Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozbřesk ll 29. Bouda

9. 3. 2012

 29. BOUDA

 

Seděli jsme tam celou noc, sochy hrůzy a žalu, ale Alice se nevrátila.

Všichni jsme byli na hranici svých možností – ztuhlí do naprosté nehybnosti. Carlisle byl sotva schopen pohybovat rty, aby to všechno Jacobovi vysvětlil. Tím převyprávěním jako by se to ještě zhoršovalo; i Emmett odteď mlčel a strnule stál.

Až když vyšlo slunce a já jsem věděla, že se mi Renesmé brzy zavrtí v náruči, poprvé jsem se podivila, co mohlo Alici tak dlouho zdržet. Doufala jsem, že se dozvím víc, než budu muset odpovídat na zvědavé otázky své dcery. Že dostanu nějaké odpovědi. Nějaké malé, malinké porce naděje, abych se dokázala usmát a zatajit před ní pravdu, která by ji vyděsila.

Obličej jako bych měla permanentně nastavený do strnulé masky, kterou jsem měla nasazenou celou noc. Nebyla jsem si jistá, jestli se ještě umím usmívat.

Jacob chrápal v koutku, hora kožichu na podlaze, a úzkostně se obracel ze spaní. Sam věděl všechno – vlci se připravovali na to, co přicházelo. Ne že by tyhle přípravy směřovaly k něčemu jinému, než že je přivedou do záhuby tak jako zbytek mé rodiny.

Sluneční světlo se prodralo zadními okny a zajiskřilo na Edwardově kůži. Od Alicina odchodu jsem z něj nespustila oči. Dívali jsme se na sebe celou noc, pozorovali to, čeho ztrátu by ani jeden z nás nepřežil: toho druhého. Viděla jsem, jak se můj odraz zatřpytil v jeho zmučených očích, když se slunce dotklo mé kůže.

Napřed se mu malilinko pohnulo obočí, pak rty.

„Alice,“ řekl.

Zvuk jeho hlasu byl, jako když praskne tající led. Všichni jsme se trochu prolomili, trochu změkli. Začali se zase hýbat.

„Už je pryč dlouho,“ zašeptala Rosalie překvapeně.

„Kde může být?“ divil se Emmett a udělal krok ke dveřím.

Esmé položila Rosalii ruku na paži. „Nechceme rušit…“

„Nikdy předtím jí to tak dlouho netrvalo,“ řekl Edward. Nová obava roztříštila masku, kterou měl na obličeji. Jeho rysy zase ožily, oči se mu najednou vytřeštily novým strachem, další panikou. „Carlisle, nemyslíš, že jde o nějaké – preventivní opatření? Měla Alice čas vidět, jestli neposlali někoho na ni?“

V hlavě mi vytanul Arův průsvitný obličej. Aro, který viděl do všech koutů Aliciny mysli, který věděl všechno, čeho je schopná –

Emmett nadával tak dlouho, až se Jacob vzbudil a se zavrčením se postavil. Ze dvora mu na vrčení odpověděla jeho smečka. Moje rodina už byla jedna rozmazaná šmouha, všichni vystartovali.

„Zůstaň s Renesmé!“ zakřičela jsem na Jacoba a vyrazila ze dveří.

Stále jsem byla silnější než všichni ostatní, a tak jsem využila svou sílu k rychlejšímu běhu. Za pár odrazů jsem předběhla Esmé a Rosalii. Utíkala jsem hustým lesem, až jsem dohonila Edwarda a Carlislea.

„Byli by schopni ji překvapit?“ zeptal se Carlisle a jeho hlas byl tak vyrovnaný, jako kdyby nehybně stál a ne uháněl plnou rychlostí.

„Nechápu jak,“ odpověděl Edward. „Ale Aro ji zná líp než kdokoli jiný. Líp než já.“

„Je to past?“ zavolal za námi Emmett.

„Možná,“ řekl Edward. „Není tu žádný pach, jen Alice a Jasper. Kam to šli?“

Alicina a Jasperova stopa se stáčela do širokého oblouku; táhla se napřed na východ od domu, ale na druhé straně řeky zamířila na sever, a pak po pár kilometrech zase zpátky na západ. Znovu jsme překročili řeku, všech nás šest ji přeskákalo ve vteřině jeden za druhým. Edward běžel první v naprostém soustředění.

„Zachytil jsi ten pach?“ zavolala Esmé dopředu po pár okamžicích, kdy jsme přeskočili řeku podruhé. Byla nejdál vzadu, na nejzazším levém okraji naší lovecké skupinky. Mávla k jihovýchodu.

„Držte se hlavní stopy – už jsme skoro na quileutské hranici,“ poručil Edward stručně. „Zůstaňte spolu. Uvidíme, jestli zatočili na sever nebo na jih.“

Nebyla jsem tak obeznámena s hranicí vymezenou smlouvou jako ostatní, ale ve větříku vanoucím od východu jsem ucítila náznak vlčího pachu. Edward s Carlislem ze zvyku trochu zpomalili, a já jsem viděla, jak kroutí hlavou ze strany na stranu a čekají, až se stopa otočí.

Vlčí pach najednou zesílil a Edward zvedl hlavu. Náhle se zastavil. My ostatní jsme také ztuhli.

„Sam?“ zeptal se Edward plochým hlasem. „Co to má znamenat?“

Sam se objevil mezi stromy o pár set metrů dál, rychle k nám kráčel ve své lidské podobě, doprovázen dvěma velkými vlky – Paulem a Jaredem. Chvilku mu trvalo, než k nám došel; pomalost jeho chůze pokoušela mou trpělivost. Nechtěla jsem mít čas přemýšlet, co se děje. Chtěla jsem být v pohybu, něco dělat. Chtěla jsem mít Alici v náručí, abych s naprostou jistotou věděla, že se jí nic nestalo.

Sledovala jsem, jak Edward zbělel v obličeji, když si přečetl, co si Sam myslí. Sam si ho nevšímal, díval se přímo na Carlislea. Zastavil se a začal mluvit.

„Těsně po půlnoci přišli na toto místo Alice a Jasper a požádali o svolení překročit naše území k oceánu. Dovolil jsem jim to a sám je k pobřeží doprovodil. Okamžitě vstoupili do vody a už se nevrátili. Cestou tam mi Alice řekla, že je nesmírně důležité, abych neprozradil nic Jacobovi o tom, že jsem ji viděl, dokud nepromluvím s vámi. Měl jsem tu na vás počkat, až ji přijdete hledat, a pak vám předat tento vzkaz. Řekla, že ji mám poslechnout, jako kdyby na tom záležely životy nás všech.“

Samův obličej byl přísný, když Carlisleovi podával složený list papíru, potištěný drobným černým textem. Byla to stránka z knihy; moje bystré oči přelétly tištěná slova, když Carlisle list rozevřel, aby si přečetl, co stálo na druhé straně. Všimla jsem si, že je to vytržená stránka z Kupce benátského. Když Carlisle třepl papírem, aby se rozevřel, vyvanul náznak mého vlastního pachu. Uvědomila jsem si, že je to stránka vytržená z jedné mojí knížky. Přinesla jsem si do chaloupky pár věcí z Charlieho domu; nějaké normální oblečení, všechny dopisy od maminky a oblíbené knihy. Taky odrbanou sbírku brožovaných Shakespearů, ta byla na poličce v obývacím pokoji chaloupky včera ráno…

„Alice se rozhodla nás opustit,“ zašeptal Carlisle.

„Cože?“ vykřikla Rosalie.

Carlisle otočil stránku, abychom si to mohli přečíst.

 

Nehledejte nás. Není času nazbyt. Pamatujte: Tanya, Siobhan, Amun, Alistair, všichni nomádi, které dokážete najít. My vyhledáme po cestě Petera a Charlotte. Je nám moc líto, že vás musíme opustit takhle, bez rozloučení a bez vysvětlení. Je to pro nás jediná cesta. Máme vás rádi.

 

Stáli jsme tam zase jako přimrazení, ticho bylo naprosté, až na zvuk vlčích srdcí a jejich dech. Jejich myšlenky musely být taky hlasité. Edward byl první, kdo se zase pohnul, a promluvil v reakci na to, co slyšel v Samově hlavě.

„Ano, tak je situace nebezpečná.“

„Natolik, abys opustil svou rodinu?“ zeptal se Sam nahlas a z hlasu mu znělo odsouzení. Bylo jasné, že si vzkaz nepřečetl, než ho předal Carlisleovi. Teď se zlobil, vypadal, jako by litoval, že Alici poslechl.

Edwardův výraz byl strnulý – Samovi asi připadal rozhněvaný nebo arogantní, ale já jsem v tvrdých plochách jeho obličeje poznala obrys bolesti.

„Nevíme, co viděla,“ řekl Edward. „Alice není ani necitelná, ani zbabělá. Prostě měla víc informací než my.“

My bychom ne –“ začal Sam.

„Vy jste spojeni jinak než my,“ odsekl Edward. „My máme stále každý svou svobodnou vůli.“

Sam zvedl bradu a pohled jeho černých očí byl najednou neproniknutelný.

„Ale měli byste dbát jejího varování,“ pokračoval Edward. „Nechtějte se do toho s námi pouštět. Tomu, co Alice viděla, se ještě můžete vyhnout.“

Sam se ponuře usmál. „My neutíkáme.“ Za ním si Paul odfrkl.

„Nenech si z pýchy povraždit rodinu,“ vložil se do toho tiše Carlisle.

Sam se na Carlislea podíval s laskavějším výrazem. „Jak Edward poukázal, my nemáme stejnou svobodu jako vy. Renesmé je součástí naší rodiny stejně tak jako té vaší. Jacob ji nemůže opustit a my nemůžeme opustit jeho.“ Jeho oči střelily k Alicině vzkazu a rty se mu semkly do tenké linie.

„Ty ji neznáš,“ řekl Edward.

„A ty ano?“ popíchl ho Sam.

Carlisle položil ruku Edwardovi na rameno. „Máme moc práce, synu. Ať se Alice rozhodla jakkoli, byli bychom blázni, kdybychom se teď neřídili její radou. Pojďme domů a dejme se do práce.“

Edward přikývl, jeho obličej byl stále strnulý bolestí. Za sebou jsem slyšela Esméiny tiché vzlyky bez slzí.

Nevěděla jsem, jak se v tomto těle pláče; nedokázala jsem nic jiného než zírat. Ještě mě nezachvátil žádný pocit. Všechno se zdálo neskutečné, jako by se mi všechny tyhle měsíce přece jen zdály. Jako kdybych zažívala další noční můru.

„Díky, Same,“ řekl Carlisle.

„Je mi líto,“ odpověděl Sam. „Neměli jsme ji nechat projít.“

„Udělali jste správně,“ uklidňoval ho Carlisle. „Alice si může dělat, co chce. Já bych jí tu svobodu neupíral.“

Vždycky jsem myslela na Cullenovy jako na celek, nedělitelnou jednotku. Najednou jsem si vzpomněla, že to vždycky tak nebylo. Carlisle stvořil Edwarda, Esmé, Rosalii a Emmetta; Edward stvořil mě. Byli jsme fyzicky spojeni krví a jedem. Nikdy jsem nebrala Alici a Jaspera jako oddělené – jako adoptované do rodiny. Ale po pravdě řečeno, to Alice si adoptovala Cullenovy. Objevila se se svou neznámou minulostí, přivedla Jaspera s minulostí dramatickou, a zapadla do rodiny, která už tam byla. Jak ona, tak Jasper poznali i jiný život, mimo Cullenovu rodinu. Opravdu se rozhodla pro nový život, když viděla, že dny s Cullenovými už jsou sečtené?

To jsme potom ztraceni, je to tak? Nemáme vůbec žádnou naději. Ani jediný paprsek, ani jediný záblesk, který by dokázal přesvědčit Alici, že s námi má šanci.

Průzračný ranní vzduch najednou zhoustl, zčernal, jako kdyby se skutečně zatemnil mým zoufalstvím.

se nevzdám bez boje,“ zavrčel Emmett tiše. „Alice nám řekla, co dělat. Tak to pojďme udělat.“

Ostatní přikývli s odhodlaným výrazem a já jsem si uvědomila, že sázejí na tu nepatrnou šanci, kterou nám Alice dala. Že se nepoddají beznaději a nebudou čekat na smrt.

Ano, budeme bojovat. Co jiného nám zbývá? A zatáhneme do toho ostatní, protože to tak Alice řekla, než nás opustila. Jak bychom mohli neuposlechnout Alicino poslední varování? Vlci s námi taky budou bojovat za Renesmé.

My budeme bojovat, oni budou bojovat, a všichni zemřeme. Necítila jsem stejnou zarputilost, jaká zřejmě sílila v ostatních. Alice věděla, jaká je šance. Dávala nám jedinou naději, kterou viděla, ale ta byla tak malá, že si na ni sama nevsadila.

Připadala jsem si předem poražená, jak jsem se otočila zády k Samovu kritickému obličeji a následovala Carlislea domů.

Teď jsme utíkali automaticky, ne v tom zpanikařeném strachu jako předtím. Jak jsme se blížili k řece, Esmé zvedla hlavu.

„Tady byla ta druhá stopa. Byla čerstvá.“

Kývla dopředu, k místu, kde chtěla přivolat Edwardovu pozornost cestou tam. Když jsme ještě utíkali, abychom Alici zachránili…

„Musí to být z dneška, o něco dřív. Byla to jenom Alice, bez Jaspera,“ řekl Edward jako bez života.

Esmé pohasl obličej a přikývla.

Přesunula jsem se napravo a trochu zaostávala. Byla jsem si jistá, že má Edward pravdu, ale zároveň… Koneckonců, kde Alice vzala stránku z mé knihy?

„Bello?“ zavolal na mě Edward bezbarvým hlasem, když viděl, že jsem se zpozdila.

„Já chci jít po té stopě,“ řekla jsem mu a ucítila slabou vůni Alice, která se odkláněla z původní útěkové cesty. Byla jsem v tom nováček, ale vonělo mi to úplně stejně, jenom bez vůně Jaspera.

Edwardovy zlaté oči byly prázdné. „Asi to vede jenom zpátky do domu.“

„Tak se tam sejdeme.“

Zpočátku jsem si myslela, že mě nechá jít samotnou, ale jak jsem odběhla pár kroků stranou, jeho pohaslé oči zase ožily.

„Půjdu s tebou,“ řekl tiše. „Sejdeme se doma, Carlisle.“

Carlisle přikývl a ostatní odběhli. Čekala jsem, až budou z dohledu, a pak jsem se tázavě podívala na Edwarda.

„Nemůžu tě nechat od sebe odejít,“ vysvětlil tiše. „Bolí mě jen samotná představa.“

Pochopila jsem to bez dalšího vysvětlování. Myslela jsem na to, jaké by to bylo, kdybychom se teď rozdělili, a došlo mi, že bych cítila stejnou bolest, třebaže by šlo jen o krátké odloučení.

Zbývalo nám tak málo času spolu.

Podala jsem mu ruku a on mě za ni vzal.

„Pospěšme,“ řekl. „Renesmé už bude vzhůru.“

Přikývla jsem a zase jsme se rozběhli.

Asi byla hloupost plýtvat časem, který jsme mohli trávit s Renesmé, jen ze zvědavosti. Ale ten vzkaz mi dělal starosti. Alice ho mohla vyrýt do balvanu nebo do kůry stromu, jestli neměla psací potřeby. Mohla ukrást poznámkový bloček v některém z domů u silnice. Proč moje kniha? Kde ji vzala?

Samozřejmě, stopa vedla zpátky k naší chaloupce klikatou cestou, která se držela stranou od Cullenova domu a vlků v okolních lesích. Edwardovo obočí se zmateně napjalo, jak mu začalo být jasné, kam ta stopa míří.

Snažil se to rozluštit. „Nechala Jaspera, aby na ni počkal, a přišla sem?“

Už jsme byli skoro u chaloupky, a mě se zmocnil nepříjemný pocit. Byla jsem ráda, že mě Edward drží za ruku, ale taky jsem měla dojem, že bych tu asi měla být sama. Vytrhnout stránku a odnést ji zpátky k Jasperovi, to bylo divné, to se Alici nepodobalo. Jako kdyby v tom jejím činu bylo skryto nějaké poselství – takové, kterému jsem vůbec nerozuměla. Ale byla to moje kniha, takže to poselství muselo být pro mě. Kdyby chtěla něco sdělit Edwardovi, nevytrhla by stránku z nějaké jeho knížky…?

„Dej mi jenom minutku,“ řekla jsem a vysmekla se mu, když jsme došli ke dveřím.

Zamračil čelo. „Bello?“

„Prosím! Třicet vteřin.“

Nečekala jsem na jeho odpověď. Proběhla jsem dveřmi a zavřela je za sebou. Šla jsem přímo k polici s knihami. Alicina vůně byla čerstvá – necelý den stará. Oheň, který jsem nezapálila, hořel nízko, ale krb byl ještě horký. Vytáhla jsem Kupce benátského z poličky a rozevřela ho na titulní stránce.

Tam, blízko otřepaného okraje, který zbyl po vytržené stránce, pod slovy Kupec benátský od Williama Shakespeara, stála poznámka.

 

Tohle znič.

 

Pod tím bylo jméno a nějaká adresa v Seattlu.

Když Edward prošel dveřmi jen po třinácti vteřinách, a ne třiceti, už jsem sledovala, jak kniha hoří.

„Co se děje, Bello?“

„Byla tady. Vytrhla stránku z mé knížky, aby na ni napsala ten vzkaz.“

„Proč?“

„To já nevím.“

„Proč ji pálíš?“

„Já-já –“ Zamračila jsem se a tvář se mi zkřivila bolestí a zklamáním. Nevěděla jsem, co se mi Alice snaží říct, jenom jsem chápala, že to chce utajit před ostatními. Protože moje myšlenky Edward nedokáže přečíst. Takže si ho přeje udržet v nevědomosti a asi k tomu má dobrý důvod. „Zdálo se mi to vhodné.“

„Nevíme, co dělá,“ řekl tiše.

Zírala jsem do plamenů. Byla jsem jediná osoba na světě, která Edwardovi mohla lhát. To ode mě Alice chtěla? To byla její poslední žádost?

„Když jsme seděly v letadle do Itálie,“ zašeptala jsem – to nebyla lež, možná snad kromě kontextu – „a letěly tě zachránit… lhala Jasperovi, aby se nevydal za námi. Věděla, že kdyby se setkal s Volturiovými, zemřel by. Byla ochotná zemřít sama, než aby ho ohrozila. Nechala by umřít mě. Nechala by umřít tebe.“

Edward neodpověděl.

„Má svoje priority,“ řekla jsem. Zabolelo mě nehybné srdce, když jsem si uvědomila, že moje vysvětlení vůbec nevypadá jako lež.

„Já tomu nevěřím,“ řekl Edward. Neříkal to, jako kdyby se se mnou hádal – řekl to, jako kdyby se hádal sám se sebou. „Možná, že byl v nebezpečí jenom Jasper. Její plán bude fungovat pro nás ostatní, ale on by byl ztracen, kdyby zůstal. Možná…“

„To nám ale mohla říct. Mohla ho poslat pryč.“

„Ale šel by Jasper pryč? Možná mu zase lže.“

„Možná,“ předstírala jsem souhlas. „Měli bychom jít domů. Není čas.“

Edward mě vzal za ruku a už jsme utíkali.

Alicin vzkaz ve mně nevzbudil naději. Kdyby byl nějaký způsob, jak se vyhnout nadcházejícímu masakru, Alice by byla zůstala. Neviděla jsem jinou možnost. Takže mi dávala něco jiného. Ne cestu k úniku. Ale co jiného bych podle ní měla chtít? Možná způsob, jak něco zachránit? Bylo ještě něco, co jsem mohla zachránit?

Carlisle a ostatní v naší nepřítomnosti nelenili. Byli jsme od nich pryč pouhých pět minut, a oni už byli připraveni k odjezdu. V koutku seděl Jacob v lidské podobě s Renesmé na klíně a oba nás sledovali vykulenýma očima.

Rosalie vyměnila hedvábné zavinovací šaty za solidně vypadající džíny, běžecké boty a flanelovou košili, jaké nosí turisté na dlouhé túry. Esmé byla oblečena podobně. Na kávovém stolku stál glóbus, ale oni ho nestudovali, jen čekali na nás.

Atmosféra teď byla pozitivnější než předtím; měli dobrý pocit z toho, že mohou něco dělat. Jejich naděje se upínaly k Aliciným pokynům.

Podívala jsem se na glóbus a říkala si, kam asi zamíříme jako první.

„My tu máme zůstat?“ zeptal se Edward a obrátil se na Carlislea. Znělo to nešťastně.

„Alice říkala, že budeme muset ostatním Renesmé ukázat, a budeme to muset udělat opatrně,“ řekl Carlisle. „Pošleme všechny, které dokážeme najít, zpátky sem k vám – Edwarde, ty si budeš nejlépe vědět rady právě na tomto minibojišti.“

Edward ostře přikývl, stále nespokojený. „Musíte obsáhnout rozlehlé území.“

„Rozdělíme se,“ odpověděl Emmett. „My s Rose budeme chytat nomády.“

„Máš tady všechno plně na starosti,“ začal Carlisle. „Tanyina rodina tu bude ráno, a nemají ponětí, proč sem jedou. Napřed je musíš přesvědčit, aby nezareagovali stejně jako Irina. Pak budeš muset zjistit, jak to Alice myslela s Eleazarem. A pak uvidíš, jestli tu budou chtít zůstat a jít nám za svědky. A zas a znovu, jak budou chodit ostatní – tedy jestli dokážeme někoho přesvědčit, aby přišel.“ Carlisle vzdychl. „Tvoje práce tady může být ta nejtěžší. Vrátíme se, abychom ti s tím pomohli, jak jen to půjde.“

Carlisle položil Edwardovi krátce ruku na rameno a pak mě políbil na čelo. Esmé nás oba objala a Emmett nás oba žertem praštil do paže. Rosalie se pokusila o úsměv na Edwarda a mě, poslala polibek Renesmé, a pak se na Jacoba zašklebila na rozloučenou.

„Hodně štěstí,“ popřál jim Edward.

„Vám taky,“ řekl Carlisle. „Budeme ho všichni potřebovat.“

Dívala jsem se, jak odcházejí, a toužila cítit tu naději, která je povzbuzovala, a přála si být aspoň pár vteřin o samotě s počítačem. Musela jsem zjistit, co je zač ten J. Jenks a proč se Alice tolik snažila, abych jeho jméno znala jen já.

Renesmé se otočila v Jacobově náruči a dotkla se jeho tváře.

„Nevím, jestli Carlisleovi přátelé přijdou. Doufám. Zatím se zdá, že jsme trochu v menšině,“ zašeptal Jacob Renesmé.

Takže to věděla. Renesmé už pochopila až příliš jasně, co se děje. Písnička o tom, že otištěný vlkodlak neumí předmětu svého otištění cokoli odepřít, mi už začínala připadat obehraná. Nebylo důležitější ji chránit, než odpovídat na její otázky?

Pohlédla jsem jí zkoumavě do tváře. Nevypadala vystrašeně, jenom úzkostně a velmi vážně, jak konverzovala s Jacobem svým mlčenlivým způsobem.

„Ne, nemůžeme pomoct; musíme tu zůstat,“ pokračoval. „Lidi se budou chodit dívat na tebe, ne na krajinu.“

Renesmé se na něj zamračila.

„Ne, já nikam jít nemusím,“ řekl jí. Pak se podíval na Edwarda a obličej měl ohromený, jak mu došlo, že se možná mýlí. „Nebo jo?“

Edward zaváhal.

„Vyklop to,“ řekl Jacob a hlas měl chraplavý napětím. Měl nervy na krajíčku, stejně jako my všichni.

„Ti upíři, kteří nám přijdou pomoct, nejsou stejní jako my,“ řekl Edward. „Kromě nás jediná Tanyina rodina vyznává úctu k lidskému životu, i když o vlkodlacích vysoké mínění nemají. Myslím, že by bylo bezpečnější –“

„Já se o sebe postarám,“ přerušil ho Jacob.

„Bezpečnější pro Renesmé,“ pokračoval Edward, „kdyby jim volbu, jestli našemu příběhu o ní uvěří, neztěžovala asociace s vlkodlaky.“

„To jsou teda kamarádi. Odmítli by vás jenom kvůli tomu, s kým se teď stýkáte?“

„Myslím, že za normálních okolností by byli spíš tolerantní. Ale musíš to pochopit – přijmout Nessii nebude pro nikoho z nich snadné. Tak proč jim to ještě ztěžovat?“

Carlisle Jacobovi včera večer vysvětlil zákony týkající se nesmrtelných dětí. „Ty nesmrtelný děti byly vážně tak hrozný?“ zeptal se teď Jacob.

„Nedovedeš si představit hloubku jizev, které zanechaly na kolektivní psychice upírů.“

„Edwarde…“ Stále bylo divné slyšet Jacoba, jak Edwarda oslovuje jménem bez známky nepřátelství.

„Já vím, Jaku. Vím, jak je těžké být od ní pryč. Budeme improvizovat – uvidíme, jak na ni budou reagovat. V každém případě bude Nessie v příštích pár týdnech tu a tam inkognito. Bude muset zůstávat v chaloupce, než nadejde vhodná chvíle, abychom ji představili. Pokud se dokážeš držet v bezpečné vzdálenosti od velkého domu…“

„To zvládnu. Ráno budete mít společnost, co?“

„Ano. Naše nejbližší přátele. V tomhle konkrétním případě bude možná lepší, když jim všechno objasníme co nejdříve. Můžeš zůstat tady. Tanya o tobě ví. Dokonce se setkala se Sethem.“

„To je pravda.“

„Měl bys říct Samovi, co se děje. Brzy se v lese mohou objevit cizinci.“

„Dobrej nápad. Ačkoli po tý dnešní noci mu dlužím trochu mlčení.“

„Poslechnout Alici je většinou správná věc.“

Jacob zaskřípal zuby a já jsem viděla, že sdílí Samovy názory na to, co Alice s Jasperem udělali.

Zatímco mluvili, šla jsem k zadním oknům a snažila se tvářit rozrušeně a úzkostlivě. To nebylo těžké. Opřela jsem hlavu o roh mezi obývacím pokojem a jídelnou, přímo vedle jednoho stolu s počítačem. Přejela jsem prsty po klávesnici a přitom zírala do lesa a snažila se, aby to vypadalo, že to dělám bezmyšlenkovitě. Dělají upíři vůbec něco bezmyšlenkovitě? Tušila jsem, že si mě teď stejně nikdo nevšímá, ale neotočila jsem se, abych se přesvědčila. Monitor přede mnou naběhl a rozsvítil se. Znovu jsem prsty pustila po klávesách. Pak jsem jimi velmi tiše poklepávala o dřevěnou desku stolu, jenom aby to působilo nahodile. Další úder do kláves.

Periferním viděním jsem přelétla obrazovku. Žádný J. Jenks, ale byl tam jeden Jason Jenks. Právník. Zase jsem si pohrála s klávesnicí a snažila se udržet nějaký rytmus, jako když člověk zamyšleně hladí kočku, o které málem zapomněl, že ji má na klíně. Jason Jenks měl pěknou firemní webovou stránku, ale adresa na úvodní stránce byla špatná. Sice v Seattlu, ale s jiným směrovacím číslem. Všimla jsem si telefonního čísla a pak zase brnkala na klávesnici do rytmu. Tentokrát jsem hledala tu adresu, ale nic se neobjevilo, jako kdyby neexistovala. Chtěla jsem se podívat na mapu, ale usoudila jsem, že už tak dost pokouším štěstí. Ještě pár kliknutí, abych vymazala historii…

Dál jsem zírala z okna a tu a tam zkontrolovala pohledem les. Slyšela jsem, jak ke mně po podlaze přicházejí lehké krůčky, a otočila jsem se v naději, že mám na obličeji stejný výraz jako předtím.

Renesmé se ke mně natáhla, a já jsem rozevřela náruč. Skočila mi do ní a zabořila mi hlavičku do důlku pod bradou. Vlkodlak z ní byl cítit na sto honů.

Nevěděla jsem, jak to vydržím. Jakkoli jsem se strachovala o svůj život, o Edwardův, o životy ostatních členů své rodiny, nebylo to nic proti tomu příšernému děsu, který jsem zažívala kvůli své dceři. Musím najít způsob, jak ji zachránit, i kdyby se ostatním pomoct nepodařilo.

Najednou jsem věděla, že to je to jediné, co chci. To ostatní snesu, když budu muset, ale její život nesmí být zmařen. To ne.

Ona je to jediné na světě, co prostě musím zachránit.

Věděla Alice, jak se budu cítit?

Renesméina ruka se zlehka dotkla mé tváře.

Ukázala mi můj vlastní obličej, Edwardův, Jacobův, Rosaliin, Esméin, Carlisleův, Alicin, Jasperův, procházela obličeje celé naší rodiny rychleji a rychleji. Setha a Leu. Charlieho, Sue a Billyho. Pořád dokola. Měla starosti, jako my všichni ostatní. Ale byla to jenom obava. Viděla jsem, že jí Jake zatajil to nejhorší. Tu část o tom, jak nemáme žádnou naději a že do měsíce všichni zemřeme.

Zastavila se na Alicině obličeji, toužebně a zmateně. Kde je Alice?

„Já nevím,“ zašeptala jsem. „Ale ona už je taková. Co dělá, je správné, jako vždycky.“

Alespoň správné pro Alici. Hrozně mi vadilo, co si to o ní myslím, ale jak jinak se ta situace dala pochopit?

Renesmé si vzdychla a toužení se zintenzívnilo.

„Taky se mi po ní stýská.“

Cítila jsem, jak můj obličej pracuje, snaží se najít výraz, který by pasoval k žalu uvnitř. Moje oči mi připadaly zvláštní a suché; mrkaly, aby se toho nepříjemného pocitu zbavily. Kousla jsem se do rtu. Když jsem se nadechla, vzduch mi vázl v krku, jako kdybych se dusila.

Renesmé se odtáhla, aby si mě prohlédla, a já jsem viděla svůj obličej odražený v jejích myšlenkách a jejích očích. Vypadala jsem jako Esmé dneska ráno.

Tak takovéhle to je, plakat.

Renesméiny oči se mokře zaleskly, jak se mi dívala do obličeje. Pohladila mě po tváři, ale nic mi neukazovala, jenom mě chtěla utěšit.

Nikdy jsem netušila, že se naše role matky a dcery někdy převrátí, tak jak to vždycky bylo mezi Renée a mnou. Ale já jsem do budoucnosti nahlížet neuměla.

Renesmé vytryskla v koutku oka slzička. Setřela jsem ji polibkem. Užasle se dotkla oka a pak se zadívala na mokrý prstík.

„Neplač,“ řekla jsem jí. „Dobře to dopadne. Nic se ti nestane. Najdeme způsob, jak z toho ven.“

Kdybych nic jiného nesvedla, přesto zachráním svou Renesmé. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že tohle mi Alice chtěla dát. Ona to věděla. Ona mi nechala způsob.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář