost na poslední den?
Na toto jsem nevěděl odpovědět. Chtějíc se zbavit vinných myšlenek, podíval jsem se ven z okna. Všechno bylo to stále mimo. Svět ještě spal. Moje oči se zastavily na Bellino náklaďáku. Nepatrně jsem se strhl, když jsem si vzpomněl na dohodu, se kterou jsem ve spěchu souhlasil. Zítra bude řídit. V tom. Měl

bych tam jít a odstranit rotor. Takto nebude mít jinou možnost, než mi dovolit jít po mé auto. Ale neudělal bych z ní idiota. Bella by věděla, že jsem měl něco společného s znepojazdnením její auta.
Krátce po svítání Charlie vyrazil. Když se jeho auto ztratilo za cestou, podíval jsem se zpět na spící krásku ne příliš daleko ode mne. Měla by vstát brzy. Měl bych odejít. Ale nemohl jsem přinutit své nohy, aby se pohnuly.
Vyskočil jsem z Bellina okna a teď jsem stál u zdi vedle vchodových dveří. Neměla by mít možnost vidět mě z hora v tomto úhlu. Poslouchal jsem jí nepřiměřený. Myšlenkami jsem byl ještě ponurý. Nevěděl jsem, jestli tu mám být, pořád připraven jít přes den jako bylo naplánováno. Nechtěl jsem nechat Bellu, ale také jsem nechtěl zklamat svou rodinu. A nejvíc ze všeho jsem nechtěl být důvodem, aby Bella přestala existovat. Otřásl jsem se. Já jsem silný. Řekl jsem si. Samozřejmě, že jsem. Ale tato slova se mi zdály prázdné.
Slyšel jsem její kroky jako schází dolů po schodech a předtím, než jsem to věděl, byl jsem otočen ke dveřím a rukou jsem jemně zaklepal.
Klop, klop, klop.
Není cesty zpět.
 
Bylo tam menší zpoždění, zatímco zápasila se závorou, ale jakmile se dveře otevřely, setkal jsem se s jí očima. Byly široké a nadšené. Prohlédl jsem si ji a okamžitě mi došlo, proč se Alice smála mému výběru oblečení. Toto mé náladě značně pomohlo a já jsem se zasmál, když jsem řekl: "Dobré ráno."
"Co se děje?" Odpověděla úzkostlivě.
"Ladíme spolu."
Zasmála se se mnou. Ten zvuk byl jako melodie.
Zamkla dveře, když jsem kráčel k jejímu náklaďáku. Stál jsem vedle dveří spolujezdce, zklamán svého rozhodnutí, kterému se již neubrání.
Bella měla na tváři nádech samolibosti, když promluvila: "Máme dohodu." Připomněla mi. Potichu jsem nasedl, když mi zevnitř odemkla dveře.
"Kam to bude?" Zeptala se.
"Zapni si pás - už i tak jsem dost nervózní."
Přimhouřila na mě oči když to udělala.
"Jdi severně na sto jednotku." Poručit jsem.
Sledoval jsem jí tvář když řídila. Snažila se zaměřit především na cestu, ale občas se jí oči na chvíli odtrhli na mou stranu. Kontrolovala, když jsem se na ni díval. Ale nemohl jsem od ní odtrhnout oči.
Uvědomil jsem si, že šla pomaleji než obvykle.
"Máš v plánu dostat se z Forks ještě před soumrakem?"
"Tento náklaďák je dost starý na to, aby byl tvému autu dědečkem - maj trochu úcty." Vyštěkla zpět.
Nakonec jsme opustili městské hranice a obyčejné domy byly nahrazeny zelení, stromy a porostem.
"Zabočí doprava na sto desítku." Pokynul jsem znovu a usmál jsem se, když jsem záměrně dodal "Teď půjdeme, dokud se cesta neskončí."

Sledoval jsem, jak se jí trochu rozšířily oči a její klouby na volantu trochu zbledl. Reakce, kterou jsem předpověděl.
"A co tam bude, až skončí cesta?" Zeptala se.
"Lesní chodníček."
"Půjdeme pěšky?"
"Je to problém?" Věděl jsem, že bych neměl být příliš potěšen.
"Ne" řekla.
"Neboj se, je to asi jen pět kilometrů nebo tak a nemáme naspěch."
Neodpověděla. Šli jsme teď potichu a záměrně jsem sledoval její tvář. Zdála se být znepokojena, nervózní. Bylo to proto, že si konečně uvědomila, že nechce být se mnou sama? Rozhodně ne v prázdném lese. Stále nemluvila. Toto mě přivede k šílenství.
"Na co myslíš?" Téměř hrubě jsem přerušil ticho.
"Jen přemýšlím, kam asi jdeme,"
"Je to takové místo, kam rád chodím, když je pěkné počasí." Podíval jsem se z okna a ona také. Mraky ustupovali.
"Charlie říkal, že dnes bude teplo."
"A řekla jsi Charliemu, co budeš dělat?"
"Ne." Odpověděla. Neřekla to její otci?
"Ale Jessica si myslí, že spolu jdeme do Seattlu?" Alespoň někdo věděl, že byla se mnou. Nemohl jsem se uklouznout.
"Ne, řekla jsem jí, že si to zrušil - co je pravda."
"Nikdo neví, že jsi se mnou?" Jak mohla být tak hloupá, neví pochopit, čeho jsem byl schopen?
"To záleží na tom ... předpokládám, že jsi to řekl Alice? "
"To velice pomůže, Bello." Jaký vhodný čas na vtipy. Neodpověděla a já jsem dodal tvrdší "Jsi taková deprimovaná z Forks, že máš sebevražedné sklony?"
"Řekl si, že by ti to mohlo způsobit problémy, kdyby ... kdybychom spolu byli veřejně. "
"Takže ty si děláš starosti o moje problémy, které by to mohlo způsobit mně - kdybys nepřišla domů?" Zamumlal jsem tak pomalu, že je zde možnost jejího lovu.
Po zbytek cesty jsme šli mlčky. Když jsem teď mluvil, bylo to jen jako zavrčení nebo nadávky, které jsem nechtěl, aby Bella slyšela.
Přišli jsme na začátek úzké vyznačené cesty. Bella zaparkovala náklaďák na konci a vystoupila. Chvíli jsem čekal a sledoval ji, jak si svlékla svetr a ovázala si ho kolem pasu. Měla na sobě tričko bez rukávů. Její slonovinová pleť vypadala jemně. Teplo. Potřásl jsem rychle hlavou a pohlédl na oblohu. Slunce se začalo rozzáří a dělalo den teplejším. Vystoupil jsem a svůj svetr jsem položil na sedadlo. Pak jsem zabouchl dveře náklaďáku a zachytil jsem Bellinu pozornost.
Přesunul jsem své tělo směrem do rozlehlého lesa, který nás čeká. Otočil jsem tvář přes rameno, když jsem řekl "Tudy." Z mého hlasu bylo stále cítit rozrušení.
"A chodníček?" Zeptala se Bella se strachem v hlase. "Řekl jsem ti, že na konci cesty je chodníček, ne že po něm půjdeme."
"Žádný chodníček." V jejím hlase se objevovala panika. Konečně reagovala jak by měla.
"Nedovolím, aby jsi se ztratila."
Zdála se, jakoby byla zaskočenániečím, co chtěla říct, když jsem se k ní otočil a ušklíbl se. Její oči se setkaly s mými a já jsem byl zmatený tím, že jsem v nich viděl smutek. Proč by měla být smutná?
"Chceš jít domů?" Zeptal jsem se potichu. Nechtěl jsem, aby šla, ale nemohl jsem ji nechat vystrašeně.
"Ne." Odpověděla a pak přistoupila ke mně blíž, aby potvrdila její odpověď.
"Děje se něco?" Můj hlas byl teď klidnější.
"Nejsem dobrý turista. Budeš muset být velmi trpělivý. "Řekla nešťastně.
"Vím být trpělivý - když se velmi snažím." Podíval jsem se dolů na její tvář s úsměvem, snažit se zmírnit její strach. Velmi to nepomohlo.
"Vezmu tě domů." Slíbil jsem nakonec v naději, že zmírnit její pochybnosti.
"Pokud chceš, abych zvládla pět kilometrů džunglí a došla tam před západem slunce, tak by jsi měl vyrazit." Řekla trpce.
Nerozuměl jsem, proč by měla být nyní naštvaná. Zamračil jsem se na ni, ale ona mi neodpověděla. Tak jsem vyrazil do lesa a ona mě následovala. Zdálo se, jak by se uvolnila, když jsme vešli hlouběji. Nechtěl jsem jí pády, takže bych ji měl držet stranou od všeho vlhkého kapradí a mechu. Pokud jsme se setkali s překážkami, jako jsou padlé stromy nebo kameny, tak jsem jí pomohl. Zvedl jsem ji opatrně za loket. Teplo její kůže mě ohromilo pokaždé. A mohl jsem slyšet, jak její srdce zrychlilo. Nebyl jsem si jistý, jestli to byla správná věc. Šli jsme většinou v tichosti, když jsem nepoložil nějakou otázku. Dnes jsem se ptal lehké otázky. Řekla mi, že zabila všechny rybičky, které chovala a já jsem se musel nahlas smát. Byla to taková úleva, když jsem se mohl smát tímto způsobem. Tak otevřeně. Byl to dobrý pocit.
Procházeli jsme zeleným bludištěm lidským tempem. Neobtěžovaly mě jít pomalu. Znamenalo to víc času s Bellou. Staré stromy pokračovali, když jsme šli po mé cestě. Teď jsme už byli blízko louky a slunce se k nám začalo prorážet. Mohl jsem slyšet mírný proud a vidět vpředu bílé, fialové a žluté divoké květy.
 
"Už jsme tam?" Bella se posmívala.
Usmál jsem se, že se jí nálada zvedla. "Téměř. Vidíš to světlo před sebou? "
Bella zamrkala "Hm. Měla bych? "
"Možná je ještě brzy na tvé oči."
"Čas navštívit očního." Nyní byla víc šťastná. Prostě jsem se na ni usmál.
Po další chvíli Bella přidala do kroku. Nechal jsem ji vést. Šla téměř dychtivě do zářivých žlutých odstínů. Vešla na dokonalou kulatou louku a rozhlédla se, všímac si její krásu. Já jsem zůstal v tmavém stínu a ostražitě jsem ji sledoval. Otočila hlavu, aby mě našla a pak otočila i tělo a opřela se očima o mé. Mohu to udělat? Můžu jí ukázat co jsem? Ona to samozřejmě věděla, ale vidět to ... nebylo by to hodně? Dovolila by mi, abych ji vzal k autu dřív než začne křičet? Tiše jsem si pro sebe povzdechl jako mě Bella pozorována. Očekávání na tváři. Na mé překvapení udělala krok směrem ke mně a usmála se. Nepohnul jsem se. Znovu udělala další krok ke mně a narovnala ruku, aby mě povzbudila. Rychle jsem zvedl ruku, abych ji zastavil. Nechtěl jsem ji dostat příliš blízko

Dobře, je čas. Poslední krát jsem se zhluboka nadechl a vyšel jsem do žáru poledního slunce. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář