Jdi na obsah Jdi na menu
 


Půlnoční Slunce ll 17. Poznání

8. 2. 2012

 17. POZNÁNÍ

 

 

Bella ode mne hodiny neotŕhala oči, dokud jsem ležel na měkké trávě a díval se nahoru na vysoké stromy v okolí louky. Jak tam seděla, rukama si objímala kolena a já jsem zavřel oči. Nečekal jsem takovou klidnou reakci. Nebo takové ticho. Toto není dobrá věc snažil jsem se přesvědčit sám sebe, ale euforie, kterou jsem cítil byla tak silná.
 
Moje pokožka na slunci je něco, co by člověk za celý život neviděl. A kdyby ji i viděl, byla by to asi i poslední věc.
 
Na slunci se tato mramorová žula proměnila na diamanty vysoké kvality. Moje rozepnutá košile ukázala na kůži každý aspekt jiskřícího se slunečního odrazu as perfektní dokonalou jasností ho moje kůže házela v barvě duhy všemi směry.
 
Jemný vánek si pohrával s prameny Belliných vlasů a přivál její vůni ke mně znovu a znovu jako jsem tam nehybně ležel se zavřenýma očima.
 
Ještě předtím, bych byl připomínající sochu. Teď kromě pohybu jsem měl oči otevřené a sledoval jsem Bellu, když pomalu natáhla ruku a pomalu mě pohladila prstem po žíle na vrchu dlaně. Okamžitě se vrátil oheň, který mi z ruky přecházel do ramene. Jako kdyby mě s jejím jedním, měkkým, teplým dotykem zapálila.
 
Její oči se setkaly s mými, když jsem je pak otevřel. A já jsem byl nucen lehkým úsměvem skrýt úzkostný tón ve své otázce: "neděsí tě?"
 
"O nic víc než jindy." Toto udělalo můj úsměv širokým a Bella se cpala do sebe blíže ke mně. Znovu jsem zavřel oči a cítil jsem, jak se jí chvěje ruka, když mě konečky prstů hladila po předloktí. Zajímalo by mě, jestli to bylo proto, že moje pokožka byla pro ni příliš studená, nebo proto, že byla vyděšená. Ani jedna z těchto možností mě nepotěšila.
 
"Vadí ti to?" Zeptala se potichu.
Vadí? Proč by mi to mělo vadit? Pro mě to je nádherný pocit. Dotek jiného, takový teplý, jakoby ten jí nebyl z tohoto světa. Dobře, tedy alespoň z toho mého.
"Ne, nevíš si ani představit, jaký je to pocit." Byla jen zvědavá na cizí strukturu mé kůže nebo se jí skutečně líbila? Povzdechl jsem si.
 
Ať to bylo cokoliv, pořád zkoumala mou ruku. S její druhou rukou začala dosahovat po tu mou. Cítil jsem, jak se s prsty zarazila, když jsem ji otočil příliš rychle pro lidské oči. S Bellou jsem vždycky zapomněl na mé šarády.
 
"Promiň, s tebou je tak snadné být sám sebou." Řekl jsem něžně.
 
Stále zkoumala mou ruku. Otevřel jsem oči a sledoval jsem ji, jak si ji přiblížila k tváři a cítil jsem její dech na mé kůži.
 
Moje ruka hodila na její tvář malou duhu. Díky tomu ji rozsvítila.
 
"Řekni mi, na co myslíš." Její tiché myšlenky mě vždycky ohromily. "Je to pro mě zvláštní, že to nevím."
 
"Víš, my ostatní se takto cítíme pořád." Škádlila mě.
 
My ostatní? Touto jednou větou mě vyvedla z míry. Ten pocit byl ... no nebyl jsem si jistý, jaký pocit to byl. Ale nebyl příjemný.
 
"To je těžký život." Pokračoval jsem "Ale neodpověděla jsi mi."
 
"Přála jsem si, abych mohla vědět na co myslíš ..." řekla nudně.
 
"A?"
 
"Přála jsem si, abych mohla uvěřit, že jsi skutečný. A přála jsem si, abych se nebála. "
"Nechci, abys se bála." A jak jsem řekl ty slova, uvědomil jsem si, jaké jsou pravdivé. Bolest, kterou mi způsobuje Bellina vůně je zanedbatelná ve srovnání s tím, co by mi bylo, kdybych někdy ublížil tomuto křehkému dívce. Dobře jsem věděl, že pak tato bolest by byla mnohem větší než ta, kterou trpím každý den.
 
 
 
"No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli, i když to je na zamyšlení."
 
Toto mě překvapilo. Tak moc, že jsem se napůl posadil a přiblížil jsem se tváří k Belině jako jsem čekal. Ale ona se neodtiahla. Moje oči se uzavřeli do její a její vůně mě v této blízkosti zasáhla silnější než jindy.
 
"Z čeho máš potom strach?" Zatlačil jsem.
 
Ale namísto odpovědi se ještě více přiblížila. Její tvář se téměř dotýkala mé a její dech mě téměř úplně přivedl k šílenství. Když se nadechla, vytrhl jsem si ruku a bez mrknutí lidského oka jsem stál ve stínu na okraji louky. Bella se zaměřila na mě se šokem v obličeji. Myslím, že jsem viděl záblesk jiné emoce. Bolest? Ne ... nění. Musel jsem ranit její city i po mém rozhodnutí.
 
"Je mi ... to líto ... Edward ... "zašeptala potichu.
 
"Dej mi chvíli." Řekl jsem jí dost hlasitě, aby mě slyšela.
 
Díval jsem na ni z této vzdálenosti. Tato vzdálenost ... tu jsem měl od začátku udržovat mezi námi. Toto byla 'téměř' bezpečná vzdálenost mezi námi. Ne. Pro ni to nebyla bezpečná vzdálenost.
 
Očima jsem sledoval její tvář, opatrně, abych ji neznepokojuje a začal jsem se pomalu vracet zpět. Neodvážil jsem se dostat k ní blízko tak brzy. Namísto toho jsem se zastavil pár metrů od ní a sedl jsem si na trávu. Samozřejmě, že její vůně si našla ke mně cestu. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vítal jsem ten oheň. Usmál jsem se velmi lidským úsměvem a začal jsem: "Velmi se omlouvám."
 
Bylo zde nějaký normální způsob jak se omluvit za to, že jsem upír?
 
"Pochopila bys, co tím myslím, kdybych řekl, že jsem jen člověk?"
 
Ne, nebyl jsem.
 
Slyšel jsem, jak se jí srdce rozbušilo ještě víc a stejně se jí také zrychlila krev proudící v žilách. S touto reakcí jsem byl seznámen. Viděl jsem to tolikrát na tvářích těch, jejichž konec se setkal se mnou. Tento pocit jsem znal. Strach. Strach se hnal přes Bellinu obličej.
 
Ačkoliv jsem se dále na ni usmíval, teď jsem se však začal cítit více zahořklý. To byla šance, kterou jsi chtěl. Vezmi si ji. Zavrčel jsem na sebe. Vezmi si ji. Nech ji utéct. Nech ji utéct od tebe pryč.
 
"Jsem ten nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Vše na mně tě tak láká - můj hlas, moje tvář, dokonce i můj pach. Jako kdybych cokoliv z toho potřeboval. "
 
 Arogantně jsem skočil na nohy a utekl jí z očí. Za půl vteřiny jsem za sebou zanechal stopu větru, když jsem dvakrát oběhl celou louku a postavil se zpět na mou 'bezpečnou' vzdálenost pod jedlí.
 
Potřebovala vědět, co jsem.
 
"Jako kdyby jsi mi mohla utéct." Nepřátelské jsem se zasmál, když jsem vytrhl ze stromu hrubý větev. Na okamžik jsem ho podržel v ruce, pak jsem ho hodil tak rychle, že jsem si jistý, že Bella ho neviděla letět, ale jen slyšela zvuk, když se zlomil o další strom, který se téměř prohne.
 
Než dozněl ten zvuk, už jsem stál jen dva metry od ní.

"Jako kdybys mě mohla porazit." Řekl jsem víc potichu. Zdálo se, že má nadále strach. Viděl jsem jak se jí nevědomky mírně chvějí ruce.
 
Bella se nepohnula, ale veškerá barva z obličeje se jí téměř vytratila a její oči se nemohly odtrhnout od mého nepřátelského pohledu. Udělal si to. Už jen stačí jít. Nech ji zde. Ukaž jí, že jsi netvor.
 
Nemohl jsem se pohnout a každou vteřinou jsem si uvědomil, že jsem to byl já, kdo nemohl odvrátit pohled od ní.
 
Dolehla na mě sklíčenost. Znovu jsem promluvil, mnohem více něžně "Neboj se. Slibuji ... "Toto nebylo pro ni dost nebo dokonce pro mě. "Přísahám, že ti neublížil."
 
Pomalu, velmi pomalu jsem se začal přibližovat k místu, kde seděla. "Neboj se." Nebyl jsem si jistý, jestli to říkám jí nebo sobě. Sedl jsem si a naše tváře nyní byli od sebe jen na krok.
 
"Prosím, odpusť mi." Slova zněly nějak oficiálně, ale snadno se nacvičovali "Dokážu se ovládat. Tys mě zaskočila. Ale teď se chovám, jako nejlépe umím. "
 
Bellino srdce bilo stejnou rychlostí. Musel jsem to udělat lépe, abych ji znovu uklidnil. Chtěl jsem, aby se uklidnila?
 
"Dnes nejsem žízeň, opravdu." Napůl jsem zalhal s mrknutím na přidání efektu mého neúspěšného pokusu o humor.
 
Vydechla a začala se usmívat stále zaskočeny.
 
"Jsi v pořádku?" Řekl jsem vřele, když jsem položil ruku zpět na místo, odkud jsem ji předtím vytrhl.
Stále mi neodpověděla, podívala se na mou ruku v jejích dlaních a pak znovu do mých očí. Musela v nich vidět něco, proč se trochu uvolnila a její srdce se vrátilo zpět do pomalejšího rytmu. Znovu mi začala procházet prsty po mých chladných rukou.
 
Znovu se podívala a odpověděla na mé předchozí obavy mírným úsměvem a já jsem se na ni také otevřeně usmál.
 
"Takže, kde jsme skončili předtím, než jsem se začal chovat tak hrubě?"
 
"Skutečně si nevzpomínám." Konečně promluvila.
"Myslím, že jsme mluvili o tom, proč máš strach." Zpět na toto téma, kvůli níž jsem se cítil vinen. "Kromě zjevných důvodů."
 
"Aha, správně." Byla její celá odpověď.
 
"Takže?" Zatlačil jsem.
 
Neodpověděla mi. Namísto toho se znovu zaměřila na mou ruku, když se ztratila ve svých myšlenkách. Ach, toto mě do konce dne přivede k šílenství. Nenáviděl jsem, když jsem nevěděl, co jí prochází myslí.
 
"Jak snadno se nechám vyvést z míry." Povzdechl jsem si a Bella se podívala nahoru a to co našla v mé tváři, jakoby ji víc uklidnilo.
 
"Bála jsem se .... protože, no, ze zjevných důvodů s tebou nemůžu zůstat. "Podívala se dolů na své ruce a rozpačitě pokračovala. "A bojím se, že bych s tebou ráda zůstala, mnohem víc, než bych měla."
 
Ah. Myslel jsem si. Pochopil jsem dobře, co tím myslí. Cítil jsem to samé. Toužil jsem po ní, i když jsem věděl, že bych neměl.
 
"Ano." Začal jsem potichu. "Toto je něco, čeho se třeba obávat. Chtít být se mnou. To opravdu není v tvém nejlepším zájmu. "

Bella se na mých slovech mírně zamračila.
 
"Měl jsem odejít už dávno." Povzdechl jsem si a řekl pravdu jako vždy v její přítomnosti. "Měl bych odejít teď. Ale nevím, jestli můžu. "
 
"Nechci aby jsi odešel." Řekla téměř nesrozumitelně a teplo v její tváři slábly.
 
"Co je přesně ten důvod, proč bych měl odejít. Ale neboj se. Já jsem v podstatě sobec. Příliš toužím po tvé společnosti, abych dělal, co bych měl. "
 
"To jsem ráda." Řekla. To mě trochu frustrovalo.
 
Jemně jsem pomalu vzal svou ruku z její. "Nebuď!" Musel jsem to říct otevřeně, aby to pochopila. Podíval jsem se pryč od jejího obličeje do lesa, abych nezaváhal, když jsem znovu promluvil. "Není to jen tvá společnost, po které toužím! Na to nikdy nezapomínej. Pro tebe jsem nebezpečnější než pro kohokoliv jiného. "
 
Chvíli mlčela. Nyní měla konečně strach?
 
"Nevím, jestli rozumím jak to myslíš - tedy, tu poslední část."
 
Samozřejmě. Zmatená. Zvědavá. Stejně jako pokaždé. Nevím, proč jsem očekával její strach. Měl bych teď vědět, že tady sedí plně vědoma a sama v lese s upírem. To bude na víc slov. Na této myšlence jsem se usmál a podíval jsem opět na ni.
 
"Jak bych ti to vysvětlil? A abych tě znovu nevystraší ... hmmmm. "upřel jsem oči na její tvář a položil jsem svou ruku zpět do jejího. Tentokrát ji držela oběma rukama a ještě mnohem silnější.
 
"To teplo je úžasně příjemné." Podíval jsem se dolů na naše ruce.

Snažil jsem se vymyslet nejlepší způsob, jak jí vysvětlit můj případ.
 
"Víš, jak má každý rád jiné chutě?" Toto bylo nejlepší, co jsem hned mohl vymyslet. "Někteří lidé mají rádi čokoládovou zmrzlinu, jiní zase jahodovou."
 
Přikývla.
 
"Promiň mi tu analogii s jídlem - nepřišel jsem na jiný způsob, jak to vysvětlit."
 
Usmála se když pochopila, co jsem myslel. Usmál jsem se zpátky trochu omluvně.
 
"Víš, každý člověk voní jinak, má jinou esenci. Kdyby si zamkla alkoholika do místnosti plné vyvětrání piva, ochotně by ho vypil. Ale kdyby chtěl, tak by dokázal odolat, kdyby to byl alkoholik, který se léčí. Teď řekněme, že by si do té místnosti postavila pohár stoleté brandy, nejvzácnějšího, jemného koňaku - a ten by naplnil místnost teplou aroma - myslíš, že pak by se mu to podařilo? "
 
Podívala se mi do očí, jak se snažila v ní najít odpověď. Nic.
 
"Možná, že to není to pravé srovnání. Možná, že odmítnout brandy by bylo příliš snadné. Možná jsem měl z našeho alkoholika raději udělat feťák závislého na heroinu. "
 
"Takže tím se mi snažíš říct, že jsem tvoje oblíbená značka heroinu?" Řekla Bella posměšný tónem.
 
Usmál jsem se.
 
"Ano, ty jsi moje značka heroinu."
 
"Stává se to často?" Její otázka byla z těch, které jsem už dávno očekával

 

Podíval jsem se nahoru na vrcholky stromů a vzpomínal na můj rozhovor s Jasperem a Emmett.
 
"Mluvil jsem se o tom s bratry," začal jsem "Pro Jaspera je každý z vás v podstatě stejný. On se do naší rodiny dostal jako poslední. "Bojoval jsem s poslední částí. Nechtěl jsem se velmi bavit o Jasperovi. "Pro něho je těžké, aby vůbec dokázal abstinovat. Neměl ještě čas vypěstovat si cit na rozdíly v pachu, v chuti. "Rychle jsem se podíval na Bellinu obličej a sledoval jsem, jestli jsem ji v žádném případě neurazil.
 
"Promiň." Omluvil jsem se.
 
"Mně to nevadí. Prosím tě, nedělej si starosti, že mě urazíte, nebo vystraší nebo cokoliv. Takto prostě Uvažuješ. Já to chápu, nebo se o to alespoň snažíme. Jen mi to vysvětli, jak to víš. "
 
Byla až příliš uvolněná. Těžko jsem si povzdychl a znovu se od ní odvrátil. Moje slova teď plynuly volněji.
 
"Takže, Jasper si nebyl jistý, jestli vůbec někdy potkal někoho, kdo by byl tak ..." Co bych měl říct? Jaké slovo by bylo nejlepší na popsání, aniž jsem ji rozrušil? - "Přitažlivý jako jsi ty pro mě. Takže si myslím, že nepotkal. Emmet už je s námi na jedné lodi déle takříkajíc a ten pochopil, co jsem myslel. Říká, že u něj to bylo dvakrát, jednou silnější než předtím. "
 
"A pro tebe?" Její otázka mě vyděsila. Ale nenechal jsem to na sobě vidět.
 
"Nikdy." Odpověděl jsem prostě a také potichu.
 
"Co udělal Emmett?" Zeptala se Bella
Na toto jsem jí nechtěl odpovědět. Věděla, že jsme nestvůry, ale nemusí vědět, co nestvůry dělají. Nebyl zde způsob, jak bych jí to mohl vysvětlit. Sevřel jsem ruku v jejích do pěsti a odmítl jsem prolomit ticho, které se bezradně prodlužovalo.
 
"Myslím, že vím." Řekla Bella nakonec.

Po nějaké chvíli jsem se posbíral a podíval jsem se zpět na Bellu.
 
"I ti nejsilnější z nás mohou z lodi spadnout, však?" Bylo to všechno, co jsem mohl vymyslet na Emmetovu obranu.
 
"O co žádáš? Moje povolení? "Řekla náhle. Ale její tvář znežnela a její hlas byl laskavější, když dodala "Chci říct, není zde tedy žádná naděje?"
 
Na toto myslela? Vyčkával jsem až do konce. Smířila se s tím, že bych ji nakonec zabil? Nemohl jsem ji nechat, aby si to myslela.
 
"Ne, ne!" Řekl jsem teď rychle. "Samozřejmě, že je tu naděje! Chci říct, samozřejmě, že nebudu ... "Nebudu? Byl jsem si tím jistý? Jen jsem se na ni díval a nechal jsem větu nedokončenou. "S námi je to jiné. Emmet ... byli to cizí lidé, na kterých natrefil. Bylo to už dávno, a on nebyl tak ... zkušený, tak opatrný, jako je nyní: "
 
Podíval jsem se na její tvář a zkoušel jsem z ní něco přečíst.
 
"Takže," začala "kdybychom se setkali ... ah, v tmavé uličce nebo tak něco ...?" Tam byla otázka. Znovu jsem chtěl být k ní upřímný, ale nevěděl jsem, jestli by to nebylo příliš mnoho informací. Vyprávěl jsem bez ohledu na to.
 
"Stálo mě to hodně sil, abych nevyskočil uprostřed třídy plné lidí a .." Neměl bych být schopen jí o tom mluvit. Rozhodl jsem se najít jiný způsob. "Když jsi prošla kolem mě, mohl jsem zničit všechno, co pro nás Carlisle vybudoval, přímo tehdy a tam. Kdybych nepotlačuje svůj žízeň během posledních, no, mnoho let, nedokázal bych se udržet. "Zastavil jsem se a pak jsem od ní odtrhl oči. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Nechtěl jsem myslet na to, na téměř krvavý den ne tak dávno, když jsem téměř ztratil všechno, čím jsem se stal v průběhu tolika let. Při pohledu na ni jsem se snažil odlehčit tón v mém hlase "Musela sis myslet, že jsem posedlý."
 
"Nemohla jsem pochopit, proč. Jak jsi mě mohl tak rychle znelíbil ... "Přerušil jsem ji a znovu začal mluvit příliš rychle. Pro člověka byly slova téměř slyšitelné.
 
"Pro mě to bylo, jako kdyby jsi byla nějaký démon, vyslán přímo z mého osobního pekla, aby mě zničil. Vůně, vycházející z tvé kůže ... v první den jsem si myslel, že se zblázním. Během jedné hodiny mě napadlo stovky různých způsobů, jak tě vylákat z místnosti, dostat tě někam samotnou. A každý z nich jsem přemohl, myslel jsem na svoji rodinu, což bych jim tím způsobil. Musel jsem utéct, dostat se pryč, než abych řekl něco, co by tě přimělo mě následovat ... "
 
Sledoval jsem ji, jak zpracovává všechno, co jsem jí právě řekl. Viděl jsem ten první den mými myšlenkami. Bella byla trochu otřesena.
 
"Následovala by jsi mě." Slíbil jsem jí.
 
"Bezpochyby." Řekla snažíc se skrýt obavy v jejím hlase.
 
Podíval jsem se dolů na naše ruce. Když jsem už začal, tak jsem mohl krutě pokračovat "A pak, když jsem se snažil přehodit si rozvrh v marném pokusu se ti vyhnout, najednou jsi se tam objevila - v té dusné, teplé, malé místnosti, ta vůně byla k zošaleniu. Téměř jsem si tě tam tehdy vzal. Byl tam jen jeden další křehký člověk - s kterým bych si tak snadno poradil. "
 
Cítil jsem, jak se Bella mírně zachvěla. Slunce bylo teplé, tak jsem věděl, že to nebylo proto, že jí byla zima. Ještě pořád jsem se nepodíval nahoru a pokračoval se:
"Ale odolal jsem. Nevím jak. Přinutil jsem se nečekat na tebe, nesledovat tě ze školy. Venku to bylo lehčí, tam jsem tě už nemohl cítit, mohl jsem myslet jasně, učinit správné rozhodnutí. Vysadil jsem ostatních doma - příliš jsem se styděl říct jim, jaký jsem byl slabý, oni jen věděli, že něco není v pořádku - a pak jsem šel přímo za Carlislem do nemocnice, abych mu řekl, že odcházím. "
 
Připomněl jsem si pocit viny, když jsem v ten den odešel a ušklíbl jsem se "Vyměnil jsem si s ním auto - měl plnou nádrž a já jsem se nechtěl zastavovat. Neodvážil jsem se jít domů, podívat se do tváře Esme. Nenechala by mě odejít bez scény. Snažila by se mě přesvědčit, že to není nutné ... Na druhý den ráno jsem byl na Aljašce. Strávil jsem tam dva dny se starými známými ... ale bylo mi smutno za domovem. Nenáviděl jsem, že jsem udělal Esme smutnou a zbytek z nich, mé adoptivní rodině. V čistém vzduchu hor bylo těžké uvěřit, že jsi byla tak neodolatelná. "

jsem se usmál Vědouce, jak jí to vyzní - "abys mě vyhnala z místa, kde jsem chtěl být? Tak jsem se vrátil ... "Tady jsem se zastavil a podíval se pryč do hlubokého lesa. Čekal jsem jí odpověď. Ale já nemám už nic a pokračoval jsem o sobě dál.
"Udělal jsem opatření, lovil, krmil se víc než obvykle, když jsem tě měl znovu setkat. Usoudil jsem, že jsem dost silný, abych se k tobě choval jako ke každému jinému člověku. To byla domýšlivost.
 
"Bylo nepochybně problémem, že jsem nedokázal číst tvé myšlenky, abych věděl, jaká je tvá reakce na mě. Na to jsem nebyl zvyklý, když jsem se musel uchýlit k tak nepřímým opatřením, jak bylo poslech tvých slov v Jessičino mysli ... její mysl není zrovna originální a otravovalo mě, že se k tomu musím snížit. A také jsem nemohl vědět, jestli skutečně myslíš vážně to, co říkáš. Bylo mi to všechno hrozně protivné. "Odmlčel jsem se a vzpomínal na musenie zůstat dlouho v Jessičino mysli, obvykle se mi to líbilo.
 
"Chtěl jsem, aby si pokud to bylo možné, zapomněla na mé chování v ten první den, tak jsem se snažil s tebou mluvit stejně, jako bych mluvil s kýmkoliv jiným. Ve skutečnosti jsem s dychtivostí doufal, že rozluštit nějaké tvé myšlenky. Ale byla jsi příliš zajímavá, zjistil jsem, že jsem se chytil tvých výrazů ... a každou chvíli si rozvířila rukou vzduch nebo vlasy a vůně mě zase ohromila .... Samozřejmě, pak tě téměř srazily přímo před mýma očima. Později jsem si vymyslel úplně dokonalé omluvu, proč jsem se v tom okamžiku tak zachoval "- Napůl jsem se odmlčel a zastavil se při tom, že jsem se téměř odhalil a pokračoval jsem" protože kdybych tě nezachránil, kdyby se tam byla přede mnou rozlila tvá krev, myslím, že bych se nedokázal udržet a prozradil tak, kdo jsme. Ale toto omluvu jsem si vymyslel až později. Tam, v té chvíli jsem dokázal myslet jen na jednu věc: Ona ne! "
 
Teď jsem byl zticha. Zavřel jsem oči. Prošel dlouhý čas, dokud se Bella zeptala:
 "A v nemocnici?"
 
Podíval jsem se nahoru na ni. "Byl jsem zděšený. Nemohl jsem uvěřit, že jsem nás přece jen vystavila nebezpečí, dát se do tvé moci - ze všech lidí právě do tvé. Jako kdybych potřeboval další důvod, abych tě zabil. "Strhl jsem se, když mi to slovo pronesená. Ona udělala totéž. Pokračoval jsem naléhavě, snažíc se skrýt tento moment. "Ale mělo to opačný účinek. Pohádal jsem se s Rosalie, Emmett a Jasper, když navrhovali, že teď je ten čas ... byla to nejhorší hádka, jakou jsme kdy měli. Carlisle stál na mé straně a Alice také. "Zamračil jsem se, když Alicina vize znovu naplnila mou mysl. "Esme mi řekla, že ať udělám cokoliv, co musím, jen abych zůstal."
 
"Celý ten další den jsem poslouchal mysl každého s kým si říkala, šokován, že dodržel slovo. Vůbec jsem ti nerozuměl. Ale věděl jsem, že se s tebou nesmím víc zaplést. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych se od tebe držel co nejdál. A každý den mě vůně tvé kůže, tvého dechu, tvých vlasů ... zasahovala tak silně jako v první den. "Podíval jsem se na ni s takovou láskou a náklonností. "A kvůli tomu všemu, bych byl udělal lépe, kdybych nás všechny odhalil hned v té první chvíli, než abych ti měl ublížit tady a teď - kde nejsou žádní svědci a nic mě nemůže zastavit."
 
"Proč?" Zeptala se.
 
Pobavila mě takovou náhlou upřímnou otázkou. "Isabella," řekl jsem, když jsem jí prohrabal vlasy a to teplo mě znovu ohromilo, její vůně se smíchala a znovu zasáhla mé smysly.
 
"Bello, nemohl bych sám se sebou žít, kdybych ti někdy ublížil. Nevíš, jak mě to pořád mučí. "Opět jsem se v rozpacích podíval dolů. "Pomyšlení na tebe, bez pohnutí, bílou, chladnou ... už nikdy nevidět, jak se červená, nikdy nevidět ten záblesk intuice v tvých očích, když prokoukne moje záměry ... to by bylo nesnesitelné. "Podíval jsem se nahoru na její tvář a nakonec měl sílu říct slova, která potřebovala slyšet" Ty jsi teď pro mě nejdůležitější věc na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitější. "
 
Čekal jsem, aby mi řekla, co si myslela. Cokoliv by to bylo. Ať už se to rozhodla přijmout či nikoliv. Potřeboval jsem to vědět.
 
"Ty už samozřejmě víš co cítím já. Jsem tu ... což prostě znamená, že bych raději umřela, než abych se držela od tebe. "zamračila se. "Jsem idiot." Dokončila.
 
"Jsi idiot." Musel jsem souhlasit, ale můj smích odlehčil slova a stejně jako já i ona se připojila a potichu se zasmála, když na mě podívala. Co je podivná a úplně špatná situace. Nic nemohlo být lépe.
 
"A tak se lev zamiloval do jehňátka ..." řekl jsem tiše. Zčervenala se a podívala pryč.
"Jaké hloupé jehňátko." Odpověděla.
"Jaký nemocný, masochistický lev." Zvýšil jsem idiotské hranici.
 
Dával jsem falešnou naději jí nebo sobě. Věděl jsem, že nebyl žádný způsob, abych jí ublížil. A zdálo se, že ona tomu také věří. I přesto .... pokud jsem někdy udělal chybu. Cena by byla skvělá. Nejen pro mě. Ale mou rodinu. I když moje bolest nikdy nebude ...

"Proč ..." Bella přerušila mé myšlenky.
 
Otočil jsem se zpátky a usmál na ni. "Ano?" Nutil jsem ji pokračovat, když odpolední slunce znovu zasáhlo mou tvář.
 
"Řekni mi, proč jsi předtím ode mne utekl."
 
Nebyla to otázka, kterou jsem chtěl slyšet.
 
"Ty víš proč." Odpověděl jsem a můj úsměv zmizel.
 
"Ne, chci říct, co přesně jsem udělala špatně? Budu se muset mít na pozoru, chápeš, takže bych se raději měla začít učit, co bych neměla dělat. Toto, například "- pohladila mě prstem po zádech dlaně -" se zdá být v pořádku. "
 
Znovu jsem se usmál. "Ty jsi neudělala nic špatného, Bella. To byla moje chyba. "
 
"Ale já chci pomoci, pokud mohu, abych ti to nestěžovala."
 
Její život zde visí na vlásku a ona chtěla usnadnit věci mně? "Dobře ..." začal jsem přemýšlet, jak formulovat následující slova. "Šlo o to, jak jsi byla blízko. Většina lidí se nás instinktivně bojí odradit naše odlišnost ... nečekal jsem, že přijdeš tak blízko. A pak vůně tvého hrdla. "Náhle jsem se zastavil. Nebylo to příliš? Čekal jsem na její reakci jako obvykle. Nemohl jsem ji vědět, jak jsem ji uměl u kohokoliv jiného.
 
"Dobře tedy," její tón byl lhostejný a rychle přerušila mé obavy. "Nevytŕčať hrdlo." Dodala a zastrčila si bradu. Skrývala krk přede mnou. Toto mě rozesmálo a pak jsem odpověděl. "Ne, skutečně, bylo to spíš tím překvapením než čímkoliv jiným." Myslel jsem ...
 
Pomalu jsem zvedl volnou ruku a položil ji na její krk. Snažil jsem se, aby moje činy vyjadřovala moje PROHLAŠUJÍCE slova. Její jemná pokožka byla překvapivě teplá.
"Vidíš, úplně v pohodě."
 
Cítil jsem, jak se jí krev hrnula do její líc. Dodalo jí to dokonalou barvu.
 
"Líbí se mi, jak se červená." Řekl jsem potichu. Nevěděl jsem, jestli jsem chtěl, aby to slyšela. Ale můj čin neměl váhavost - vzal jsem svou druhou ruku z její a položil jsem obě na její tvář.
 
"Buď velmi klidná." Řekl jsem, nevěda jak ovládat své tělo a teď jsem se nechtěl přisunout k ní blíž divokých se jí do očí. Chtěl jsem víc, než cokoliv, abych se rty dotkl její, ale nebyl jsem si jistý a nevěděl jsem, jestli bych nezašel až příliš daleko. Takže místo toho jsem tiše položil své líc na spodek její hrdla. Dýchal jsem rovnoměrně tak, jak jsem mohl. Zjistil jsem, že to byl jiný druh hladu, který jsem cítil, když jsem byl tak blízko při Belle. Větší, který jsem nevěděl pojmenovat. Nebyl jsem si jistý, co to bylo a znovu bez rozmýšlení jsem velmi pomalu klouzal rukama po jejím krku, takže jsem mohl cítit teplo jejího pokožky déle. Bella se jemně zachvěla a já jsem hned přestal dýchat. Ale mé ruce se nepřestali pohybovat, dokud nezastavili na její bedrech. Její vůni jsem odolal, ale znovu jsem byl překvapen, že to nebylo takové, jak jsem očekával.
 
Otočil jsem tvář na stranu. Na vrchu hlavy jsem cítil teplo jejího dechu. Snažil jsem se úplně ignorovat pálení v krku a soustředit se na tlukot jejího srdce, když moje tvář spočinula na jejích prsou.
 
"Ah." Nakonec jsem povzdychl. A znovu jsme se dlouho nepohnuli. Poslouchal jsem, jak se nejistě zpomalil tlukot jejího srdce a pálení v krku ustoupilo sotva na svědění. Všechno bylo klidné. Klidný proud větru byl melodický, hmyz harmonický, slunce nádherné. Cítil jsem, jak se ke mně přibližuje. Jako kdyby její silná vůně nebyla tak mocná, jak jsem si poprvé myslel.
 
A pak jsem se konečně od ní odtrhl a opřel se zpět.
 
"Znovu to nebude tak těžké." Řekl jsem.
 
"Bylo to pro tebe velmi těžké?" Zeptala se téměř zmateně.

"Méně, než jsem si představoval. A pro tebe? "
 
"Nebylo to těžké ... pro mě. "
 
"Víš, jak to myslím." Zasmál jsem se jí odpovědi.
 
Usmála se zpět bez dalšího slova.
 
"Tady." Vzal jsem jí ruku a položil jsem si ji na tvář. "Cítíš, jaké je teplé?"
 
Bella neodpověděla ale dívala na mě s váhavým výrazem na tváři.
 
"Nehýbej se." Řekla stejným tónem, jaký jsem použil předtím já. Znehybněl jsem jako socha a zavřel jsem oči.
 
Rukou se dotkla mé tváře a to mě téměř šokovalo. Toto jsem nečekal. Ale kdybych měl srdce vím, že by začalo bít rychleji než jí, kdyby to nebylo tak dávno. Jak procházela prsty přes mou tvář, oči, podél mého nosu, vrátili se pocity, které jsem cítil předtím. Ale mnohem silnější. Ještě pořád jsem pro ně nemohl najít pojmenování a chtěl jsem víc než cokoliv, aby tato chvíle neskončila. Její ruka neopustila mou tvář. Její prsty pomalu procházeli po mých rtech a moje ústa se otevřely a jemně jsem vdechl. Snažil jsem se kontrolovat dýchání. Něco, co jsem předtím nikdy nepotřeboval. Stalo se to rychle a já jsem nemohl pochopit proč. Pak příliš brzy ruku spustila. Otevřel jsem oči a neměl jsem rád ten prostor mezi námi. Toužil jsem po tom víc než po čemkoli, abych ho mohl překročit a vzít ji do náruče. Ale zadržel jsem se před tím. Nevěděl jsem, co to na mě přišlo.
 
"Přeji si," začal jsem téměř neslyšně "přeji si, aby si mohla cítit ... ten chaos ... ten zmatek ... které cítím. Aby si mě dokázala pochopit. "
 
Rukou jsem prošel po vlasech a tváři.
 
"Řekni mi o tom." Zatlačila.
 
"Myslím, že to nepůjde. Na jedné straně jsem ti vyprávěl o tom hladu - žízni - který po tobě já chudák cítím. A myslím, že to do určité míry můžeš pochopit. Myslím, "po tváři se mi rozšířil úsměv. "Protože nejsi závislá na žádné nelegální látce, pravděpodobně se do mě nemůžeš úplně vcítit."
 
Sledovala mě, když jsem natáhl ruku a jemně se dotkl její rtů jako jsem pokračoval "Ale, jsou zde i jiné hlady. Hladu, kterým ani nerozumím a které jsou mi cizí. "
 
"Tak tomuto rozumím víc, než si myslíš."
 
"Nejsem zvyklý cítit se takto lidsky. Je to vždycky takové? "
 
"Pro mě?" Trochu zaváhala. "Ne, nikdy. Nikdy předtím jsem nic takového necítila. "
 
Držela její ruce v mých a já jsem řekl další nekontrolovatelnou pravdu. "Nevím, jak ti být blízko. Nevím, jestli smím. "Ale já chci. Nikdy nechci, abys byla ode mne pryč. Poslední část jsem nemohl říct nahlas.
 
A pak mě překvapilo, když se Bella ke mně naklonila, položila si tvář na mou hruď a zamumlala "Toto mi stačí."
 
Měla pravdu ... Toto stačilo. Jen aby byla takto blízko. Ochráněný. Nikdy bych nedovolil, aby teď něco ublížilo tomuto krásnému dívce v mém náručí. Přinejmenším tak mě.
 
Sklonil jsem se dolů a položil jsem svou tvář na její teplou hlavu, vdychujíc vůni jejích vlasů. Cítil jsem jahody? Bylo to slabé, ale bylo to tam.
 
"Jsi v tom lepší, jak si myslíš." Přerušila mé hloubání.
 
"Mám lidské instinkty - možná jsou někde hluboko, ale jsou tam."
Seděli jsme tam rádi, jak jsem sledoval pomalý západ slunce. Obloha se změnila ze sytě žluté na tmavě oranžovou. A ještě tmavší. Teď začala obloha nabírat šedý nádech a Bella si povzdechla. Její dech smísil vzduch kolem nás. Uvědomil jsem si, že musí být pro ni čas se vrátit.
 
"Musíš jít."
 
"Myslela jsem si, že mi neumíš číst myšlenky." Řekla.
 
"Začíná se mi to vyjasňovat." Zasmál jsem se. Oh, jak rád bych si přál, aby to byla pravda. Ale její myšlenky byly stejně tiché jako poprvé, když jsem ji potkal. Pak mě něco napadlo. Vzrušili. Chytil jsem ji znovu za ramena. Podívala se na mě, zmatená mým náhlým potěšením.
 
"Můžu ti něco ukázat?" Zeptal jsem se.
 
"Co mi chceš ukázat?"
 
"Ukážu ti, jak se já pohybuji v lese." Byl jsem nadšený při představě, že jí ukážu jako běžím. Ukážu jí mou rychlost.
 
Teď Bella vypadala ještě více zmatená a trochu se obávala.
 
"Neboj se, budeš zcela v bezpečí a dostaneme se k tvému auto mnohem rychleji." Spolu jsem se na ni usmál.
 
"Přemění se na netopýra?" Zeptala se potichu.
 
Vybuchl jsem do smíchu. Nevím, jestli to bylo Belina tvář, když se mě to ptala, zda samotným očekáváním, že mě uvidí jako netopýra. Nahlas jsem se zasmál. Hlasitěji, jak jsem se nikdy předtím nesmál.
 
"Jako kdybych to už někde slyšel!"
 
"Jsem si jistá, že to posloucháš celý čas."
 
"No tak, ty malý zbabělec, vylez mi na záda."
 
Dívala na mě, jako kdybych řekl špatný vtip. Takže bez plýtvání času, abych ji přesvědčoval, natáhl jsem se a vysadil si ji na záda. Slyšel jsem, že se jí rozbušilo srdce jako motýl. Její vůně kroužila kolem mne, když se mě rukama a nohama pevně chytila. Její tvář byla vedle mé. Její dech na mém krku.
 
"Jsem trochu těžší, než batoh, co běžně nosíš." Varovala mě.
 
"Hah!" Vydechl jsem. Tak v tomto pravdu neměla.
 
Vzal jsem jí ruku a přitlačil jsem si jí dlaň na tvář a vdechl jsem.
 
"Pořád je to lehčí." A to byla pravda.
 
Pak jsem se rozběhl.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super pocteni

(janca, 26. 6. 2015 22:19)

Je uzasne cist stmivani i pulnocni slunce zaroven diky za tu moznost je to jedinecny

:DDD

(laduska, 4. 11. 2014 22:10)

Je to velice zajímavé. Jak jsem nejprve chápala situace z pohledu Bely a nemohla jsem, pochopit proč to Edward udělal. A teď je to na opak. Krásně se mi to od tebe čte. :DDDDDDDDDDDD

:DD

(Katula, 27. 2. 2013 22:17)

prý "Přemění se na netopýra?". Nemůžu tady z toho. :DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD