Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozbřesk ll 30. Neodolatelná

9. 3. 2012

 30. NEODOLATELNÁ

 

Měla jsem tolik věcí k přemýšlení.

Jak najdu čas, abych sama vypátrala J. Jenkse, a proč Alice chtěla, abych o něm věděla?

Jestli Alicina nápověda nebude mít co do činění s Renesmé, co udělám, abych svou dceru zachránila?

Jak ráno s Edwardem všechno vysvětlíme Tanyině rodině? Co když zareagují jako Irina? Co když dojde k rvačce?

Nevěděla jsem, jak bojovat. Jak se to naučím za pouhý měsíc? Je vůbec nějaká šance, že bych to zvládla tak rychle, abych mohla být nebezpečím pro někoho z Volturiových? Nebo jsem odsouzená k naprosté neužitečnosti? Jenom další novorozená, která se dá snadno zabít?

Potřebovala jsem tolik odpovědí, ale nedostala jsem šanci klást otázky.

Chtěla jsem, aby Renesmé měla normální denní režim, takže jsem trvala na tom, že ji vezmu domů do chaloupky, když nadešel čas, aby šla spát. Jacobovi teď bylo lépe ve vlčí podobě; stres se mu snášel lehčeji, když se cítil připraven k boji. Přála jsem si, abych se cítila stejně, připravená bojovat. Utekl do lesa, zase na hlídku.

Když Renesmé tvrdě usnula, uložila jsem ji do postýlky a pak jsem šla do pokoje položit Edwardovi pár otázek. Tedy těch, které mu položit smím; jeden z nejtěžších problémů byla představa, že se snažím před ním něco skrývat, i když mohu využít toho, že mě neslyší.

Stál zády ke mně a díval se do ohně.

„Edwarde, já –“

Otočil se a v tu chvíli byl u mě, jako by mezitím neuběhl žádný čas, ani zlomeček vteřiny. Stihla jsem jenom zaregistrovat rozjitřený výraz v jeho tváři, a pak už mě drtily jeho polibky a jeho paže se kolem mě svíraly jako ocelové obruče.

Po zbytek noci jsem na své otázky ani nepomyslela. Netrvalo mi dlouho pochopit důvod jeho nálady, a ještě méně času mi zabralo, abych se cítila úplně stejně.

Původně jsem si myslela, že budu potřebovat roky, abych se nějak naučila žít s tou stravující vášní, kterou jsem k němu cítila. A pak budu mít staletí, abych se z ní radovala. Jestli nám společně zbývá jenom měsíc… Nechápala jsem, jak bych dokázala snést, že to skončí. V tu chvíli jsem se neubránila sobeckosti. Jediné, co jsem chtěla, bylo milovat ho ze všech sil v tom omezeném čase, který mi byl dán.

Bylo těžké se od něj odpoutat, když slunce vyšlo, ale měli jsme svůj úkol, úkol, který možná bude těžší než pátrání všech ostatních členů rodiny dohromady. Jakmile jsem si dovolila myslet na to, co mělo přijít, byla jsem celá napjatá; měla jsem pocit, jako by mi někdo natahoval nervy na skřipec, až byly tenčí a tenčí.

„Přál bych si najít způsob, jak dostat z Eleazara informace, které potřebujeme, ještě než jim povíme o Nessii,“ zamručel Edward, když jsme se spěšně oblékali v té obrovské šatně, která mi připomínala Alici důrazněji, než jsem v tu chvíli chtěla. „Pro všechny případy.“

„Ale on nepochopí otázku, aby ji mohl zodpovědět,“ souhlasila jsem. „Myslíš, že nám dovolí to vysvětlit?“

„Já nevím.“

Vytáhla jsem Renesmé, ještě spící, z postýlky a přivinula jsem si ji pevně k sobě a zabořila jí obličej do vlásků; její sladká vůně, tak blízká, převážila nad všemi ostatními.

Dnes jsem nesměla promrhat jedinou vteřinu času. Potřebovala jsem ty odpovědi, a nebyla jsem si jistá, kolik času dnes s Edwardem budu moct strávit o samotě. Jestli to s Tanyinou rodinou dobře dopadne, snad budeme mít delší dobu společnost.

„Edwarde, naučíš mě bojovat?“ zeptala jsem se ho, když mi přidržoval dveře, a s napětím očekávala jeho reakci.

Bylo to, jak jsem čekala. Ztuhl a pak po mně významně přejel pohledem, jako kdyby se na mě díval poprvé nebo naposledy. Jeho oči spočinuly na naší dceři, spící mi v náruči.

„Jestli dojde na boj, nikdo z nás toho moc nezmůže,“ vyhnul se odpovědi.

Zachovala jsem nevzrušený tón. „To mě necháš, abych se neuměla bránit?“

Namáhavě polkl a dveře se zachvěly, panty zaskřípaly, jak se jeho ruka napjala. Pak přikývl. „Když to vidíš takhle… Asi bychom se měli dát do práce, jakmile to půjde.“

Také jsem přikývla a vydali jsme se k velkému domu. Nespěchali jsme.

Přemítala jsem, jestli umím něco, co má nějakou šanci změnit situaci, přispět k lepšímu výsledku. Svým způsobem jsem byla malinko zvláštní – jestli se ovšem neproniknutelná lebka dá považovat za něco zvláštního. Nedalo by se to nějak využít?

„Co bys řekl, že je jejich největší výhoda? Mají vůbec nějakou slabost?“

Edward se mě nemusel ptát, aby věděl, že mluvím o Volturiových.

„Alec a Jane jsou jejich nejlepší útočníci,“ prohlásil bez emocí, jako kdybychom se bavili o basketbalovém mužstvu. „Jejich defenzivní hráči se málokdy dostanou do skutečné akce.“

„Protože Jane tě může upálit na místě, kde stojíš – alespoň duševně. Co umí Alec? Neříkal jsi jednou, že je ještě nebezpečnější než Jane?“

„Ano. Svým způsobem je protikladem Jane. Ona tě nutí cítit nejhorší bolest, jakou si dovedeš představit. Alec naproti tomu se postará, abys nevnímala nic. Naprosto nic. Někdy, když jsou Volturiovi v laskavé náladě, dovolí Alekovi, aby někoho znecitlivěl, než ho popraví. Když se ten dotyčný sám vzdá nebo se jim nějak zavděčí.“

„Znecitlivěl? Ale v čem je to nebezpečnější než schopnost Jane?“

„Tohle totiž úplně odřízne tvoje smysly. Nevnímáš bolest, ale taky nemáš žádný zrak ani sluch ani čich. Totální senzorická deprivace. Jsi úplně sama ve tmě. Ani necítíš, když tě spalují.“

Zachvěla jsem se. Je tohle to nejlepší, v co můžu doufat? Že neuvidím a neucítím smrt, až přijde?

„Tím by ovšem byl jenom stejně nebezpečný jako Jane,“ pokračoval Edward tím samým nevzrušeným hlasem, „v tom, že tě oba zneschopní, udělají z tebe bezmocný cíl. Rozdíl mezi nimi však je jako rozdíl mezi Arem a mnou. Aro slyší v určitou chvíli mysl jenom jednoho člověka. Jane dokáže ubližovat jen jednomu objektu, na který se soustředí. Já slyším všechny najednou.“

Pocítila jsem chlad, když jsem pochopila, kam tím míří. „A Alec nás může zneschopnit všechny najednou?“ zašeptala jsem.

„Ano,“ odpověděl. „Jestli proti nám použije svůj dar, budeme všichni stát slepí a hluší, dokud nepřikročí k tomu, aby nás zabili – možná nás prostě spálí, aniž by se obtěžovali nás napřed roztrhat na kusy. Samozřejmě, mohli bychom se snažit bojovat, ale spíš bychom ublížili sobě navzájem, než uškodili jedinému z nich.“

Několik vteřin jsme šli mlčky.

V hlavě se mi pomalu začínal rodit nápad. Nijak slibný, ale lepší než nic.

„Myslíš, že je Alec moc dobrý bojovník?“ zeptala jsem se. „Tedy kromě toho, co umí dělat. Kdyby musel bojovat bez svého daru. Napadá mě, jestli to vůbec někdy zkusil…“

Edward se na mě ostře podíval. „Na co myslíš?“

Dívala jsem se přímo před sebe. „No, třeba to na mě nebude působit, ne? Jestli to, co dělá, je stejné povahy jako to, co umí Aro, Jane a ty… Pak možná… jestli se nikdy nemusel sám bránit… a já bych se naučila pár triků –“

„Je s Volturiovými po staletí,“ umlčel mě Edward, z hlasu mu najednou zazněla panika. Asi viděl v duchu stejný obrázek jako já: Cullenovi stojí na bitevním poli jako bezmocné, nevidoucí, neslyšící sloupy – všichni až na mě. Já jsem jediná, která může bojovat. „Ano, určitě jsi vůči jeho síle imunní, ale přesto jsi jen novorozená, Bello. Nedokážu tě vycvičit v tak silného bojovníka za pár týdnů. A on je určitě trénovaný.“

„Možná ano, možná ne. Je to jediná věc, kterou umím jenom já a nikdo jiný. I kdybych ho dokázala jenom na chvilku rozptýlit –“ Vydržela bych dost dlouho, abych dala ostatním nějakou šanci?

„Prosím tě, Bello,“ ucedil Edward skrz zuby. „Nebavme se už o tom.“

„Buď rozumný.“

„Budu se snažit naučit tě, co svedu, ale prosím tě nenuť mě myslet na to, jak se obětuješ, abys odvedla pozornost –“ Zasípěl, a nedokončil.

Přikývla jsem. Tak si tedy svoje plány nechám pro sebe. Napřed Alec a pak, kdybych měla to zázračné štěstí a vyhrála, Jane. Kdybych dokázala jenom trochu vyrovnat síly – připravit Volturiovy o jejich hlavní útočnou výhodu. Možná pak by tam byla naděje… Mysl mi pádila kupředu. Co kdybych opravdu byla schopná je zaměstnat nebo dokonce vyřadit z boje? Upřímně, proč by se Jane nebo Alec potřebovali učit bojové umění? Nedovedla jsem si představit urážlivou malou Jane, jak se vzdá své výhody, i kdyby jen kvůli tréninku.

Kdyby se mi podařilo je zabít, to už by byla velká pomoc.

„Musím se všechno naučit. Co nejvíc se ti toho podaří mi za ten měsíc natlouct do hlavy,“ zašeptala jsem.

Choval se, jako kdyby nic neslyšel.

Tak kdo dál? Měla bych si všechno pořádně naplánovat, abych – pokud přežiju útok na Aleka – ani na chvíli nezaváhala. Snažila jsem se přijít na další situaci, v níž by mi moje silná lebka přinesla výhodu. Nevěděla jsem moc o tom, co umí ti ostatní. Samozřejmě, bojovníci jako mohutný Felix šli mimo mě. Tady jsem mohla leda tak dát Emmettovi trochu vyrovnanější šance na spravedlivý boj. Nevěděla jsem moc o ostatních z volturiovské gardy, kromě Demetriho…

Nehnula jsem ani brvou, když jsem uvažovala o Demetrim. To bude bezpochyby pořádný bojovník. Jinak by dávno nepřežil, když je vždycky na čele útoku. A vede ostatní do boje, protože je jejich stopař – bezpochyby nejlepší stopař na světě. Kdyby existoval nějaký lepší, Volturiovi by ho vyměnili. Aro se neobklopoval druhými nejlepšími.

Kdyby Demetri neexistoval, mohli bychom utéct. Aspoň ti z nás, kteří by zbyli. Moje dcera, teplá v mé náruči… Někdo by mohl běžet s ní. Jacob nebo Rosalie, kdo by zůstal.

A… kdyby Demetri neexistoval, pak by Alice a Jasper byli navždy v bezpečí. Tohle Alice viděla, že se stane? Že část naší rodiny bude moct pokračovat? Přinejmenším oni dva.

Mohla bych jí to zazlívat?

„Demetri…,“ řekla jsem.

„Demetri je můj,“ řekl Edward tvrdým, napjatým hlasem. Rychle jsem se na něj podívala a viděla, jak se zarputile a nenávistně tváří.

„Proč?“ zašeptala jsem.

Zpočátku neodpovídal. Když jsme došli k řece, konečně přiznal: „Kvůli Alici. Je to jediný způsob, jak jí můžu poděkovat za těch posledních padesát let.“

Takže jeho myšlenky se ubírají stejným směrem jako moje.

Uslyšela jsem Jacobovy těžké tlapy dusat po zmrzlé zemi. V několika vteřinách kráčel vedle mě, tmavé oči upřené na Renesmé.

Kývla jsem na něj, pak jsem se vrátila ke svým otázkám. Bylo tak málo času.

„Edwarde, proč si myslíš, že nás Alice žádala, abychom se zeptali Eleazara na Volturiovy? On byl nedávno v Itálii, nebo co? Co by mohl vědět?“

„Eleazar ví všechno, pokud jde o Volturiovy. Zapomněl jsem, že to nevíš. Býval jedním z nich.“

Proti své vůli jsem zasyčela. Jacob vedle mě zavrčel.

„Cože?“ zeptala jsem se a v duchu si představila toho krásného tmavovlasého muže z naší svatby, jak je zahalený do dlouhého, popelavě šedého pláště.

Edwardův obličej trochu roztál – pousmál se. „Eleazar je velmi jemný člověk. Nebyl s Volturiovými upřímně šťastný, ale respektoval zákony a chápal, že je nutné prosazovat jejich dodržování. Doufal, že pracuje pro větší dobro. Nelituje času, který u nich strávil. Ale když našel Carmen, našel své místo ve světě. Jsou si podobní, oba velmi soucitní k upírům.“ Zase se usmál. „Pak potkali Tanyu a její sestry, a už se nikdy neohlédli zpátky. Tenhle životní styl se pro ně dost hodí. Kdyby Tanyu nikdy nenašli, myslím, že by sami nakonec vymysleli způsob, jak se obejít bez lidské krve.“

Obrazy v mé hlavě si protiřečily. Nedokázala jsem si je porovnat. Soucitný voják Volturiových?

Edward se podíval na Jacoba a zodpověděl jeho němou otázku. „Ne, nebyl jedním z jejich válečníků, tak řečeno. Měl dar, který se jim hodil.“

Jacob určitě položil otázku, která se sama nabízela.

„Okamžitě vycítí dary ostatních – mimořádné schopnosti, které někteří upíři mají,“ vysvětloval mu Edward. „Může dát Arovi obecnou představu o tom, čeho je ten který upír schopen, jenom tím, že se k němu přiblíží. To bylo užitečné, když šli Volturiovi do bitvy. Mohl je varovat, jestli někdo ve skupině, která se stavěla na odpor, má dovednost, která by je mohla dostat do nějakých potíží. To se však stávalo jen vzácně; to už musí být pořádná schopnost, aby Volturiovy alespoň znevýhodnila, byť jen na chvíli. Díky tomu varování měl Aro častěji možnost zachránit někoho, kdo se mu mohl nějak hodit. Eleazarův dar funguje do jisté míry i u lidí. Tam se ovšem musí vážně soustředit, protože ta jejich latentní schopnost je celkem nezřetelná. Aro ho nechával testovat lidi, kteří se k nim chtěli připojit, aby viděl, jestli mají nějaký potenciál. Aro Eleazarova odchodu hluboce litoval.“

„Oni ho nechali jít?“ zeptala jsem se. „Jenom tak?“

Jeho úsměv byl teď temnější, trochu pokřivený. „Volturiovi nejsou takoví darebáci, jak se jeví tobě. Jsou základem našeho míru a civilizace. Každý člen stráže si sám zvolí, jestli jim chce sloužit. Je to dost prestižní záležitost; oni jsou pyšní, že tam jsou, nikdo je nenutí.“

Zamračila jsem se.

„Jenom ti, kdo přestoupí zákon, o nich tvrdí, že jsou ohavní a zlí, Bello.“

„My jsme žádný zákon nepřekročili.“

Jacob souhlasně zafuněl.

„To oni nevědí.“

„Vážně si myslíš, že je můžeme přimět zastavit se a poslouchat?“

Edward zaváhal jenom na okamžíček a pak pokrčil rameny. „Když najdeme dost přátel, kteří se za nás postaví. Pak snad.“

Když. Najednou jsem pocítila naléhavost toho, co bylo dnes před námi. Oba jsme s Edwardem zrychlili, až jsme se dali do běhu. Jacob nás rychle dohonil.

„Tanya už by tu měla být brzy,“ řekl Edward. „Musíme se připravit.“

Jak se ovšem připravit? Promýšleli jsme všechny možné varianty pořád dokola. Renesmé hned na očích? Nebo zpočátku schovaná? Jacob v místnosti? Nebo venku? Řekl své smečce, aby se držela nablízku, ale zůstala neviditelná. Měl by udělat to samé?

Nakonec jsme Renesmé, Jacob v lidské podobě a já čekali schovaní za rohem – seděli jsme u velkého naleštěného stolu v jídelně, aby na nás nebylo vidět od vstupních dveří. Jacob mě nechal chovat Renesmé; chtěl mít dost místa pro případ, že by se musel rychle proměnit.

Ačkoli jsem byla ráda, že ji mám v náručí, cítila jsem se neužitečná. Připomínalo mi to, že v boji s dospělými upíry nejsem nic jiného než snadný cíl; nepotřebovala jsem volné ruce.

Snažila jsem se vybavit si Tanyu, Kate, Carmen a Eleazara ze svatby. Jejich obličeje byly zastřené v mých špatně osvětlených vzpomínkách. Jenom jsem věděla, že jsou krásní, dva světlovlasí a dva tmavovlasí. Nedokázala jsem si uvědomit, jestli mají v očích nějakou laskavost.

Edward se nehybně opřel o zadní stěnu s okny a díval se k předním dveřím. Nezdálo se, že by vnímal místnost před sebou.

Poslouchali jsme, jak po silnici projíždějí auta, ale žádné z nich nezpomalilo.

Renesmé se mi uhnízdila pod krkem, ručičku mi držela na tváři, ale v hlavě se mi nerojily žádné obrazy. To, co teď cítila, neuměla vyjádřit.

„Co když se jim nebudu líbit?“ zašeptala a všichni jsme na ni okamžitě pohlédli.

„Samozřejmě, že se jim –“ začal říkat Jacob, ale umlčela jsem ho pohledem.

„Oni tě nechápou, Renesmé, protože někoho jako ty nikdy nepoznali,“ řekla jsem jí, protože jsem ji nechtěla obelhávat sliby, které možná nejsou pravda. „Jde o to, abychom je přiměli pochopit.“

Vzdychla a v mé hlavě se objevily obrazy nás všech v rychlém sledu. Upír, člověk, vlkodlak. Ona nikam nepatřila.

„Ty jsi jedinečná, na tom není nic špatného.“

Zavrtěla nesouhlasně hlavou. Myslela na naše napjaté obličeje a řekla: „Tohle je moje vina.“

„Ne,“ vyhrkli jsme s Edwardem a Jacobem ve stejnou chvíli, ale než jsme mohli pokračovat, uslyšeli jsme zvuk, na který jsme čekali: zpomalující motor na silnici, pneumatiky sjíždějící z asfaltu do měkkého štěrku.

Edward vystřelil zpoza rohu, aby stál a čekal u dveří. Renesmé se mi schovala do vlasů. S Jacobem jsme se na sebe dívali přes stůl, na tvářích zoufalství.

Auto projíždělo rychle lesem, rychleji, než řídí Charlie nebo Sue. Slyšeli jsme, jak dojelo na louku a zastavilo u přední verandy. Čtvery dveře se otevřely a zavřely. Nemluvili, když kráčeli ke vchodu. Edward otevřel, než stihli zaklepat.

„Edwarde!“ zvolal nadšeně ženský hlas.

„Ahoj, Tanyo. Kate, Eleazare, Carmen.“

Tři zašeptaná ahoj.

„Carlisle říkal, že si s námi potřebujete okamžitě promluvit,“ řekl první hlas, Tanya. Slyšela jsem, že stále stojí venku. Představovala jsem si, jak jim Edward ve dveřích blokuje vstup. „Co se stalo? Potíže s vlkodlaky?“

Jacob zakoulel očima.

„Ne,“ odpověděl Edward. „Naše příměří s vlkodlaky je silnější než dřív.“

Nějaká žena se zasmála.

„Nepozveš nás dál?“ zeptala se Tanya. A pak pokračovala, aniž čekala na odpověď. „Kde je Carlisle?“

„Carlisle musel odjet.“

Zavládlo krátké ticho.

„Co se děje, Edwarde?“ zvážněla Tanya.

„Kdybyste mi teď mohli pár minut věřit, i když se vám to bude zdát těžké,“ odpověděl. „Chci vám vysvětlit jednu složitou věc a potřebuju, abyste si pro sebe nedělali odsudky, dokud nebudete vědět všechno.“

„Má se Carlisle dobře?“ zeptal se úzkostně mužský hlas. Eleazar.

„Nikdo z nás se nemá dobře, Eleazare,“ řekl Edward a pak na něco poklepal, asi Eleazarovi na rameno. „Ale po fyzické stránce je Carlisle v pořádku.“

„Po fyzické?“ zeptala se Tanya ostře. „Jak to myslíš?“

„Myslím to tak, že celá moje rodina je ve velmi vážném nebezpečí. Ale než vám to vysvětlím, žádám vás o slib. Vyslechněte si všechno, co řeknu, než zareagujete. Prosím vás jen, abyste mě vyslechli.“

Po jeho žádosti následovala delší pauza. V tom napjatém tichu jsme na sebe s Jacobem mlčky zírali. Jeho hnědorudé rty zbledly.

„Posloucháme,“ řekla nakonec Tanya. „Vyslechneme všechno, než budeme soudit.“

„Děkuju, Tanyo,“ řekl Edward srdečně. „Nezatahovali bychom vás do toho, kdybychom měli jinou možnost.“

Edward ustoupil. Slyšeli jsme, jak čtyři páry kroků prošly dveřmi.

Někdo začichal. „Věděla jsem, že tu půjde o vlkodlaky,“ zamručela Tanya.

„Ano, a jsou na naší straně. Opět.“

Ta připomínka Tanyu umlčela.

„Kde je tvoje Bella?“ zeptal se další z ženských hlasů. „Jak se má?“

„Brzy za námi přijde. Má se dobře, děkuju za optání. Zvyká si na nesmrtelnost s neuvěřitelnou lehkostí.“

„Pověz nám o tom nebezpečí, Edwarde,“ vybídla ho Tanya tiše. „Budeme poslouchat a budeme na vaší straně, kam patříme.“

Edward se zhluboka nadechl. „Chtěl bych, abyste se přesvědčili sami. Poslouchejte – vedle v místnosti. Co slyšíte?“

Bylo ticho, po něm následoval lehký rozruch.

„Napřed poslouchejte, prosím,“ řekl Edward.

„Asi vlkodlak, předpokládám. Slyším jeho srdce,“ řekla Tanya.

„Co ještě?“ zeptal se Edward.

Následovala pauza.

„Co je ten tlukot?“ zeptala se Kate nebo Carmen. „Je to… nějaký pták?“

„Ne, ale pamatujte si, co slyšíte. Teď, co cítíte? Kromě toho vlkodlaka.“

„Je tady člověk?“ zašeptal Eleazar.

„Ne,“ nesouhlasila Tanya. „To není člověk… ale… má blíž k člověku než ostatní pachy tady. Co je to, Edwarde? Nemyslím, že jsem takovou vůni někdy cítila.“

„To jsi určitě necítila, Tanyo. Prosím, prosím, pamatuj, že je to pro tebe něco úplně nového. Odhoď všechny nepodložené představy.“

„Slíbila jsem, že budu poslouchat, Edwarde.“

„Tak tedy dobře. Bello? Přines sem Renesmé, prosím.“

Nohy mi připadaly divně otupělé, ale věděla jsem, že ten pocit mi sedí jenom v hlavě. Přinutila jsem se neváhat, neloudat se, když jsem vstala a přešla těch pár kroků k rohu. Teplo z Jacobova těla planulo blízko mě, jak se mi držel v patách.

Nakročila jsem do většího pokoje, ale pak jsem ztuhla a nohy mi zdřevěněly. Renesmé se zhluboka nadechla a pak vykoukla zpod mých vlasů, malá ramínka měla napjatá, jak čekala, že se setká s odmítnutím.

Myslela jsem, že jsem se na jejich reakci připravila. Na obviňování, na křik, na nehybnost hlubokého napětí.

Tanya uskočila čtyři kroky zpátky, rezavě zlaté kadeře se jí chvěly, vypadala jako člověk, kterého uštkl jedovatý had. Kate couvla až k vstupním dveřím a opřela se tam o stěnu. Zpoza jejích zaťatých zubů se ozýval šokovaný sykot. Eleazar se vrhl před Carmen a protektorsky se nahrbil.

„Ale prosím vás,“ slyšela jsem, jak si Jacob šeptem stěžuje.

Edward objal paží Renesmé a mě. „Slíbili jste, že budete poslouchat,“ připomněl jim pak.

„Některé věci se poslouchat nedají!“ zvolala Tanya. „Jak jsi mohl, Edwarde? Copak nevíš, co to znamená?“

„Musíme odsud odejít,“ řekla Kate úzkostně s rukou na klice.

„Edwarde…“ Eleazar nebyl schopen slova.

„Počkejte,“ uklidňoval je Edward, jeho hlas byl teď tvrdší. „Vzpomeňte si, co slyšíte, co cítíte. Renesmé není to, co si myslíte.“

„Z toho pravidla nejsou výjimky, Edwarde,“ odsekla Tanya.

„Tanyo,“ řekl Edward ostře, „slyšíš její srdce! Přestaň a zauvažuj, co to znamená.“

„Její srdce?“ zašeptala Carmen a vykoukla zpoza Eleazarova ramene.

„Není to úplné upíří dítě,“ zareagoval Edward na Carmenin méně nepřátelský výraz. „Je napůl člověk.“

Čtyři upíři na něj koukali, jako kdyby mluvil jazykem, kterému nerozumějí.

„Poslouchejte mě.“ Edwardův hlas se posunul do sametově hladkého přesvědčivého tónu. „Renesmé je jediná svého druhu na světě. Já jsem její otec. Ne její tvůrce – její biologický otec.“

Tanya zavrtěla hlavou, byl to jen drobný pohyb. Snad si to ani neuvědomovala.

„Edwarde, nemůžeš čekat, že ti –“ načal větu Eleazar.

„Nabídni mi jiné vysvětlení, které sedí, Eleazare. Cítíš teplotu jejího těla ve vzduchu. Krev jí proudí v žilách, Eleazare. Můžeš to cítit.“

„Jak to?“ vydechla Kate.

„Bella je její biologická matka,“ odpověděl jí Edward. „Počala, donosila a porodila Renesmé, dokud byla ještě člověk. Skoro ji to zabilo. Byl jsem přinucen vpravit jí jed přímo do srdce, abych ji zachránil.“

„O ničem takovém jsem nikdy neslyšel,“ namítl Eleazar. Držel se prkenně a ve tváři měl chladný výraz.

„Tělesné vztahy mezi upíry a lidmi nejsou zrovna běžné,“ odpověděl Edward se stopou černého humoru v hlase. „Lidí, kteří by takové dostaveníčko přežili, je ještě méně. Nesouhlasíte, sestřenky?“

Kate a Tanya se na něj zamračily.

„Tak se pojď podívat, Eleazare. Určitě uvidíš tu podobu.“

Byla to Carmen, kdo zareagoval na Edwardovu výzvu. Obešla Eleazara, nevšímala si jeho neslyšného varování, a opatrně se šla postavit přímo přede mě. Sklonila se trochu a zadívala se pozorně do Renesméina obličeje.

„Zdá se, že máš matčiny oči,“ řekla tichým, klidným hlasem, „ale otcův obličej.“ A pak, jako kdyby si nemohla pomoct, se na Renesmé usmála.

Renesméin úsměv na oplátku byl oslnivý. Dotkla se mého obličeje, aniž by odhlédla od Carmen. Představovala si, jak se dotkne i jejího, a chtěla vědět, jestli smí.

„Vadilo by ti, kdyby ti Renesmé o sobě něco pověděla?“ zeptala jsem se Carmen. Stále jsem byla příliš vystresovaná, abych svedla mluvit hlasitěji než šeptem. „Má dar vysvětlovat věci po svém.“

Carmen se stále usmívala na Renesmé. „Umíš mluvit, maličká?“

„Ano,“ odpověděla Renesmé melodickým sopránkem. Všichni členové Tanyiny rodiny sebou při zvuku jejího hlasu škubli, až na Carmen. „Ale umím víc ukázat než říct.“

Položila svou ručičku s dolíčky Carmen na krk.

Carmen trochu ztuhla, jako by jí projel elektrický šok. Eleazar jí v tom okamžení stál po boku, ruce na jejích ramenou, jako by ji chtěl odtrhnout.

„Počkej,“ zašeptala Carmen s očima upřenýma na Renesmé.

Renesmé „ukázala“ Carmen dalekosáhlé vysvětlení. Edwardův obličej byl napjatý, jak to s Carmen sledoval, a já jsem si moc přála, abych mohla slyšet to co on. Jacob za mnou netrpělivě přešlápl z nohy na nohu. Věděla jsem, že chce to samé.

„Co jí to Nessie ukazuje?“ zavrčel tiše.

„Všechno,“ zašeptal Edward.

Další minuta uplynula a Renesmé spustila ručku z Carmenina obličeje. Usmála se vítězně na ohromenou upírku.

„Ona je vážně tvoje dcera, viď?“ vydechla Carmen a upřela své vykulené topazové oči na Edwarda. „Takový úžasný dar! Ten může pocházet jenom od velmi talentovaného otce.“

„Věříš tomu, co ti ukázala?“ zeptal se Edward, jehož výraz byl napjatý.

„Nade vší pochyby,“ řekla Carmen prostě.

Eleazarův obličej byl ztuhlý úzkostí. „Carmen!“

Carmen vzala jeho ruce do svých a stiskla je. „Jakkoli se to zdá nemožné, Edward ti řekl čistou pravdu. Nech to dítě, ať ti to ukáže.“

Carmen postrčila Eleazara blíž ke mně a pak kývla na Renesmé. „Ukaž mu to, mi querida.

Renesmé se usmála, zjevně potěšená Carmeninou vstřícností, a dotkla se Eleazara lehce na čele.

Ay caray!“ vyštěkl a ucukl před ní.

„Co ti udělala?“ zeptala se Tanya a opatrně přišla blíž. Kate se taky přikradla.

„Jenom se ti snaží ukázat svou verzi příběhu,“ řekla mu Carmen chlácholivým hlasem.

Renesmé se netrpělivě zamračila. „Podívej se, prosím,“ poručila Eleazarovi. Natáhla k němu ruku a pak nechala pár centimetrů mezi svými prsty a jeho obličejem a čekala.

Eleazar si ji podezíravě měřil a pak pohlédl na Carmen o pomoc. Povzbudivě přikývla. Eleazar se zhluboka nadechl a pak se naklonil blíž, až se čelem zase dotýkal její ruky.

Zachvěl se, když to začalo, ale tentokrát držel pevně, oči soustředěně zavřené.

„Á,“ vzdychl, když se mu oči o pár minut později otevřely. „Chápu.“

Renesmé se na něj usmála. Zaváhal, pak jí trochu zdráhavě úsměv oplatil.

„Eleazare?“ zeptala se Tanya.

„Je to všechno pravda, Tanyo. Tohle není žádné nesmrtelné dítě. Je napůl člověk. Pojď. Přesvědč se sama.“

V tichu se k ní šla Tanya opatrně postavit, a pak Kate. Obě dávaly najevo šok, jak na ně s dotekem Renesméiny ruky udeřil první obraz. Ale stejně jako u Carmen s Eleazarem, jakmile Renesmé skončila, bylo poznat, že se jí podařilo získat je na svou stranu.

Vrhla jsem pohled na Edwardův soustředěný obličej a říkala si, jestli to skutečně může být tak snadné. Jeho zlaté oči byly průzračné, nezastřené. Nebyl v tom tedy žádný klam.

„Děkuju, že jste poslouchali,“ řekl tiše.

„Ale je tu to vážné nebezpečí, na které jsi nás upozorňoval,“ řekla Tanya. „Ne přímo od tohoto dítěte, to chápu, ale pak tedy určitě od Volturiových. Jak se o ní dozvěděli? Kdy přijdou?“

Nebyla jsem překvapená, že tak rychle pochopila. Koneckonců, co by asi tak mohlo ohrozit rodinu tak silnou, jako je ta moje? Jenom Volturiovi.

„Když Bella viděla Irinu toho dne v horách,“ vysvětlil Edward, „měla s sebou Renesmé.“

Kate zasyčela, oči se jí přimhouřily do úzkých čárek. „To udělala Irina? Tobě? Carlisleovi? Irina?

„Ne,“ zašeptala Tanya. „Někdo jiný…“

„Alice ji viděla, jak jde za nimi,“ řekl Edward. Napadlo mě, jestli si ostatní všimli, jak sebou lehce cukl, když vyslovil Alicino jméno.

„Jak mohla něco takového udělat?“ zeptal se najednou Eleazar.

„Představ si, že bys viděl Renesmé jenom z dálky. Kdybys nečekal na naše vysvětlení.“

Tanya přimhouřila oči. „Bez ohledu na to, co si myslela… Jste naše rodina.“

„S Irininým rozhodnutím už teď bohužel nic nenaděláme. Na to je příliš pozdě. Alice nám dala měsíc.“

Oba, jak Tanya, tak Eleazar, sklonili hlavu ke straně. Kate stáhla obočí.

„Tak dlouho?“ zeptal se Eleazar.

„Přijdou všichni. To chce čas na přípravu.“

Eleazar zalapal po dechu. „Celá garda?“

„Nejenom garda,“ opravil ho Edward a čelist se mu napjala. „Aro, Caius, Marcus. Dokonce manželky.“

Všichni na nás zděšeně zírali.

„Nemožné,“ hlesl Eleazar bezbarvě.

„Před dvěma dny bych řekl to samé,“ pokýval hlavou Edward.

Eleazar se zamračil, a když promluvil, bylo to skoro zavrčení. „Ale to nedává žádný smysl. Proč by chtěli vystavit sebe a své manželky nebezpečí?“

„Z tohoto úhlu pohledu to smysl nedává. Alice řekla, že je to víc než jen trest za to, co jsme podle nich udělali. Myslela, že tady bys nám mohl pomoct ty.“

„Víc než trest? Ale co jiného v tom ještě může být?“ Eleazar začal přecházet, kráčel ke dveřím a zase zpět, jako by tam byl sám, obočí stažené, oči upřené na podlahu.

„Kde jsou ostatní, Edwarde? Carlisle a Alice a zbytek?“ zeptala se Tanya.

Edwardovo zaváhání bylo skoro nepostřehnutelné. Odpověděl jenom na část její otázky. „Hledají přátele, kteří by nám mohli pomoct.“

Tanya se k němu naklonila s rukama před sebou. „Edwarde, bez ohledu na to, kolik přátel shromáždíte, nemůžeme vám pomoct vyhrát. Můžeme s vámi jenom zemřít. To určitě víte. Samozřejmě, my čtyři si to možná zasloužíme za to, co Irina provedla, a za to, jak jsme vás zklamali v minulosti – tehdy to také bylo kvůli ní.“

Edward rychle zavrtěl hlavou. „Nežádáme vás, abyste s námi bojovali a zemřeli, Tanyo. Ty víš, že Carlisle by o něco takového nikdy nepožádal.“

„Tak o co tedy, Edwarde?“

„Jenom hledáme svědky. Kdybychom je dokázali zastavit, jenom na chvíli. Kdyby nás nechali, abychom jim to vysvětlili…“ Dotkl se Renesméiny tváře; vzala ho za ruku a přitiskla si ji na kůži. „Je těžké o našem příběhu pochybovat, když to vidíte na vlastní oči.“

Tanya pomalu přikývla. „Myslíš, že pro ně její minulost bude tak důležitá?“

„Jenom v tom smyslu, jakou jí nastiňuje budoucnost. Důvodem k restrikci bylo chránit nás před prozrazením, před excesy dětí, které se nedaly zkrotit.“

„Já nejsem vůbec nebezpečná,“ vložila se do toho Renesmé. Poslouchala jsem její vysoký čistý hlásek novýma ušima, snažila jsem se představit si, jak ho asi vnímají ostatní. „Nikdy neubližuju dědečkovi nebo Sue nebo Billymu. Mám ráda lidi. A vlčí lidi, jako je můj Jacob.“ Pustila Edwardovu ruku, natáhla se dozadu a popleskala Jacoba po paži.

Tanya a Kate si vyměnily rychlý pohled.

„Kdyby Irina tenkrát nepřišla tak brzy,“ uvažoval Edward, „všemu tomuhle bychom se vyhnuli. Renesmé roste neuvěřitelnou rychlostí. Než uplyne měsíc, posune se její vývoj o půl roku.“

„No, pak něco takového rozhodně můžeme dosvědčit,“ řekla Carmen rozhodnutým tónem. „Budeme moci přísahat, že jsme ji sami viděli růst. Jak by mohli Volturiovi ignorovat takový důkaz?“

Eleazar zamumlal: „No, jak asi?“, ale nevzhlédl, pořád přecházel, jako kdyby si dění kolem sebe nevšímal.

„Ano, můžeme vám svědčit,“ řekla Tanya. „Tohle rozhodně. Uvážíme, co víc bychom mohli udělat.“

„Tanyo,“ zaprotestoval Edward, protože slyšel v jejích myšlenkách něco, co nebylo v jejích slovech, „my nečekáme, že s námi budete bojovat.“

„Jestli se Volturiovi nezastaví, aby vyslechli naše svědectví, nemůžeme jenom stát stranou,“ trvala na svém Tanya. „Samozřejmě, měla bych mluvit jenom za sebe.“

Kate se ušklíbla. „Vážně o mně tolik pochybuješ, sestřičko?“

Tanya se na ni široce usmála. „Přece jen je to sebevražedná mise.“

Kate jí oplatila úsměv a pak nonšalantně pokrčila rameny. „Já jsem pro.“

„Já také udělám, co mohu, abych ochránila to dítě,“ souhlasila Carmen. Pak, jako kdyby nemohla odolat, natáhla paže k Renesmé. „Můžu si tě pochovat, bébé linda?

Renesmé se dychtivě obrátila ke Carmen, měla radost, že má novou přítelkyni. Carmen ji pevně objala a šeptala jí něco španělsky.

Bylo to stejné jako s Charliem a předtím s Cullenovými. Renesmé byla neodolatelná. Co to v ní bylo, že k sobě každého přitáhla, že byli ochotní dokonce položit život na její obranu?

Na chvilku jsem zadoufala, že snad to, oč se pokoušíme, by se mohlo podařit. Možná Renesmé opravdu dokáže nemožné a získá si naše nepřátele stejně, jako si získala naše přátele.

A pak jsem si vzpomněla, že nás Alice opustila, a moje naděje zmizela tak rychle, jak se objevila.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář