Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozbřesk ll 31. Nadaná

9. 3. 2012

 31. NADANÁ

 

„Jakou roli v tomhle hrají vlci?“ zeptala se Tanya pak a podívala se na Jacoba.

Jacob promluvil, než mohl Edward odpovědět. „Jestli se Volturiovi nezastaví, aby si poslechli o Nessii, chci říct o Renesmé,“ opravil se, protože mu došlo, že Tanya jeho pitomou přezdívku nepochopí, „my je zastavíme.“

„Velmi statečné, chlapče, ale to bude nemožné i pro zkušenější bojovníky, než jste vy.“

„Vy nevíte, co my umíme.“

Tanya pokrčila rameny. „Je to váš život, to rozhodně, takže ho utraťte, jak se vám zlíbí.“

Jacobovy oči střelily k Renesmé, která se stále chovala u Carmen, a bylo snadné v nich vyčíst jeho touhu.

„Ona je zvláštní, ta maličká,“ uvažovala Tanya. „Je těžké jí odolat.“

„Velmi nadaná rodina,“ zamumlal Eleazar, jak přecházel. Jeho tempo se zvyšovalo; přešel ode dveří ke Carmen a zpátky každou vteřinu. „Otec čte myšlenky, matka je štít a to mimořádné dítě má bůhvíjaké kouzlo, kterým nás všechny očarovalo. Tak si říkám, jestli se to, co dělá, dá nějak pojmenovat, nebo jestli je to u upířího hybrida normální. Jestli se vůbec něco takového může považovat za normální! Upíří hybrid, kdo to jakživ slyšel!“

„Promiň mi,“ řekl Edward ohromeným hlasem. Natáhl se a chytil Eleazara za rameno, než se stihl znovu otočit ke dveřím. „Jak jsi to právě nazval mou ženu?“

Eleazar se na Edwarda zvědavě podíval a na okamžik zapomněl na své manické přecházení. „Štít, myslím. Teď mě blokuje, tak si nejsem jistý.“

Zírala jsem na Eleazara, obočí zmateně stažené. Štít? Jak to myslel, že ho blokuju? Stála jsem přímo tady vedle něj, v ničem jsem mu nebránila.

„Štít?“ opakoval Edward udiveně.

„Ale no tak, Edwarde! Když ji nemůžu přečíst já, pochybuju, že to dokážeš ty. Přečteš jí myšlenky zrovna teď?“ zeptal se Eleazar.

„Ne,“ zašeptal Edward. „Ale to jsem nikdy nedokázal. Ani když byla člověk.“

„Nikdy?“ zamrkal Eleazar. „Zajímavé. To by indikovalo mocný skrytý talent, jestli se projevil tak jasně dokonce ještě před proměnou. Nevím, jakým způsobem bych tím štítem mohl proniknout, abych to aspoň trochu pochopil. A přitom musí být ještě nezkušená – je jenom pár měsíců stará.“ Pohled, který věnoval Edwardovi, byl skoro zoufalý. „A zjevně si naprosto není vědoma toho, co dělá. Naprosto netuší. To je ironie. Aro mě posílal po celém světě, abych pátral po takových anomáliích, a ty o ni prostě zakopneš náhodou a ani si neuvědomuješ, co máš.“ Eleazar zavrtěl nevěřícně hlavou.

Zamračila jsem se. „O čem to mluvíš? Jak bych mohla být štít? Co to vůbec znamená?“ Jediné, co jsem si dokázala v duchu představit, bylo legrační středověké brnění.

Eleazar naklonil hlavu ke straně, jak mě pozoroval. „Řekl bych, že jsme v tom byli v gardě poměrně metodičtí. Totiž, třídění talentů je subjektivní, náhodná záležitost; každý talent je jedinečný, nikdy se neobjeví přesně stejná věc dvakrát. Ale ty, Bello, jsi celkem snadno zařaditelná. Talenty, které jsou čistě obranné, aby ochránily nějaký aspekt svého nositele, se vždycky nazývají štíty. Otestovala jsi někdy svoje schopnosti? Blokovala jsi někoho kromě mě a svého manžela?“

Trvalo mi pár vteřin, navzdory tomu, jak rychle mi pracoval mozek, zformulovat svou odpověď.

„Funguje to jen na něco,“ řekla jsem mu. „Moje hlava je tak trochu… soukromá. Ale nezabrání to Jasperovi, aby dokázal ovlivnit mou náladu, nebo Alici, aby viděla mou budoucnost.“

„Čistě mentální obrana.“ Eleazar si pro sebe přikývl. „Omezená, ale silná.“

„Aro ji neslyšel,“ vložil se do toho Edward. „Ačkoli když se setkali, byla ještě člověk.“

Eleazar vykulil oči.

„Jane se mi snažila ublížit, ale nemohla,“ pokračovala jsem. „Edward si myslí, že mě Demetri nedokáže najít, a ani Alec že mi neublíží. Je to dobré?“

Eleazar, stále v údivu, přikývl. „To bych řekl.“

„Štít!“ řekl Edward a jeho hlas byl prosycen hlubokým uspokojením. „O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Jediný, s kterým jsem se předtím setkal, byla Renata, a to, co dělá ona, bylo tak jiné!“

Eleazar se trochu vzpamatoval. „Ano, žádný talent se nikdy neprojeví úplně stejně, protože nikdo nikdy nemyslí úplně stejně jako někdo druhý.“

„Kdo je Renata? A co umí?“ zeptala jsem se. Renesmé byla taky zaujatá, odklonila se od Carmen, aby viděla přes Kate.

„Renata je Arův osobní strážce,“ řekl mi Eleazar. „Velmi praktický druh štítu a velmi silný.“

Neurčitě jsem si vybavovala malý houf upírů, který se držel blízko Ara v jeho ponuré věži, něco muži, něco ženy. V té nepříjemné, děsivé vzpomínce jsem si nepromítala obličeje žen. Jedna z nich musela být Renata.

„Tak si říkám…,“ uvažoval Eleazar. „Víš, Renata je mocný štít proti fyzickému útoku. Když se k ní někdo přiblíží – nebo k Arovi, protože ona je mu v nepřátelské situaci vždycky nablízku – je… odvrácen. Vytvoří kolem sebe odpudivou sílu, která je téměř nepovšimnutelná. Prostě najednou zjistíš, že jdeš jiným směrem, než jsi měla v plánu, a vůbec netušíš, proč jsi vlastně tím původním směrem chtěla jít. Může vysílat svůj štít několik metrů od sebe. Chrání také Caia a Marka, když to potřebují, ale její prioritou je Aro.

To, co dělá, ovšem není fyzické. Jako velká většina našich darů, odehrává se to v mysli. Kdyby se snažila udržet z dosahu tebe, kdo myslíš, že by vyhrál?“ Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem neslyšel, že by Arovu nebo Janinu daru dokázal někdo vzdorovat.“

„Mami, ty jsi mimořádná,“ oznámila mi Renesmé bez překvapení, jako kdyby komentovala barvu mých šatů.

Připadala jsem si dezorientovaná. Cožpak už jsem svůj dar nepoznala? Mám přece nadpřirozené sebeovládání, které mi umožňovalo přeskočit ten děsivý první rok po narození. Upíři přece mají nanejvýš jednu schopnost, nebo ne?

Nebo měl Edward na začátku pravdu? Než Carlislea napadlo, že je moje sebeovládání něco nadpřirozeného, Edward zastával názor, že je moje zdrženlivost prostě výsledkem dobré přípravy – soustředění a přístupu, jak prohlásil.

Který z nich měl pravdu? Umím toho víc? Existuje pojmenování a kategorie pro to, co jsem?

„Můžeš to vysílat?“ zeptala se Kate se zájmem.

„Vysílat?“ opáčila jsem.

„Vystřelit to ze sebe ven,“ vysvětlila Kate. „Zaštítit někoho kromě sebe.“

„Nevím. Nikdy jsem to nezkoušela. Nevěděla jsem, že bych měla.“

„Ach, možná to nedokážeš,“ řekla Kate rychle. „Bůhví že já na tom pracuju po staletí, a nejlepší, co dovedu, je vést po kůži proud.“

Zírala jsem na ni, celá zmatená.

„Kate má útočnou schopnost,“ vysvětlil mi Edward. „Něco jako Jane.“

Automaticky jsem před Kate ucukla a ona se zasmála.

„Nejsem žádný sadista,“ ujistila mě. „Ale při bitvě se to docela hodí.“

Katina slova mi do sebe začínala zapadat, začala jsem je chápat. Zaštítit někoho kromě sebe, řekla. Jako kdyby existoval nějaký způsob, jak do své divné, bláznivě mlčenlivé hlavy schovat ještě někoho jiného.

Vzpomněla jsem si, jak se Edward krčil na starodávných kamenech věže v hradu Volturiových. Ačkoli to byla lidská vzpomínka, byla ostřejší, bolestnější než většina ostatních – jako kdybych ji měla vypálenou do mozku.

Co kdybych se dokázala postarat, aby se mu něco takového už nikdy nestalo? Co kdybych ho dokázala ochránit? Ochránit Renesmé? Co když existuje byť i jen slaboulinký záblesk možnosti, že bych je mohla zaštítit také?

„Musíš mě naučit, co mám dělat!“ naléhala jsem a bez rozmyšlení popadla Kate za ruku. „Musíš mi ukázat, jak se to dělá!“

Kate sebou škubla, když jsem ji sevřela. „Možná – ale nejdřív mi přestaň drtit zápěstí.“

„Pardon! Promiň.“

„Odrážíš útok a jde ti to dobře,“ pochválila mě Kate. „Při tom pohybu jsi měla dostat ránu a ucuknout. Necítila jsi nic?“

„To vážně nebylo nutné, Kate. Nechtěla ti nijak ublížit,“ zamumlal Edward šeptem. Nikdo z nás ho neposlouchal.

„Ne, necítila jsem nic. Dělala jsi to tím elektrickým proudem?“

„Ano. Hmm. Nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo by to necítil, ať už byl nesmrtelný, nebo ne.“

„Říkala jsi, že to vysíláš? Na svou kůži?“

Kate přikývla. „Mívala jsem to jenom v dlaních. Podobně jako Aro.“

„Nebo Renesmé,“ vpadl do toho Edward.

„Ale po letitém tréninku dokážu vyzařovat proud po celém těle. Je to dobrá obrana. Každý, kdo se mě snaží dotknout, odpadne, jako člověk po ráně elektrickým proudem. Složí ho to jenom na vteřinu, ale to stačí.“

Poslouchala jsem Kate jenom napůl, myšlenky mi vířily kolem představy, že bych mohla být schopná ochránit svou rodinku, kdybych se to jenom naučila dost rychle. Zuřivě jsem si přála, abych v tom vysílání mohla být taky tak dobrá, jako jsem kdovíproč byla dobrá ve všech ostatních aspektech upířího života. Z lidského života jsem nebyla zvyklá, že by se u mě talenty spontánně objevovaly, a tak jsem si nemohla být jistá, že teď mi tahle schopnost vydrží.

Měla jsem pocit, že jsem si nikdy v životě nepřála nic víc než tohle: dokázat ochránit ty, které miluji. Protože jsem byla tak zaneprázdněná, nevšimla jsem si tiché výměny názorů mezi Edwardem a Eleazarem, dokud zase nezačali mluvit.

„Napadá tě tedy alespoň jedna výjimka?“ ptal se Edward.

Vzhlédla jsem, abych jeho poznámku pochopila, a všimla si, že se na ty dva muže už dívají všichni. Soustředěně se k sobě nakláněli, Edwardův výraz napjatý tušením, Eleazarův nešťastný a váhavý.

„Já o nich nechci takhle uvažovat,“ řekl Eleazar se zaťatými zuby. Byla jsem překvapená náhlou změnou atmosféry.

„Ale jestli máš pravdu –,“ začal zase Eleazar.

Edward mu skočil do řeči. „Ta myšlenka byla tvoje, ne moje.“

„Jestli mám pravdu já… nedokážu ani domyslet, co by to znamenalo. Změnilo by to od základů svět, který jsme vytvořili. Změnilo by to smysl mého života. Toho, čeho jsem byl součástí.“

„Tvoje úmysly byly vždycky ty nejlepší, Eleazare.“

„Záleželo by vůbec na tom? Co jsem udělal? Kolik životů…“

Tanya položila ruku Eleazarovi na rameno v konejšivém gestu. „Co nám uniklo, příteli? Chci to vědět, abych těm myšlenkám mohla oponovat. Nikdy jsi neudělal nic, kvůli čemu by ses měl takhle hanět.“

„Vážně, myslíš?“ zašeptal Eleazar. Pak se vykroutil zpod její ruky a začal zase přecházet, ještě rychleji než předtím.

Tanya ho vteřinu sledovala a pak se soustředila na Edwarda. „Vysvětli nám to.“

Edward přikývl a jak mluvil, přimhouřenýma očima sledoval Eleazara. „Snažil se pochopit, proč by nás přišlo potrestat tolik Volturiových. Oni to takhle nedělají. Zajisté, jsme největší dospělá rodina, s kterou měli co do činění, ale v minulosti se spojily jiné rodiny, aby se chránily, a nikdy nepředstavovaly velkou výzvu, navzdory své početnosti. My jsme spojeni těsněji, což je důležitý faktor, ale ne ten hlavní.

Vzpomínal na jiné případy, kdy byly potrestány celé smečky, jedno z jakého důvodu, a napadlo ho, že to bylo vždycky podle stejného vzorce. Zbytek gardy si toho nikdy nevšiml, protože Eleazar pro Ara soukromě prováděl neustálou výzvědnou činnost. Ten vzorec se opakoval asi tak každých dvě stě let.“

„Jak to vypadalo?“ zeptala se Carmen a dívala se na Eleazara stejně jako Edward.

„Sám Aro se trestních výprav málokdy účastní,“ řekl Edward. „Ale v minulosti, když chtěl Aro něco konkrétního, netrvalo dlouho a objevil se důkaz, že ta která smečka spáchala nějaký neodpustitelný zločin. Staří rozhodli, že se půjdou podívat, jak garda vykonává spravedlnost. A pak, jakmile byla smečka už skoro zlikvidovaná, udělil Aro milost jednomu členovi, jehož myšlenky, jak tvrdil, byly obzvláště kajícné. Vždycky se ukázalo, že tenhle upír má nějaký talent, který Aro obdivoval. Vždycky takové osobě přidělil místo v gardě. Talentovaný upír se dal rychle získat na jejich stranu a vždycky byl za tu poctu vděčností bez sebe. Výjimky neexistovaly.“

„Musí to být čest, když tě vyberou,“ podotkla Kate.

„Pche!“ ušklíbl se Eleazar, stále v pohybu.

„V gardě je jedna upírka,“ řekl Edward, aby vysvětlil Eleazarovu rozzlobenou reakci. „Jmenuje se Chelsea. Má vliv na citové vazby mezi lidmi. Může ty vazby jak uvolnit, tak upevnit. Dokázala každého přimět, aby se cítil Volturiovým zavázán, aby k nim chtěl patřit, aby se jim chtěl zavděčit…“

Eleazar se náhle zastavil. „Všichni jsme chápali, proč je Chelsea důležitá. Kdybychom v boji dokázali oddělit závazky věrnosti mezi spřátelenými smečkami, mohli bychom je o to snáz porazit. Kdybychom dokázali citově vzdálit nevinné členy smečky od provinilců, mohla se spravedlnost vykonávat bez zbytečné brutality – provinilci mohli být bezodkladně potrestáni a nevinní zůstat ušetřeni. Jinak bylo nemožné zabránit tomu, aby smečka bojovala jako celek. Takže Chelsea zpřetrhala ta pouta, která je k sobě vázala. Zdálo se mi to jako obrovská laskavost, důkaz Arova milosrdenství. Tušil jsem, že Chelsea drží naši vlastní skupinu pevněji pohromadě, ale i to jsem považoval za dobrou věc. Byli jsme tak výkonnější. Pomáhalo nám to lépe spolu vycházet.“

Tohle mi osvětlilo staré vzpomínky. Předtím jsem nechápala, proč garda poslouchá své pány tak ochotně, s téměř mileneckou oddaností.

„Jak silný je její dar?“ zeptala se Tanya s podtónem v hlasu. Pohledem rychle přejela každého člena své rodiny.

Eleazar pokrčil rameny. „Já jsem byl schopen odejít s Carmen.“ A pak zavrtěl hlavou. „Ale cokoli slabšího než partnerské pouto je v nebezpečí. Alespoň v normální smečce. Tam ovšem panují slabší vazby než v naší rodině. Abstinence od lidské krve nás činí civilizovanějšími – umožňuje nám vytvářet skutečná pouta lásky. Pochybuju, že by dokázala zvrátit naši vzájemnou loajalitu, Tanyo.“

Tanya přikývla, zdála se uklidněná, zatímco Eleazar pokračoval ve své analýze.

„Napadá mě jen jediný důvod, proč si Aro usmyslel přijít osobně a vzít s sebou tolik svých blízkých – protože jeho cílem není trestat, ale získat,“ řekl Eleazar. „Potřebuje být u toho, aby kontroloval situaci. Ale na ochranu před tak velkou a talentovanou rodinou potřebuje celou gardu. Na druhou stranu by pak nechal ostatní starodávné nechráněné ve Volteře. To je příliš riskantní – někdo by se mohl pokusit toho zneužít. Takže přijdou všichni společně. Jak jinak by si mohl být jistý, že se zachovají dary, které chce? Musí je chtít velmi silně,“ uvažoval Eleazar.

Edwardův hlas byl tichý jako dech. „Z toho, co jsem viděl v jeho myšlenkách loni v létě, Aro nikdy nechtěl nikoho tak, jako chce Alici.“

Cítila jsem, jak jsem údivem otevřela pusu, a vzpomínala jsem na děsivé obrázky, které jsem si představovala už tak dávno: Edward a Alice v černých pláštích a s krvavě rudýma očima, obličeje chladné a odtažité, stojí vedle Ara jako stíny a on je drží za ruce… Viděla tohle Alice nedávno? Viděla, jak se ji Chelsea snaží zbavit lásky k nám a připoutat ji k Arovi, Caiovi a Markovi?

„To proto Alice odešla?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil na jejím jménu.

Edward mě pohladil po tváři. „Myslím, že to byl ten důvod. Aby zabránila Arovi získat to, co chce nejvíc ze všeho. Aby mu její síla nepadla do rukou.“

Slyšela jsem, jak si Tanya a Kate šeptají rozrušenými hlasy a vzpomněla jsem si, že o Alici nic nevědí.

„Tebe chce taky,“ zašeptala jsem.

Edward pokrčil rameny, jeho obličej byl najednou až příliš klidný. „Zdaleka ne tak moc. Já mu vlastně nemůžu dát víc než to, co už má. A taky by samozřejmě napřed musel najít způsob, jak mě přinutit, abych vykonal jeho vůli. On mě zná a ví, jak je to nepravděpodobné.“ Zvedl sardonicky jedno obočí.

Eleazar se zamračil nad Edwardovou nonšalancí. „Taky zná tvoje slabiny,“ poukázal a pak se podíval na mě.

„O tom se teď nepotřebujeme bavit,“ řekl Edward rychle.

Eleazar si té poznámky nevšímal a pokračoval. „Tvou ženu bude chtít taky. Talent, který mu dokázal vzdorovat už v lidském těle, ho musel upoutat.“

Edwardovi bylo tohle téma nepříjemné. Mně se taky nelíbilo. Jestli Aro chce, abych něco udělala – cokoli – stačí, když ohrozí Edwarda, a já mu vyhovím. A naopak.

Takže naší hlavní obavou nemá být smrt? Máme se bát spíše zajetí?

Edward změnil téma. „Myslím, že Volturiovi na tohle čekali – na nějakou záminku. Nemohli vědět, jakou podobu na sebe vezme, ale když konečně přišla, byl jejich plán dávno hotový. Proto Alice viděla jejich rozhodnutí dřív, než to Irina spustila. To rozhodnutí už bylo učiněno, jenom čekali na nějakou zástěrku, aby ho mohli ospravedlnit.“

„Jestli Volturiovi zneužívají důvěru, kterou v ně všichni nesmrtelní kladou…“ zašeptala Carmen.

„Záleží na tom?“ zeptal se Eleazar. „Kdo tomu uvěří? A i kdyby se ostatní dali přesvědčit, že Volturiovi zneužívají svou moc, co by se tím změnilo? Nikdo se jim nepostaví.“

„Ačkoli někteří z nás jsou zjevně dostatečně šílení, aby se o to pokusili,“ zamručela Kate.

Edward zavrtěl hlavou. „Jste tady jenom jako svědci, Kate. Ať je Arův cíl jakýkoli, nemyslím, že je připraven poskvrnit kvůli němu reputaci Volturiových. Jestli mu vyrazíme z ruky argument proti nám, bude nás muset nechat na pokoji.“

„Samozřejmě,“ zašeptala Tanya.

Nikdo nevypadal přesvědčeně. Pár dlouhých minut všichni mlčeli.

Pak jsem zaslechla zvuk pneumatik sjíždějících ze silnice na štěrkovou příjezdovou cestu.

„Zatraceně, to je Charlie,“ zamumlala jsem. „Možná by Denaliovi mohli zůstat nahoře, dokud –“

„Ne,“ řekl mi Edward vzdáleným hlasem. Jeho oči byly daleko, zíraly slepě ke dveřím. „To není tvůj otec.“ Jeho pohled se zaměřil na mě. „Alice nakonec přece jen poslala Petera a Charlotte. Je čas připravit se na další kolo.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář