Rozbřesk ll 32. Společnost
32. SPOLEČNOST
Obrovský dům Cullenových se zaplnil hosty víc, než by kdokoli mohl považovat za pohodlné. Zvládalo se to jenom díky tomu, že nikdo z nich nepotřeboval spát. Ovšem při jídle to bylo riskantní. Naše společnost spolupracovala, jak nejlépe dovedla. Kolem Forks a La Push to brali velkou oklikou, lovili jenom mimo území státu; Edward byl velkorysý hostitel, půjčoval svá auta podle potřeby, ani okem nemrkl. Z toho kompromisu mi bylo velmi nepříjemně, ačkoli jsem se snažila si namluvit, že by stejně lovili někde jinde po světě.
Jacob byl ještě rozzlobenější. Vlkodlaci existovali, aby zabraňovali ztrátám na lidských životech, a tady se bujné vraždění promíjelo sotva pár kilometrů za hranicí jejich území. Ale za těchto okolností, když byla Renesmé v akutním ohrožení, držel pusu na zámek a mračil se na podlahu a ne na upíry.
Byla jsem udivena tím, jak snadno upíří hosté přijali Jacoba; problémy, které Edward předpokládal, se vůbec nevyskytly. Jacob jim připadal víceméně neviditelný, nebrali ho jako osobu, ale ani jako potravu. Chovali se k němu, jako se lidé, kteří nemají rádi zvířata, chovají k domácím mazlíčkům svých přátel.
Leah, Seth, Quil a Embry dostali teď za úkol chodit se Samem a Jacob by se k nim rád přidal, jenže se nedokázal odtrhnout od Renesmé, a Renesmé byla zaměstnaná fascinováním té zvláštní směsice Carlisleových přátel.
Scénku s představením Renesmé jsme přehráli ještě několikrát. Napřed pro Petera a Charlotte, které k nám Alice s Jasperem poslali, aniž jim cokoli vysvětlili; a oni jako většina lidí, kteří Alici znali, prostě uvěřili jejím pokynům i přes nedostatek informací. Alice jim neřekla nic o tom, kam mají s Jasperem namířeno. Ani jim neslíbila, že se s nimi v budoucnosti shledá.
Ani Peter, ani Charlotte nikdy neviděli nesmrtelné dítě. Ačkoli znali pravidlo, jejich negativní reakce nebyla tak prudká jako u denaliovských upírů. Zvědavost je dohnala k tomu, aby dovolili Renesmé podat jim „vysvětlení“. A bylo to. Teď byli stejně ochotní svědčit jako Tanyina rodina.
Carlisle poslal přátele z Irska a Egypta.
Irský klan přišel první, a dali se přesvědčit překvapivě snadno. Vedla je Siobhan – žena ohromujícího vzezření, s mohutným tělem, krásným a fascinujícím, které bylo schopno neuvěřitelně ladných pohybů. Ona i její druh s nepřístupným obličejem, Liam, byli dávno zvyklí důvěřovat úsudku nejmladšího člena své smečky. Malá Maggie, s pružnými rudými kudrnami, nebyla po tělesné stránce tak impozantní jako oni dva, ale měla dar poznat, kdy se jí lže, a její verdikty nebyly nikdy zpochybňovány. Maggie prohlásila, že Edward mluví pravdu, a tak Siobhan a Liam přijali náš příběh bez výhrad, ještě než se dotkli Renesmé.
Amun a ostatní egyptští upíři, to byla jiná. I poté, co se dva mladí členové jeho smečky, Benjamin a Tia, dali přesvědčit Renesméiným vysvětlením, Amun se jí odmítal dotknout a poručil své smečce, aby odešli. Benjamin – podivně veselý upír, který vypadal sotva odrostlý chlapeckému věku, působil naprosto sebevědomě a současně bezstarostně – přesvědčil Amuna, aby zůstali, několika lehkými pohrůžkami, že rozváže jejich spojenectví. Amun tedy zůstal, ale nadále odmítal na Renesmé sáhnout, a nedovolil to ani své družce Kebi. Bylo to nesourodé uskupení – ačkoli si byli všichni tak podobní, s půlnočně modrými vlasy a olivově zbarvenou pletí, že by je každý snadno mohl považovat za biologickou rodinu. Amun byl nejstarší člen a zcela zřetelný vůdce. Kebi se od něj nikdy nezatoulala dál než jeho stín, a já jsem ji nikdy neslyšela promluvit ani slovíčko. Tia, Benjaminova družka, byla také tichá žena, ale když už promluvila, bylo to s velkou vážností a porozuměním. Ale byl to Benjamin, kolem kterého se všichni točili, jako kdyby měl nějaký neviditelný magnetismus, na kterém záležela rovnováha ostatních. Viděla jsem, jak Eleazar zírá na chlapce s vykulenýma očima, a usoudila jsem, že Benjamin má asi talent, který k němu ostatní přitahuje.
„To není ono,“ vykládal mi Edward, když jsme v noci osaměli. „Jeho dar je tak jedinečný, že se Amun děsí, že by ho ztratil. Tak jako my jsme měli v plánu zatajit Renesmé před Arem,“ – vzdychl –, „tak se Amun snaží udržet stranou Arovy pozornosti Benjamina. Amun Benjamina stvořil, protože věděl, že bude mimořádný.“
„Co dokáže?“
„Něco, co Eleazar nikdy předtím neviděl. Něco, o čem jsem já nikdy neslyšel. Něco, proti čemu by ani tvůj štít nic nezmohl.“ Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem. „Dokáže skutečně ovlivňovat živly – zemi, vítr, vodu a oheň. Je schopen skutečné fyzické manipulace, žádné iluze mysli. Benjamin s tím pořád experimentuje, a Amun se ho snaží vycvičit jako zbraň. Ale vidíš, jak je Benjamin nezávislý. Nenechá se zneužívat.“
„Tobě se líbí,“ odhadla jsem podle tónu jeho hlasu.
„Má velmi jasný smysl, co je správné a co špatné. Líbí se mi jeho přístup.“
Amunův přístup byl něco jiného a s Kebi se drželi stranou ostatních, ačkoli Benjamin a Tia byli na dobré cestě rychle se spřátelit jak s rodinou z Denali, tak s irským klanem. Doufali jsme, že Carlisleův návrat uvolní zbývající napětí mezi námi a Amunem.
Emmett a Rose poslali jednotlivce – všechny Carlisleovy nomádské přátele, které dokázali vystopovat.
První přišel Garrett – vysoký, štíhlý a dlouhonohý upír s dychtivýma rubínovýma očima a dlouhými pískovými vlasy, které nosil svázané koženou šňůrkou – a od pohledu na něm bylo vidět, že je to dobrodruh. Představovala jsem si, že bychom před něj mohli postavit jakoukoli výzvu, a on by ji přijal, jen aby se otestoval. Rychle si porozuměl se sestrami z Denali a pokládal jim nekonečné otázky o jejich neobvyklém životním stylu. Napadlo mě, jestli vegetariánství není další výzva, kterou zkusí, jenom aby viděl, jestli to zvládne.
Přišli také Mary a Randall – staří přátelé, třebaže necestovali společně. Vyslechli si Renesméin příběh a zůstali svědčit jako ti ostatní. Jako klan z Denali zvažovali, co budou dělat, jestli se Volturiovi nezastaví, aby si poslechli vysvětlení. Všichni tři nomádi si pohrávali s představou, že se postaví na naši stranu.
Samozřejmě, Jacob byl s každým novým přírůstkem čím dál rozmrzelejší. Držel se stranou, když mohl, a když nemohl, bručel k Renesmé, že mu někdo bude muset napsat seznam, jestli se od něj čeká, že si u těch nových pijavic bude pamatovat všechna jména správně.*
Carlisle a Esmé se vrátili týden po svém odchodu, Emmett a Rosalie ještě o pár dní později, a všichni jsme se cítili lépe, když byli doma. Carlisle s sebou přivedl ještě jednoho přítele, ačkoli přítel možná nebylo to správné slovo. Alistair byl protivný anglický upír, který považoval Carlislea za nejbližšího známého, ačkoli sotva dokázal snést návštěvu častěji než jednou za století. Mnohem radši se toulal sám, a Carlisle ho musel hodně přemlouvat, než ho sem dostal. Vyhýbal se celé společnosti a bylo jasné, že ve zde shromážděných smečkách nemá mnoho obdivovatelů.
Ten zachmuřený tmavovlasý samotář uvěřil Carlisleovým slovům o Renesméině původu, ačkoli stejně jako Amun se jí odmítal dotknout. Edward vysvětlil Carlisleovi, Esmé a mně, že se tu Alistair bojí být, ale víc se strachuje, že se nedozví, jak to dopadne. Byl hluboce podezíravý ohledně každé autority, a tudíž nedůvěřivý, pokud šlo o Volturiovy. To, co se teď dělo, zřejmě potvrzovalo všechny jeho obavy.
„Samozřejmě, že se dozví, že jsem tady,“ slýchali jsme ho brblat si pro sebe na půdě – kde se rád schovával před ostatními. „Nepadá v úvahu, že by se to před Arem utajilo. Staletí na útěku, k tomu to povede. Každý, s kým Carlisle za posledních deset let promluvil, se ocitne na jejich seznamu. Nechápu, jak jsem se mohl dát zatáhnout do tohohle zmatku. To je mi ale pěkný způsob, jak zacházet s přáteli.“
Ale jestli měl pravdu, že bude muset před Volturiovými utíkat, alespoň měl větší naději, že se mu to podaří, než my ostatní. Byl stopař, ačkoli zdaleka ne tak přesný a výkonný jako Demetri. Alistair cítil jenom těžko postižitelnou přitažlivost k tomu, co hledal. Ale i tato nespolehlivá schopnost postačí na to, aby mu řekla, kterým směrem má utíkat – opačným než Demetri.
A pak přišel další pár nečekaných přátel, nebo spíš přítelkyň – nečekaných proto, že ani Carlisleovi, ani Rosalii se nepodařilo Amazoňanky zkontaktovat.
„Carlisle,“ pozdravila ho vyšší ze dvou velmi vysokých divokých žen po příchodu. Obě působily dojmem, jako kdyby je někdo natahoval – dlouhé paže a nohy, dlouhé prsty, dlouhé černé copy, dlouhé obličeje a dlouhé nosy. Na sobě neměly nic než zvířecí kůže – kožené vesty a přiléhavé kalhoty, které se na stranách svazovaly koženými šňůrami. Nebylo to jen tím výstředním oblečením, že působily divoce, ale všechno na nich bylo takové, od neklidných karmínových očí k náhlým rychlým pohybům. Nikdy jsem se nesetkala s méně civilizovanými upíry.
Ale poslala je Alice, a to byla přinejmenším zajímavá zpráva. Co dělá Alice v Jižní Americe? Dostala se tam jenom proto, že viděla, že se s Amazoňankami nikdo jiný nebude schopný dostat do styku?
„Zafrina a Senna! Ale kde je Kachiri?“ zeptal se Carlisle. „Nikdy jsem vás tři neviděl rozdělené.“
„Alice nám řekla, že se musíme rozdělit,“ odpověděla Zafrina hlubokým drsným hlasem, který se hodil k jejímu divokému zjevu. „Je nepříjemné být od sebe, ale Alice nás ujistila, že nás tady potřebujete, zatímco ona chtěla využít Kachiri někde jinde. Víc nám neřekla, jenom to, že máme moc spěchat…?“ Zafrina přešla z oznamovací věty do otázky a já – s chvěním nervů, které nikdy nepominulo, ačkoli už jsem to dělala poněkolikáté – jsem přinesla Renesmé, aby se s ní seznámily.
Navzdory divokému zjevu si velmi pozorně vyslechly náš příběh a pak dovolily Renesmé, aby jim podala svůj důkaz. Byly jí uchváceny úplně stejně jako všichni ostatní upíři, ale když jsem viděla jejich rychlé, trhavé pohyby tak blízko vedle ní, neubránila jsem se obavám. Senna se neustále držela vedle Zafriny, taky nikdy nemluvila, ale nebylo to stejné jako u Amuna a Kebi. Kebi se tak chovala z poslušnosti; Senna a Zafrina byly spíš jako dva orgány jednoho organismu – a Zafrina byla náhodou pusa.
Novina o Alici byla podivně uklidňující. Zjevně na svém útěku před Arovými plány plnila ještě nějakou vlastní nejasnou misi.
Edward byl nadšený, že se k nám přidaly Amazoňanky, protože Zafrina byla mimořádně talentovaná; její dar mohl být velmi nebezpečnou útočnou zbraní. Ne že by Edward žádal Zafrinu, aby šla s námi do boje, ale kdyby se Volturiovi nezastavili, až uvidí naše svědky, možná by se zastavili kvůli jiné scéně.
„Je to velmi přímočará iluze,“ vysvětlil Edward, když se ukázalo, že já nic nevidím, jako obvykle. Zafrina byla zaskočená a užaslá nad mou imunitou – s ničím takovým se dosud nesetkala – a neklidně přešlapovala na místě, zatímco Edward popisoval, co mi uniklo. Edwardovy oči se lehce rozostřily, jak pokračoval. „Dokáže většinu lidí přimět, aby viděli, co sama chce – a oni pak nevidí nic jiného. Například, právě teď jsem se ocitl sám uprostřed deštného pralesa. Je to tak zřetelné, že bych tomu dokázal uvěřit, nebýt toho, že tě stále cítím v náruči.“
Zafrininy rty se zkroutily do tvrdého úsměvu. O vteřinu později se Edwardovy oči zase soustředily a on jí úsměv oplatil.
„Impozantní,“ řekl.
Renesmé byla fascinovaná jejich rozhovorem, a natáhla se nebojácně k Zafrině.
„Můžu se podívat?“ zeptala se.
„Co bys chtěla vidět?“ nabídla se Zafrina.
„To, co jsi ukázala tatínkovi.“
Zafrina přikývla a já jsem úzkostlivě sledovala, jak Renesméiny oči zírají tupě do prostoru. O vteřinu později Renesméinu tvář prozářil oslnivý úsměv.
„Ještě,“ dožadovala se.
Poté bylo těžké držet Renesmé z dosahu Zafriny a jejích krásných obrázků. Dělala jsem si starosti, protože jsem si byla naprosto jistá, že je Zafrina schopná vytvořit scénky, které vůbec nejsou krásné. Ale skrz Renesméiny myšlenky jsem viděla Zafrininy vize sama – byly stejně zřetelné jako kterékoli jiné Renesméiny vlastní vzpomínky, jako by byly skutečné –, a tak jsem mohla posoudit, jestli jsou vhodné, nebo ne.
Ačkoli jsem ji tak snadno nepřijala, musela jsem přiznat, že je dobře, že Zafrina Renesmé takhle zabaví. Potřebovala jsem ruce. Měla jsem toho tolik, co jsem se musela naučit, jak fyzicky, tak duševně, a času bylo tak málo.
Můj první pokus s bojovou výukou nedopadl dobře.
Edward mě přidržel asi na dvě vteřiny. Ale místo aby mě nechal vybojovat si svobodu – což bych naprosto v pohodě dokázala –, odskočil ode mě. Věděla jsem okamžitě, že je něco špatně; ztuhl jako kámen a zíral přes louku, na které jsme cvičili.
„Promiň, Bello,“ omlouval se.
„Ne, to je v pohodě,“ řekla jsem. „Pojďme znovu.“
„Nemůžu.“
„Jak to myslíš, že nemůžeš? Právě jsme začali.“
Neodpověděl.
„Podívej, já vím, že mi to nejde, ale nemůžu se zlepšit, když mi nepomůžeš.“
Mlčel. Hravě jsem na něj skočila. Vůbec se nebránil, a oba jsme padli na zem. Byl nehybný, když jsem mu přitiskla rty na krční tepnu.
„Vítěz,“ oznámila jsem.
Přimhouřil oči, ale nic neříkal.
„Edwarde? Co se děje? Proč mě nechceš učit?“
Celá minuta uplynula, než zase promluvil.
„Já to prostě nemůžu… snést. Emmett a Rosalie umějí stejně tolik co já. Tanya a Eleazar asi ještě víc. Požádej někoho jiného.“
„To není fér! Jsi v tom dobrý. Pomáhal jsi dřív Jasperovi – bojoval jsi s ním a taky se všemi ostatními. Proč ne se mnou? Co jsem dělala špatně?“
Zoufale si vzdychl. Jeho oči byly temné, skoro žádné zlato, které by prosvětlilo tu černou.
„Dívat se na tebe takhle, analyzovat tě jako terč. Vidět, kolika způsoby tě můžu zabít…“ Ucukl. „Prostě mi to připadá příliš skutečné. Nemáme tolik času, aby doopravdy záleželo na tom, kdo tě bude učit. Základy tě může naučit kdokoli.“
Zamračila jsem se.
Dotkl se mého našpuleného spodního rtu a usmál se. „Navíc to není nutné. Volturiovi se zastaví. Přesvědčíme je, aby pochopili.“
„Ale co když ne! Já se to potřebuju naučit.“
„Najdi si jiného učitele.“
To byl náš poslední rozhovor na toto téma, ale já jsem ho nedokázala přimět, aby ustoupil o píď ze svého rozhodnutí.
Emmett byl ochotnější pomoct, ačkoli jeho učení mi připadalo jako odveta za všechny ty prohrané zápasy v páce. Kdyby se mi pořád dělaly modřiny, byla bych fialová od hlavy k patě. Rose, Tanya a Eleazar byli všichni trpěliví a vstřícní. Jejich lekce mi připomínaly Jasperovy bojové instrukce ostatním v červnu, ačkoli ty vzpomínky byly zamlžené a nejasné. Některým návštěvníkům připadal můj výcvik zábavný a někteří mi dokonce nabídli pomoc. Nomád Garrett se toho několikrát zhostil – byl překvapivě dobrý učitel; obecně vycházel s ostatními tak snadno, že jsem se divila, jak je možné, že si nikdy nenašel smečku. Dokonce jsem jednou bojovala se Zafrinou, zatímco se Renesmé dívala z Jacobovy náruče. Naučila jsem se několik triků, ale už jsem ji nikdy znovu nepožádala o radu. Po pravdě, ačkoli se mi Zafrina velmi líbila a věděla jsem, že by mi doopravdy neublížila, děsila mě ta divoká žena k smrti.
Naučila jsem se od svých učitelů mnoho věcí, ale měla jsem pocit, že moje znalosti jsou stále pouze základní. Neměla jsem představu, kolik vteřin vydržím proti Alekovi a Jane. Jenom jsem se modlila, aby to bylo tak dlouho, aby to pomohlo.
Každou minutu dne, kdy jsem nebyla s Renesmé nebo se neučila bojovat, jsem byla na zahradě a pracovala s Kate, snažila jsem se vystrčit svůj vnitřní štít z mozku ven, aby chránil někoho jiného. V tomhle výcviku mě Edward povzbuzoval. Doufal, že najdu uspokojivý způsob, jak přispět svou troškou do mlýna, a přitom se nebudu drát do bojové linie.
Jenže to bylo tak těžké. Nebylo čeho se držet, nic solidního, s čím pracovat. Měla jsem jenom svou zuřivou touhu být užitečná, dokázat udržet Edwarda, Renesmé a tolik členů své rodiny, kolik bude možné, u sebe v bezpečí. Znovu a znovu jsem se snažila vypudit ten neurčitý štít ze sebe, ale jen se slabým a sporadickým úspěchem. Bylo to, jako bych se pokoušela napnout neviditelnou gumičku – gumičku, která se v kteroukoli chvíli změnila z konkrétní hmatatelnosti do nehmotného dýmu.
Jenom Edward byl ochotný dělat nám pokusného králíka – dostávat od Kate šok za šokem, zatímco já jsem nemotorně zápasila s obsahem své hlavy. Pracovali jsme několik hodin v kuse, a já jsem měla pocit, že bych z té námahy měla být zalita potem, ale moje dokonalé tělo mě takhle samozřejmě nezradilo. Moje únava byla čistě duševní.
Ničilo mě, že je to Edward, kdo musí trpět, moje paže se kolem něj bez užitku ovíjely, zatímco on stále znovu ucukával před Katiným nastavením na „nízký“ proud. Snažila jsem se, co mi síly stačily, vysunout štít a oba nás do něj zabalit; tu a tam se mi to podařilo, a pak mi to zase vyklouzlo.
Nesnášela jsem to cvičení a přála si, aby mi Zafrina pomáhala místo Kate. Pak by se Edwardovi stačilo dívat na Zafrininy iluze, dokud mu v tom nezabráním. Ale Kate trvala na tom, že potřebuju lepší motivaci – čímž myslela to, že se nesnesu dívat na Edwardovu bolest. Začínala jsem pochybovat o jejím tvrzení z prvního dne – že svůj dar nezneužívá jako sadistka. Zdálo se mi, že se tím dobře baví.
„Hele,“ řekl Edward vesele a snažil se zakrýt každou stopu stresu v hlasu. Cokoli, co by mě odradilo od cvičení. „Tohle sotva štíplo. Dobrá práce, Bello.“
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se pochopit, co přesně jsem udělala správně. Testovala jsem tu gumičku, snažila se přinutit ji, aby zůstala pevná, když jsem ji natahovala od sebe.
„Znovu, Kate,“ mručela jsem se zaťatými zuby.
Kate přitiskla dlaň Edwardovi na rameno.
Vzdychl úlevou. „Tentokrát nic.“
Zvedla obočí. „Ale tohle nebylo nízké.“
„Dobře,“ zafuněla jsem.
„Připrav se,“ řekla mi a zase sáhla na Edwarda.
Tentokrát se zachvěl, ze rtů mu uniklo tiché zasyčení.
„Promiň! Promiň! Promiň!“ opakovala jsem a kousala se do rtu. Proč jsem to nedokázala udělat správně?
„Vedeš si ohromně, Bello,“ chválil mě Edward a přitáhl si mě těsně k sobě. „Pracuješ na tom jenom pár dnů a už tu a tam vysíláš. Kate, řekni jí, jak dobře si vede.“
Kate našpulila rty. „Já nevím. Zjevně má obrovskou schopnost, a tohle je jen chabý začátek. Umí to lépe, tím jsem si jistá. Jenom jí chybí ten správný podnět.“
Nevěřícně jsem na ni zírala a automaticky jsem vycenila zuby. Jak si může myslet, že nemám dostatečnou motivaci, když dává Edwardovi šoky přímo tady přede mnou?
Slyšela jsem mručení z publika, které stabilně narůstalo, jak jsem se zacvičovala – zpočátku jenom Eleazar, Carmen a Tanya, ale pak se přiloudal Garrett, pak Benjamin a Tia, Siobhan a Maggie, a teď dokonce i Alistair vykukoval z okna ve druhém poschodí. Diváci souhlasili s Edwardem. Taky si mysleli, že to dělám dobře.
„Kate…,“ řekl Edward varovným hlasem, když ji napadl nějaký nový způsob, ale ona už byla v pohybu. Vyrazila podél ohbí řeky k místu, kde pomalu šly Zafrina, Senna a Renesmé, Renesmé držela za ruku Zafrinu, jak si vzájemně vyměňovaly obrázky. Jacob se jich držel jako stín jen o půl kroku pozadu.
„Nessie,“ řekla Kate – nově příchozí si rychle osvojili tu dráždivou přezdívku, „chtěla bys jít pomoct mamince?“
„Ne,“ zavrčela jsem.
Edward mě chlácholivě objal. Setřásla jsem ho, právě když Renesmé za mnou vyrazila přes zahradu s Kate, Zafrinou a Sennou v závěsu.
„Naprosto ne, Kate,“ zasyčela jsem.
Renesmé se po mně natáhla a já jsem automaticky rozevřela náruč. Stulila se u mě, přitiskla si hlavičku do prohlubně pod mým ramenem.
„Ale mami, já ti chci pomoct,“ řekla odhodlaným hlasem. Její ruka mi spočívala na krku a dokreslovala její touhu obrázky, kde jsme my dvě tvořily jeden tým.
„Ne,“ řekla jsem a rychle ustupovala. Kate udělala vědomý krok směrem ke mně, ruku nataženou k nám.
„Nechoď k nám, Kate,“ varovala jsem ji.
„Jdu.“ Vydala se k nám. Usmívala se jako lovec, který zahnal kořist do kouta.
Posunula jsem Renesmé, aby mi seděla na zádech, a stále jsem ustupovala stejně rychlým krokem jako Kate. Teď jsem měla volné ruce, a jestli Kate chce, aby jí dlaně zůstaly přirostlé k zápěstí, měla by si radši držet odstup.
Kate to asi nepochopila, protože sama nikdy nepoznala vztah, jaký má matka k dítěti. Určitě si neuvědomila, jak daleko už zašla. Byla jsem tak rozzuřená, že moje vidění nabralo zvláštní načervenalý odstín a na jazyku jsem měla pachuť žhavého kovu. Síla, kterou jsem obvykle mírnila, mi proudila naplno ve svalech, a já jsem věděla, že Kate rozdrtím na suť tvrdou jak diamant, když mě k tomu bude nutit.
Vztek přivedl každý aspekt mého bytí k silnějšímu soustředění. Dokázala jsem teď dokonce cítit pružnost svého štítu mnohem přesněji – nebyla to ani tak gumička jako spíš vrstva, tenký film, který mě pokrýval od hlavy k patě. Jak mi vztek lomcoval tělem, lépe jsem si ho uvědomovala, lépe jsem ho držela. Roztáhla jsem ho kolem sebe, ven ze sebe, a úplně do něj zavinula Renesmé, pro případ, že by Kate prorazila mou obranu.
Kate schválně udělala další krok vpřed a z mého hrdla a zaťatých zubů se vydralo divoké zavrčení.
„Dávej pozor, Kate,“ varoval ji Edward.
Kate udělala další krok, a pak se dopustila chyby, kterou by zaznamenal i někdo tak nezkušený jako já. Byla jsem jen na krátký skok od ní, a přesto se podívala stranou, obrátila svou pozornost ode mě na Edwarda.
Renesmé jsem měla bezpečně na zádech; nachýlila jsem se ke skoku.
„Slyšíš něco od Nessie?“ zeptala se ho Kate a její hlas byl klidný a uvolněný.
Edward vyrazil do prostoru mezi nás a zablokoval mi cestu na Kate.
„Ne, vůbec nic,“ odpověděl. „Teď dej Belle trochu času, aby se uklidnila, Kate. Neměla bys ji takhle pokoušet. Já vím, že na svůj věk nevypadá, ale je jenom pár měsíců stará.“
„Nemáme čas dělat to v rukavičkách, Edwarde. Budeme ji muset nutit. Máme jen pár týdnů, a ona má potenciál k –“
„Ustup na minutu, Kate.“
Kate se zamračila, ale vzala Edwardovo varování vážněji než to moje.
Renesmé mě chytla kolem krku; vybavovala si Katin útok, ukazovala mi, že jí nikdo nechtěl ublížit, že s tím tatínek souhlasil…
Tohle mě neuklidnilo. To světelné spektrum, které jsem viděla, stále mělo karmínový nádech. Ale už jsem se lépe ovládala a viděla, že má Kate pravdu. Ten hněv mi pomáhal. Pod tlakem se to naučím rychleji.
To neznamená, že by si mi to líbilo.
„Kate,“ zabručela jsem. Položila jsem ruku Edwardovi na kříž. Stále jsem cítila svůj štít jako silnou, ohebnou přikrývku kolem sebe a Renesmé. Tlačila jsem ji dál, nutila jsem ji prostřít se kolem Edwarda. V pružné látce nebylo známky po díře, nehrozilo, že se někde protrhne. Namáhavě jsem lapala po dechu, a moje slova tak ztrácela svůj rozzuřený náboj. „Znovu,“ řekla jsem Kate. „Jenom Edward.“
Zvedla oči v sloup, ale přistoupila a položila dlaň Edwardovi na rameno.
„Nic,“ řekl Edward. Slyšela jsem v jeho hlase úsměv.
„A teď?“ zeptala se Kate.
„Pořád nic.“
„A teď?“ Tentokrát měla hlas napjatý.
„Vůbec nic.“
Kate zavrčela a ustoupila stranou.
„Vidíš tohle?“ zeptala se Zafrina svým hlubokým divokým hlasem a zírala upřeně na nás tři. Její angličtina měla podivný přízvuk, protahovala slova na neobvyklých místech.
„Nevidím nic, co bych neměl,“ řekl Edward.
„A ty, Renesmé?“ zeptala se Zafrina.
Renesmé se na Zafrinu usmála a zavrtěla hlavou.
Moje zuřivost už téměř úplně pohasla, a já jsem se zaťatými zuby a zrychleným dechem tlačila ten elastický štít dál od sebe; jako kdyby byl tím těžší, čím déle držel. Táhl proti mně, chtěl se vrátit do původního stavu.
„Nikdo žádnou paniku,“ varovala Zafrina skupinku, která mě sledovala. „Chci vidět, jak daleko to dokáže natáhnout.“
Ozval se šokovaný výdech z úst každého, kdo tam stál – Eleazar, Carmen, Tanya, Garrett, Benjamin, Tia, Siobhan, Maggie – každého kromě Senny, která zřejmě byla připravená na to, co Zafrina dělala. Oči ostatních získaly nepřítomný pohled, jejich výraz byl úzkostný.
„Zvedněte ruku, až se vám zrak vrátí,“ přikázala jim Zafrina. „Tak, Bello. Ukaž, kolik jich dokážeš zaštítit.“
Hlasitě jsem vydechla. Kromě Edwarda a Renesmé byla nejbližší osoba vedle mě Kate, ale i tak stála asi tři metry ode mě. Zaťala jsem čelist a zatlačila, snažila jsem se zvednout tu vzdorující, pružnou ochranu dál od sebe. Centimetr po centimetru jsem ji posunovala ke Kate, bojovala s odporem, který se zvyšoval s každým centimetrem, jejž jsem získala. Při tom úsilí jsem celou dobu sledovala, jak se Kate tváří vyděšeně, a tiše jsem zasténala úlevou, když jí zamrkaly oči a zaostřily se. Zvedla ruku.
„Fascinující!“ zamumlal Edward šeptem. „Je to jako jednosměrné sklo. Dokážu číst všechno, co si myslí, ale oni na mě nemůžou. A slyším Renesmé, ačkoli jsem nemohl, když jsem byl na vnější straně. Vsadím se, že by mi teď Kate mohla dát šok, protože je pod deštníkem. Pořád tě neslyším… hmm. Jak to funguje? Tak si říkám, jestli…“
Dál si pro sebe mumlal, ale nemohla jsem ho poslouchat. Zatínala jsem zuby, snažila se dostat štít až na Garretta, který stál nejblíž Kate. Jeho ruka se zvedla.
„Velmi dobře,“ pochválila mě Zafrina. „Teď –“
Ale promluvila příliš brzy; s hlasitým vydechnutím jsem cítila, jak se mi štít vysmekl jako guma, když se napne příliš, a s odskočením se vrátil do svého původního stavu. Renesmé, která na sobě poprvé pocítila slepotu, do které Zafrina zaklela ostatní, se mi roztřásla na zádech. Opatrně jsem zabojovala proti elastickému tahu a přinutila štít, aby ji zase ovinul.
„Můžu si chvilku odpočinout?“ lapala jsem po dechu. Od chvíle, kdy jsem se stala upírkou, jsem ještě ani jednou nepocítila potřebu odpočívat. Bylo náročné připadat si tak vysátá a zároveň tak silná.
„Samozřejmě,“ řekla Zafrina a diváci se uvolnili, když jim dovolila zase vidět.
„Kate,“ zavolal Garrett, jak si ostatní mezi sebou šeptali a kousek poodstoupili, rozrušeni okamžikem slepoty; upíři nebyli zvyklí cítit se zranitelně. Vysoký světlovlasý Garrett byl jediný netalentovaný nesmrtelný, kterého moje tréninky viditelně bavily. Říkala jsem si, co na nich toho dobrodruha tak láká.
„Já bych to nedělal, Garrette,“ varoval ho Edward.
Garrett pokračoval ke Kate navzdory varování, rty přemýšlivě našpulené. „Říkají, že dokážeš položit upíra na lopatky.“
„Ano,“ souhlasila. Pak mu s poťouchlým úsměvem zašermovala prsty před nosem. „Chceš to vidět?“
Garrett pokrčil rameny. „Nikdy jsem nic takového neviděl. Připadá mi to trochu jako přehánění…“
„Možná,“ řekla Kate a obličej jí najednou zvážněl. „Možná to funguje jenom na slabé nebo mladé. Nejsem si jistá. Ale ty vypadáš silně. Možná bys můj dar dokázal ustát.“ Natáhla k němu ruku dlaní vzhůru – jasné vyzvání. V koutcích jí zacukalo a já jsem si byla docela jistá, že její vážný výraz je jen pokus ho přinutit, aby to zkusil.
Garrett se na tu výzvu usmál. Velmi sebevědomě se dotkl ukazováčkem její dlaně.
A pak hlasitě hekl, kolena se mu podlomila a padl naznak. Hlavou narazil na kousek žuly a ozvalo se ostré křupnutí. Byla to šokující podívaná. Moje instinkty se bouřily proti pohledu na nesmrtelného, takhle vyřazeného z boje; bylo to proti přírodě.
„Já jsem ti to říkal,“ zašeptal Edward.
Garrettovi se pár vteřin chvěla víčka a pak otevřel oči dokořán. Podíval se nahoru na usmívající se Kate a obličej mu ozářil užaslý úsměv.
„No teda,“ podivil se.
„Líbilo se ti to?“ zeptala se skepticky.
„Nejsem blázen,“ zasmál se a zatřásl hlavou, jak se pomalu zvedl na koleno, „ale byla to teda šlupka!“
„To říká každý.“
Edward obrátil oči v sloup.
A pak nastal nějaký rozruch před domem. Slyšela jsem Carlislea, jak mluví přes bublání překvapených hlasů.
„Poslala vás Alice?“ ptal se kohosi, jeho hlas byl nejistý, trochu rozzlobený.
Další nečekaný host?
Edward vyrazil k domu a většina ostatních ho napodobila. Já jsem šla pomaleji, Renesmé stále zavěšenou na zádech. Dala bych Carlisleovi chvilku. Ať nového hosta příjemně naladí, připraví ho na to, co přijde.
Přetáhla jsem si Renesmé do náruče a opatrně obcházejíc dům, abych vstoupila kuchyňskými dveřmi, jsem poslouchala to, co jsem nemohla vidět.
„Nikdo nás neposlal,“ odpověděl na Carlisleovu otázku hluboký šeptavý hlas. Okamžitě mi to připomnělo stařecké hlasy Ara a Caia a ztuhla jsem přímo uprostřed kuchyně.
Věděla jsem, že v předním pokoji je narváno – skoro každý se přišel podívat na nejnovější návštěvníky –, ale nebylo odtamtud slyšet skoro žádný zvuk. Mělké dýchání, to bylo všechno.
Carlisleův hlas byl opatrný, když odpovídal: „Tak co vás k nám teď přivádí?“
„Cestujeme po světě,“ odpověděl jiný hlas, stejně rozechvělý jako ten první. „Slyšeli jsme náznaky, že se k vám Volturiovi chystají. Šeptá se, že nebudete sami. Zjevně je ta šeptanda pravdivá. Tohle je úctyhodné shromáždění.“
„My nechceme Volturiovy vyzvat na souboj,“ objasnil Carlisle napjatým tónem. „Došlo k nedorozumění, to je celé. Velmi vážnému nedorozumění, to rozhodně, ale doufáme, že se to vyjasní. To, co tu vidíte, jsou svědci. Stačí nám, když nás Volturiovi vyslechnou. Nechtěli jsme –“
„Nám je jedno, z čeho vás obviňují,“ přerušil ho první hlas. „A je nám jedno, jestli jste porušili zákon.“
„I kdyby šlo o sebevětší zločin,“ vložil se do toho druhý.
„Čekáme už patnáct století, až se té italské chátře někdo postaví,“ řekl ten první. „Jestli je nějaká naděje, že padnou, chceme být u toho.“
„Nebo je dokonce pomůžeme porazit,“ dodal ten druhý. Mluvili v dokonalém tandemu, jejich hlasy si byly tak podobné, že méně citlivé uši by se mohly domnívat, že hovoří jen jeden. „Jestli usoudíme, že máte šanci na úspěch.“
„Bello?“ zavolal mě Edward odměřeně. „Přines sem Renesmé, prosím. Možná bychom si měli ověřit, co naši rumunští návštěvníci tvrdí.“
Pomáhalo mi vědomí, že asi polovina upírů v druhém pokoji by se postavila na obranu Renesmé, kdyby se ti Rumuni kvůli ní rozzlobili. Nelíbil se mi zvuk jejich hlasů, ani temná hrozba v jejich slovech. Jak jsem vstoupila do pokoje, viděla jsem, že v tom úsudku nejsem sama. Většina nehybných upírů se dívala nepřátelskýma očima, a někteří – Carmen, Tanya, Zafrina a Senna – se lehce posunuli do obranných pozic mezi nově příchozí a Renesmé.
Upíři u dveří byli malí a štíhlí, jeden tmavovlasý a druhý s vlasy tak popelavě blond, že vypadaly světle šedé. Jejich kůže měla stejně prachový nádech jako kůže Volturiových, ačkoli tady mi to nepřipadalo tak výrazné. Ale nemohla jsem si být jistá, protože jsem nikdy neviděla Volturiovy jinak než lidskýma očima; nedokázala jsem to pořádně srovnat. Jejich pichlavé úzké oči byly temně vínové, bez mléčného filmu. Měli na sobě prosté černé šaty, které se daly považovat za moderní, ale jejich střih vyšel z módy.
Ten tmavý se usmál, když jsem se objevila. „Ale ale, Carlisle. Koukám, že jsi zlobil, viď?“
„Ona není tím, za co ji považuješ, Stefane.“
„Nám je to beztak jedno,“ odpověděl blonďatý. „Jak už jsme řekli.“
„Pak pojďte dál a podívejte se, Vladimire, ale jak už jsme řekli my, rozhodně nemáme v plánu postavit se Volturiovým.“
„Tak si prostě budeme držet palce,“ začal Stefan.
„A doufat, že nám to vyjde,“ dodal Vladimir.
* * *
Nakonec jsme dali dohromady sedmnáct svědků – Iry Siobhan, Liama a Maggii; Egypťany Amuna, Kebi, Benjamina a Tiu; Amazoňanky Zafrinu a Sennu; Rumuny Vladimira a Stefana; a nomády Charlotte a Petera, Garretta, Alistaira, Mary a Randalla – kteří se přidali k naší jedenáctičlenné rodině. Tanya, Kate, Eleazar a Carmen trvali na tom, že se chtějí považovat za její součást.
Kromě Volturiových to bylo asi největší přátelské uskupení dospělých upírů v celé historii nesmrtelných.
Všichni jsme začínali cítit trochu optimismu. Ani já jsem se tomu neubránila. Renesmé si za tak krátkou dobu získala tolik příznivců. Stačí, když budou Volturiovi poslouchat aspoň kratičkou chviličku…
Ti dva poslední přeživší Rumuni – zaměření jenom na svou trpkou zášť vůči těm, kteří před patnácti sty lety svrhli jejich impérium – se dozvídali všechno za pochodu. Nechtěli se Renesmé dotknout, ale nedávali vůči ní najevo žádný odpor. Z našeho spojenectví s vlkodlaky měli tajemnou poťouchlou radost. Dívali se, jak trénuji svůj štít se Zafrinou a Kate, sledovali Edwarda, jak odpovídá na nevyslovené otázky, pozorovali Benjamina, jak pouhou vůlí vytahuje gejzíry vody z řeky nebo vyvolává ostré poryvy větru, když bylo bezvětří, oči jim žhnuly zuřivou nadějí, že se Volturiovým konečně někdo postaví.
My jsme sice nedoufali v to samé co oni, ale naděje nás neopouštěla.