Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozbřesk ll 33. Padělky

9. 3. 2012

 33. PADĚLKY

 

„Charlie, pořád máme doma společnost, o které nepotřebuješ nic vědět. Já vím, že už jsi Renesmé týden neviděl, ale návštěva teď prostě není dobrý nápad. Co kdybych Renesmé přivezla já k tobě?“

Charlie tak dlouho mlčel, že jsem si říkala, jestli slyšel v mém zdánlivě bezstarostném tónu to napětí.

Pak ale zamumlal: „Nepotřebuju vědět, ach jo,“ a já jsem si uvědomila, že pomalu odpovídá jenom z ostražitosti vůči nadpřirozenu.

„Dobře, holčičko,“ souhlasil konečně. „Můžete přijet dneska dopoledne? Sue mi přiveze oběd. Je stejně zděšená z mého vaření, jako jsi byla ty, když jsi sem tenkrát poprvé přijela.“

Charlie se zasmál a pak si povzdechl nad starými časy.

„Dnešní dopoledne se mi skvěle hodí.“ Čím dřív, tím líp. Už jsem to i tak moc dlouho odkládala.

„Přijede s vámi Jake?“

Ačkoli Charlie nevěděl nic o vlčím otiskování, nikdo si nemohl nevšimnout pouta mezi Jacobem a Renesmé.

„Asi ano.“ Nepadalo v úvahu, že by se Jacob nechal dobrovolně připravit o dopoledne s Renesmé bez pijavic.

„Možná bych měl pozvat taky Billyho,“ uvažoval Charlie. „Ale… hmm. Asi až jindy.“

Poslouchala jsem Charlieho jenom na půl ucha – sice mi neunikla zvláštní nechuť v jeho hlase, když mluvil o Billym, ale nestarala jsem se, co za tím vězí. Charlie a Billy jsou dospělí; jestli spolu mají nějaké neshody, vyřeší si je sami. Já mám hlavu plnou mnohem důležitějších věcí.

„Tak se za chvíli uvidíme,“ řekla jsem mu a zavěsila.

S tímhle výletem šlo o víc než jen o ochranu mého otce před podivně namíchanou skupinou sedmadvaceti upírů – kteří všichni přísahali, že nezabijí nikoho v dosahu pěti set kilometrů, ale přesto… Žádný člověk by se k nim radši neměl přibližovat. Ale taky jsem měla výmluvu pro Edwarda: že jedu s Renesmé k Charliemu, aby ho náhodou nenapadlo vydat se sem. Byla to dobrá záminka k opuštění domu, pro něž jsem ovšem měla jiný důvod.

„Proč si nemůžeme vzít tvoje ferrari?“ brblal Jacob, když za mnou přišel do garáže. Už jsem seděla s Renesmé v Edwardově volvu.

Edward už dostal možnost odtajnit moje auto na potom; ale jak tušil, nedokázala jsem projevit odpovídající nadšení. Jistě, bylo krásné a rychlé, ale mě bavilo běhat.

„Je příliš nápadné,“ odpověděla jsem. „Mohli bychom jít pěšky, ale to by Charlieho vyděsilo.“

Jacob něco zabručel, ale sedl si na přední sedadlo. Renesmé si přelezla z mého klína k němu.

„Jak ti je?“ zeptala jsem se ho, když jsme vyjeli z garáže.

„Jak asi myslíš?“ zeptal se Jacob kousavě. „Jsem otrávenej ze všech těch smrdutejch pijavic.“ Viděl, jak jsem se zatvářila, a promluvil, než jsem stihla odpovědět. „Jo, já vím, já vím. Jsou to dobráci, jsou tu na pomoc, všechny nás zachrání. Atakdále atakdále. Říkej si, co chceš, ale podle mýho jsou Drákula jedna a Drákula dvě děsivě děsiví.“

Musela jsem se usmát. Rumuni taky nebyli mí oblíbení hosté. „V tom s tebou souhlasím.“

Renesmé zavrtěla hlavou, ale nic neříkala; na rozdíl od nás ostatních jí připadali Rumuni zvláštním způsobem fascinující. Snažila se na ně mluvit nahlas, když jí nedovolili, aby se jich dotkla. Vyptávala se jich na jejich neobvyklou kůži, a ačkoli jsem měla strach, aby se neurazili, byla jsem docela ráda, že se zeptala. Taky jsem byla zvědavá.

Její zájem je nijak nepobouřil. Trochu posmutněli.

„Seděli jsme bez pohnutí velmi dlouhou dobu, dítě,“ odpověděl Vladimir, a Stefan přikyvoval, ale nedokončil Vladimirovu větu, jak to často dělal. „Kontemplovali naši vlastní božskost. Bývalo znakem naší moci, že všechno přicházelo až k nám. Kořist, diplomaté, ti, kteří se ucházeli o naši přízeň. Seděli jsme na trůnech a považovali se za bohy. Dlouho jsme si nevšímali, že se měníme – skoro jsme zkameněli. Myslím, že nám Volturiovi prokázali laskavost, když vypálili naše hrady. My dva se Stefanem jsme alespoň přestali kamenět. Teď jsou naše oči jasné, ale oči Volturiových jsou pokryty vrstvou prašné špíny. Předpokládám, že budeme ve výhodě, až jim je budeme vylupovat z důlků.“

Snažila jsem se potom držet Renesmé od nich dál.

„Jak dlouho můžeme u Charlieho zůstat?“ zeptal se Jacob a vytrhl mě ze zamyšlení. Viditelně ožil, když jsme vyjeli od domu a všech jeho nových obyvatel. Byla jsem šťastná, že mě vážně nepočítá mezi upíry. Byla jsem pořád prostě Bella.

„Vlastně docela dlouho.“

Tón mého hlasu ho zaujal.

„Jde tady ještě o něco jinýho než o návštěvu tvýho táty?“

„Jaku, víš, jak dobře umíš držet myšlenky na uzdě, když je nablízku Edward?“

Zvedl jedno husté obočí. „No a?“

Jenom jsem kývla a šlehla očima k Renesmé. Dívala se ven z okna a já jsem nedokázala posoudit, jak moc je zaujatá naším rozhovorem, ale rozhodla jsem se, že už radši nebudu zacházet dál.

Jacob čekal, že ještě něco dodám, ale pak vysunul spodní ret a přemýšlel o tom málu, co jsem mu řekla.

Mlčky jsme jeli dál a já jsem za volantem mžourala skrz protivné čočky do studeného deště; na sníh ještě nebylo dost zima. Moje oči už nebyly tak děsivé jako na začátku – rozhodně se přibližovaly spíš tlumené rudooranžové než jasně karmínové. Brzy přejdou do jantarové a já přestanu čočky potřebovat. Doufala jsem, že ta změna Charlieho moc nerozčílí.

Když jsme dojeli k Charliemu, Jacob stále přemítal nad naší okleštěnou konverzací. Nemluvili jsme, jak jsme šli rychlým lidským krokem v padajícím dešti. Táta na nás čekal; měl dveře otevřené dřív, než jsem stihla zaklepat.

„Ahoj, děti! To jsou snad léta, co jsme se neviděli! Ukaž se, Nessie! Pojď k dědovi! Přísahám, že jsi vyrostla aspoň o deset centimetrů. A vypadáš hubeně, Ness.“ Zamračil se na mě. „Copak oni tě tam nenakrmí?“

„To je jenom růstový spurt,“ zamumlala jsem. „Ahoj, Sue,“ zavolala jsem mu přes rameno. Z kuchyně se linul pach kuřete, rajčat, česneku a sýra; všem ostatním to asi hezky vonělo. Taky jsem cítila čerstvé borové dřevo a hromadící se prach.

Renesmé předvedla svůj dolíčkový úsměv. Před Charliem nikdy nemluvila.

„No tak pojďte dovnitř, venku je zima, děti. Kde je můj zeť?“

„Baví přátele,“ řekl Jacob a pak si odfrkl. „Ty máš takový štěstí, že tam nemusíš trčet, Charlie. Víc k tomu nepovím.“

Praštila jsem Jacoba zlehka do ledvin, zatímco Charlie ucukl.

„Au,“ stěžoval si Jacob šeptem; no, já jsem si myslela, že jsem ho uhodila jen lehce.

„Abych pravdu řekla, Charlie, já mám pár pochůzek, které si musím vyřídit.“

Jacob po mně střelil pohledem, ale nic neříkal.

„Jdeš na vánoční nákupy, Bells? Už máš jen pár dní, to víš.“

„Jo, na vánoční nákupy,“ řekla jsem nepřesvědčivě. To by vysvětlovalo ten prach. Charlie už asi vytáhl staré ozdoby.

„Neboj se, Nessie,“ zašeptal jí do ucha. „Já ti něco nadělím, když na to máma zapomene.“

Zvedla jsem oči v sloup, ale po pravdě, vůbec jsem na svátky nepomyslela.

„Oběd je na stole,“ zavolala Sue z kuchyně.

„Pojďte, děti.“

„Tak zatím, tati,“ řekla jsem a vyměnila si rychlý pohled s Jacobem. I kdyby na tohle proti své vůli před Edwardem myslel, Edward nic nepozná. Jake neměl ponětí, kam se chystám.

Ovšem, napadlo mě, když jsem nastupovala do auta, ani já nemám moc představu.

Silnice byla tmavá a kluzká, ale řízení už mě neděsilo. Moje reflexy byly dobře uzpůsobené, takže jsem se ani nemusela dívat na silnici. Problém byl udržet rychlost tak, abych nepřitahovala pozornost, když za mnou někdo jel. Chtěla jsem mít dnešní misi co nejrychleji za sebou, rozlousknout to tajemství, abych se mohla vrátit k životně důležitému úkolu – tréninku. Abych se naučila, jak jedny chránit a druhé zabíjet.

V ovládání štítu jsem se neustále zlepšovala. Kate necítila potřebu mě dál motivovat – nebylo těžké najít důvody k hněvu, když jsem teď věděla, že je klíčem – a tak jsem většinou pracovala se Zafrinou. Měla radost z mého pokroku; dokázala jsem pokrýt skoro třímetrovou oblast na více než minutu, ačkoli mě to vyčerpávalo. Dnes ráno se snažila přijít na to, jestli bych dokázala vytlačit štít ze své mysli úplně. Nechápala jsem, k čemu by to bylo, ale Zafrina se domnívala, že bych se celkově posílila, jako když se procvičují svaly na břiše a na zádech, ne jenom na pažích. Když jsou silnější všechny svaly, člověk dokáže uzvednout větší váhu, než když posiluje jenom ruce.

Moc mi to nešlo. Jenom jedinkrát jsem zahlédla řeku v džungli, kterou mi celou dobu ukazovala.

Ale musela jsem se připravovat i jinak na to, co nadcházelo, a zbývaly jen dva týdny, takže jsem si dělala starosti, jestli nezanedbávám to nejdůležitější. Dnes to nedopatření napravím.

Naučila jsem se nazpaměť vhodné mapy, a tak mi nedělalo žádný problém najít cestu na adresu J. Jenkse, která neexistovala na internetu. Mým dalším krokem bude případně Jason Jenks na té druhé adrese, na té, kterou mi Alice nedala.

Když řeknu, že to nebyla hezká čtvrť, tak jí ještě moc lichotím. To nejobyčejnější z našich aut by na zdejších ulicích bylo za hvězdu. I můj starý náklaďáček by tady vypadal dost ve formě. Kdybych ještě byla člověk, tak zamknu dveře a šlápnu na plyn, abych odtamtud byla co nejrychleji. Ale takhle jsem byla trochu fascinovaná. Snažila jsem se představit si, kde se asi Alice na tomhle místě vůbec vzala, a žádný důvod mě nenapadl.

Budovy – všechny úzké, dvoupatrové, lehce nakřivo, jako by se ohýbaly pod dopadajícím deštěm – byly většinou staré činžáky rozdělené na víc bytů. Nedalo se poznat, jakou barvou bývaly natřené. Všechno vybledlo do odstínů šedé. V přízemí několika budov sídlily různé podniky: špinavý bar s okny natřenými na černo, krámek s ezoterickými pomůckami, kde nad vchodem blikotaly neonové ruce s tarotovými kartami, tetovací salon a školka s rozbitým oknem zalepeným izolepou. V žádné z místností se nesvítilo, třebaže bylo venku dost ponuře a lidské oči za šera pořádně nevidí. V dálce jsem slyšela tiché mumlání hlasů; znělo to jako televize.

Bylo tam pár lidí, dva se šourali v dešti každý na jinou stranu a jeden seděl na úzké verandě zabedněné laciné právnické kanceláře, četl si mokré noviny a pohvizdoval si. Na takové prostředí to znělo až příliš radostně.

Bezstarostný hvízdálek mě tak vyvedl z míry, že jsem si zpočátku neuvědomila, že ta opuštěná budova je právě na adrese, kterou hledám. Barabizna neměla žádné číslo popisné, ale tetovací salon vedle měl číslo jen o dvě menší.

Zajela jsem k obrubníku a vteřinu zaváhala. Musím se do toho baráku tak jako tak dostat, ale jak to udělat, aby si mě pískálek nevšiml? Mohla bych zaparkovat ve vedlejší ulici a přijít zadem… Ale tam by mohlo být svědků ještě víc. Tak snad po střechách? Ale na to ještě není dost tma…

„Nazdárek, paničko,“ zavolal na mě.

Stáhla jsem okýnko u spolujezdce, jako že jsem ho neslyšela.

Ten muž odložil noviny, a když jsem viděla, jak je oblečený, překvapilo mě to. Pod dlouhým otrhaným kabátem, který mu sahal až na paty, měl kvalitní oblek. Nefoukal větřík, aby mi přivál pach, ale jeho lesklá tmavě rudá košile byla určitě hedvábná. Měl divoce rozcuchané kudrnaté černé vlasy, ale jeho tmavá kůže byla hladká a pěstěná, zuby měl bílé a rovné. To si protiřečilo.

„Možná byste to auto neměla parkovat tady, madam,“ upozornil mě. „Už by tu taky nemuselo bejt, až se vrátíte.“

„Díky za varování,“ řekla jsem.

Vypnula jsem motor a vystoupila. Třeba mi můj pískající přítel poskytne odpovědi, které potřebuju, rychleji, než když se do té barabizny budu muset dostávat násilím. Rozevřela jsem velký šedý deštník – ačkoli mi vážně neležela na srdci starost, abych si neponičila šaty z kašmírového úpletu, které jsem měla na sobě. Ale člověk by to tak udělal.

Muž mi zamžoural do obličeje, jak mu po tváři stékaly kapky, a pak vykulil oči. Polkl a já jsem slyšela, jak mu zrychlilo srdce, když jsem k němu přistoupila.

„Někoho hledám,“ začala jsem.

„Třeba jsem to já,“ nabídl se s úsměvem. „Co pro vás můžu udělat, krasavice?“

„Nejste J. Jenks?“ zeptala jsem se.

„Aha,“ řekl a jeho výraz přešel z vyčkávání v pochopení. Vstal a pozoroval mě přimhouřenýma očima. „Proč ho hledáte?“

„To je moje věc.“ Navíc jsem neměla ponětí. „Jste to vy, nebo ne?“

„Ne.“

Stáli jsme dlouho proti sobě, zatímco jeho bystré oči přejížděly nahoru a dolů po perlově šedých vypasovaných šatech. Jeho pohled nakonec zamířil do mého obličeje. „Nevypadáte jako běžná zákaznice.“

„Asi nejsem běžná,“ přiznala jsem. „Ale potřebuju se s ním sejít co nejdřív.“

„Nejsem si jistej, co mám dělat,“ přiznal.

„Co kdybyste mi řekl svoje jméno?“

Zakřenil se. „Max.“

„Ráda vás poznávám, Maxi. Tak co kdybyste mi pověděl něco o tom, co děláte pro ty běžné zákazníky?“

Jeho úsměv přešel v zamračení. „No, Džejovi obvyklí klienti nevypadají jako vy. Lidi vašeho druhu se neobtěžujou do kanceláře na periferii. To pak za ním prostě jdete rovnou do jeho nóbl kanceláře v mrakodrapu.“

Zopakovala jsem mu tu druhou adresu, kterou jsem měla.

„Jo, to je ono,“ řekl zase podezíravě. „Jak to, že jste nešla tam?“

„Dostala jsem tuhle adresu – z velmi věrohodného zdroje.“

„Kdybyste měla za lubem něco dobrýho, tak byste tu nebyla.“

Našpulila jsem rty. Nikdy jsem nebyla moc dobrá v blufování, ale Alice mi nedala na vybranou. „Tak asi nemám nic dobrého za lubem.“

Maxův obličej nabral omluvný výraz. „Koukněte, madam –“

„Bella.“

„Jo, Bello. Heleďte, já tuhle práci potřebuju. Džej mi platí dost dobře hlavně za to, abych se tu celej den jen tak poflakoval. Chci vám pomoct, vážně chci, ale – a samozřejmě mluvím čistě hypoteticky, chápete? Nebo mimo záznam, nebo jak to chcete říct – ale když k němu někoho pustím, tak bych se moh’ dostat do maléru a budu bez práce. Chápete můj problém?“

Kousala jsem se do rtů a přemýšlela. „Nikdy dřív jste tu neviděl nikoho, jako jsem já? No, trochu jako já. Moje sestra je o hodně menší než já a má tmavé rozježené černé vlasy.“

„J. zná vaši sestru?“

„Myslím, že ano.“

Max o tom chviličku uvažoval. Usmála jsem se na něj a jeho dýchání se zadrhlo. „Tak já vám povím, co udělám. Já Džejovi zavolám a popíšu mu vás. Ať se rozhodne sám.“

Co J. Jenks ví? Řekne mu můj popis vůbec něco? Ta myšlenka mi dělala obavy.

„Moje příjmení je Cullenová,“ řekla jsem Maxovi a přemítala, jestli to není příliš moc informací. Začínala jsem se na Alici zlobit. Vážně musím být až takhle nevědoucí? Mohla mi dát jedno nebo dvě další slova…

„Cullenová, rozumím.“

Dívala jsem se, jak vytáčí číslo, a snadno si ho zapamatovala. No, když tohle neklapne, zavolám J. Jenksovi sama.

„Ahoj Džeji, tady je Max. Já vím, že ti nikdy nemám volat na tohle číslo, kromě naléhavejch případů…“

Je tohle naléhavej případ? slyšela jsem slabě na druhém konci.

„No, to přesně ne. Je tady nějaká mladá paní, která tě chce vidět…“

Nechápu, co je na tom naléhavýho. Proč jsi nepostupoval jako normálně?

„Nepostupoval jsem jako normálně, protože vona nevypadá jako normální –“

Je to šlapka?!

„Ne –“

Tím si nemůžeš bejt jistej. Vypadá jako jedna z těch holek od Kubareva?

„Ne, nech mě domluvit, jo? Říká, že znáš její sestru nebo co.“

To sotva. Jak vypadá?

„Vypadá jako…“ Očima mě uznale přejel od hlavy k patě. „No, vypadá jako hotová topmodelka, tak vypadá.“ Usmála jsem se, on na mě mrkl a pokračoval. „Vymakaný tělo, bledá jako stěna, tmavě hnědý vlasy skoro do pasu, potřebovala by se v noci pořádně vyspat – říká ti to něco?“

Ne, neříká. Nelíbí se mi, že mě kvůli svý slabosti pro hezký ženský –

„Jo, jsem blázen do hezkejch holek, a co je na tom špatnýho? Omlouvám se, že jsem tě otravoval, kamaráde. Zapomeň na to.“

„Jméno,“ zašeptala jsem.

„Jo, jasně. Počkej,“ řekl Max. „Že prej se jmenuje Bella Cullenová. To ti něco říká?“

Nastal okamžik mrtvého ticha, a pak se hlas na druhém konci najednou rozkřičel a používal spoustu slov, která člověk často neslýchá jinde než na zastávkách tiráků. Maxův celý výraz se změnil; všechno vtipkování bylo to tam a jeho rty zbledly.

„Protože ses neptal!“ zakřičel zděšeně do telefonu.

Následovala další odmlka, zatímco se J. vzpamatovával.

Krásná a bledá? zeptal se J. o malinko klidnějším tónem.

„No dyk to povídám, ne?“

Krásná a bledá? Co tenhle člověk ví o upírech? Je sám jedním z nás? Nebyla jsem připravená na podobnou konfrontaci. Zaskřípala jsem zuby. Do čeho mě to Alice dostala?

Max minutu čekal, až ustane další bouře hlasitých nadávek a pokynů, a pak se na mě podíval očima, které byly hlavně vystrašené. „Ale klienti z předměstí k tobě choděj na návštěvy jenom ve čtvrtek – dobře, dobře! Udělám to.“ Sklapl telefon.

„Chce mě vidět?“ zeptala jsem se vesele.

Max se na mě zlobně díval. „Mohla jste mi říct, že jste přednostní zákazník.“

„Já jsem to nevěděla.“

„Myslel jsem, jestli nejste policajtka,“ přiznal se. „Teda, nevypadáte na policajtku. Ale chováte se kapánek divně, krasavice.“

Pokrčila jsem rameny.

„Drogovej kartel?“ hádal.

„Kdo, já?“ zeptala jsem se.

„Jo. Nebo váš mužskej nebo tak někdo.“

„Ne, je mi líto. Nejsem zrovna příznivkyně drog a ani můj manžel. Prostě řekni ne a podobné kampaně, znáte to.“

Max tiše zaklel. „Vdaná. Zase nemám štěstí.“

Usmála jsem se.

„Mafie?“

„Ne.“

„Kšeftování s diamantama?“

„Prosím vás! S těmito lidmi se běžně stýkáte, Maxi? Možná byste potřeboval novou práci.“

Musela jsem uznat, docela jsem se bavila. Nepřicházela jsem do styku s lidmi, kromě Charlieho a Sue. Bylo zábavné sledovat, jak se snaží. A taky mě těšilo, jak je snadné ho nezabít.

„Musíte bejt zapletená do něčeho velkýho. A zlýho,“ uvažoval.

„Tak to vážně není.“

„To říkaj všichni. Ale kdo jinej potřebuje papíry? Nebo kdo si za ně může dovolit platit Džejovu cenu, že jo? Ale nic mi do toho není,“ řekl a pak si zase zamumlal slovíčko vdaná.

Dal mi úplně jinou adresu se základními informacemi a pak se díval, jak odjíždím, s podezíravým, lítostivým pohledem.

V tu chvíli jsem byla připravená skoro na vše – hodilo by se třeba luxusně zařízené doupě nějakého zlosyna ve stylu bondovek. Takže jsem si myslela, že mi Max určitě dal špatnou adresu, aby mě otestoval. Anebo je to doupě v podzemí pod tímhle velmi obyčejným nákupním centrem usazeným proti zalesněnému kopci v hezké obytné čtvrti.

Zaparkovala jsem na volném místě, a když jsem vzhlédla, uviděla jsem vkusně vyvedenou tabulku, na které stálo JASON SCOTT, PRÁVNÍ ZÁSTUPCE.

Kancelář uvnitř byla vymalovaná béžově s celerově zelenými akcenty ve stylu „neurazí, nenadchne“. Nebyl tam žádný upíří pach, a to mi pomohlo se uvolnit. Jen pach neznámých lidí. Ve stěně bylo zabudované akvárium, za stolem seděla hezká a upravená blonďatá sekretářka.

„Dobrý den,“ pozdravila mě. „Hledáte někoho?“

„Přišla jsem za panem Scottem.“

„Máte sjednanou schůzku?“

„To přímo ne.“

Pousmála se. „Pak to může chviličku trvat. Co kdybyste se zatím posadila –“

April! vyjekl mužský rozkazovačný hlas z telefonu na stole. Za chvilku očekávám, nějakou paní Cullenovou.

Usmála jsem se a ukázala na sebe.

Okamžitě mi ji pošlete. Chápete? Je mi jedno, s čím to koliduje.

Kromě netrpělivosti jsem slyšela v jeho hlasu i něco jiného. Stres. Nervy.

„Právě přišla,“ hlesla April, jakmile se zmohla na slovo.

Cože? Pošlete ji dál! Na co čekáte?

„Hned to bude, pane Scotte!“ Vstala a máchajíc rukama mě honem vedla krátkou chodbou. Cestou mi nabízela kávu, čaj nebo co bych tak mohla chtít.

„Tudy prosím,“ řekla a uvedla mě do velké kanceláře, vybavené těžkým dřevěným psacím stolem a nástěnným zrcadlem.

„Zavřete za sebou dveře,“ poručil skuhravý, vysoko posazený hlas.

Prohlížela jsem si muže za psacím stolem. Byl malý, s postupující pleší, asi tak pětapadesátiletý, s břichem. Měl na sobě modrobílou pruhovanou košili a červenou hedvábnou kravatu a přes opěradlo židle mu viselo tmavě modré sako. Taky se třásl, byl nezdravě bledý a na čele se mu perlil pot; představila jsem si, jak mu někde pod tou pneumatikou bují žaludeční vřed.

J. se vzpamatoval a nejistě se zvedl ze židle. Podal mi ruku přes stůl.

„Paní Cullenová. Je mi nesmírným potěšením.“

Přešla jsem k němu a rychle mu jí potřásla. Při dotyku mé studené ruky se lehce nakrčil, ale nezdál se tím zvláštně překvapen.

„Pane Jenksi. Nebo vám mám říkat pane Scotte?“

Zase sebou cukl. „Jak chcete, samozřejmě.“

„Co kdybyste mi říkal Bello a já vám budu říkat Džeji?“

„Jako staří přátelé,“ souhlasil a otřel si čelo hedvábným kapesníkem. Pokynul mi, abych si sedla, a taky se posadil. „Musím se zeptat: konečně se setkávám s půvabnou ženou pana Jaspera?“

Zamyslela jsem se. Takže tenhle člověk zná Jaspera, ne Alici. Zná ho, a taky se ho asi bojí. „Jsem jeho švagrová.“

Našpulil rty, jako kdyby se snažil porozumět mezi řádky, stejně zoufale jako já.

„Doufám, že se pan Jasper těší dobrému zdraví?“ zeptal se starostlivě.

„Jsem si jistá, že jeho zdraví je vynikající. Právě teď je na delší dovolené.“

J. se malinko uklidnil. Přikývl si pro sebe a položil si prsty na skráň. „Takže. Měla jste přijít do hlavní kanceláře. Moje asistentky by vás uvedly rovnou ke mně – bylo zbytečné procházet těmi méně příjemnými cestami.“

Přikývla jsem. Nebyla jsem si jistá, proč mi Alice dala tu adresu v ghettu.

„No, hlavně že jste tady. Co pro vás mohu udělat?“

„Potřebuju papíry,“ řekla jsem a snažila se, aby mi na hlase nebylo poznat, že nevím, o čem mluvím.

„Samozřejmě,“ souhlasil okamžitě J. „Bavíme se o rodných listech, úmrtních listech, řidičských oprávněních, pasech, kartách sociálního pojištění…?“

Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Tak tohle má Max u mě.

A pak můj úsměv pohasl. Alice mě sem poslala z nějakého důvodu, a byla jsem si jistá, že je to kvůli tomu, abych chránila Renesmé. Její poslední dar pro mě. Věc, o které věděla, že ji budu potřebovat.

Jediný důvod, proč by Renesmé potřebovala padělané doklady, by byl, kdyby utíkala. A jediný důvod, proč by Renesmé utíkala, by byl, kdybychom prohráli.

Pokud bychom my s Edwardem prchali s ní, nebyly by ty dokumenty nutné okamžitě. Byla jsem si jistá, že Edward věděl, jak získat pasy nebo jak si je sám vyrobit, a nepochybovala jsem, že zná i způsob, jak utéct i bez nich. Mohli jsme s ní běžet tisíce mil. Mohli jsme s ní přeplavat oceán.

Kdyby se nám ji podařilo zachránit.

A všechno to utajení, aby se o tom Edward nedozvěděl. Protože existovala slušná pravděpodobnost, že všechno, co ví, se dozví i Aro. Kdybychom prohráli, Aro by určitě dostal informaci, po které toužil, než by Edwarda zničil.

Bylo to tak, jak jsem tušila. Nemůžeme vyhrát. Ale musíme mít dobrou trefu a zabít Demetriho, než prohrajeme, abychom dali Renesmé šanci na útěk.

Srdce mě v hrudi tížilo jako balvan. Všechna moje naděje vyprchala jako mlha na slunci. Oči mě pálily.

Na koho tohle hodím? Na Charlieho? Ale on byl tak bezbranně lidský. A jak bych k němu dokázala Renesmé dostat? Nebude nikde poblíž, až začne boj. Takže zbývala jediná osoba. Opravdu nikdy nebyl nikdo jiný.

Promyslela jsem si tohle tak rychle, že si J. nevšiml mé odmlky.

„Dva rodné listy, dva pasy, jeden řidičák,“ řekla jsem tichým, napjatým tónem.

I kdyby si všiml změny v mém výrazu, předstíral opak.

„Jména?“

„Jacob… Wolfe. A… Vanessa Wolfová.“ Nessie se zdálo jako vhodná zdrobnělina jména Vanessa. Jacob se pobaví, jaké jsem mu vymyslela příjmení.

Jeho pero rychle škrábalo do bloku. „Prostřední jména?“

„Prostě tam dejte něco obecného.“

„Jak chcete. Věk?“

„Dvacet sedm pro muže, pět pro dívku.“ Jacob to dokáže. Je to obr. A rychlost, s jakou Renesmé roste, bych radši měla trochu nadsadit. Mohl by být její nevlastní otec…

„Budu potřebovat fotky, jestli chcete hotové doklady,“ řekl J. a přerušil tak tok mých myšlenek. „Pan Jasper si je obvykle rád dokončoval sám.“

No, tím se vysvětlovalo, proč J. nevěděl, jak vypadá Alice.

„Vydržte,“ řekla jsem.

Měla jsem štěstí. Měla jsem v peněžence zastrčených pár rodinných fotek, a jedna, která se skvěle hodila – Jacob chovající Renesmé na schodech přední verandy –, byla pouze měsíc stará. Alice mi ji dala jen pár dnů předtím, než… Ach. Možná to nebylo jenom obyčejné štěstí. Alice věděla, že tuhle fotku mám. Možná dokonce měla nějaký mlhavý záblesk, že ji budu potřebovat.

„Tady máte.“

J. si obrázek chvíli prohlížel. „Vaše dcera se vám velice podobá.“

Napjala jsem se. „Je spíš podobná otci.“

„Což není tento pán.“ Dotkl se Jacobova obličeje.

Přimhouřila jsem oči a na Džejově nablýskané hlavě se zaperlily další kapky potu.

„Ne. Je to velmi blízký přítel rodiny.“

„Promiňte,“ zamumlal a pak pero zase začalo skřípat. „Jak brzy budete doklady potřebovat?“

„Mohu je mít za týden?“

„To je spěšná objednávka. Bude to stát dvakrát tolik – ale odpusťte. Zapomněl jsem, s kým mám tu čest.“

Bylo jasné, že Jaspera zná.

„Řekněte si sumu.“

Zdálo se, že váhá ji vyslovit nahlas, ačkoli jsem si byla jistá, že když už jednal s Jasperem, musí vědět, že na ceně opravdu nezáleží. Ani kdyby se nebraly v úvahu nadité účty, které existovaly po celém světě na různá jména Cullenových, všude po domě bylo ulito tolik hotových peněz, že by se z toho malá země uživila celé desetiletí; připomínalo mi to, jak měl Charlie doma vždycky stovku rybářských háčků zastrčenou v každém šuplíku. Pochybovala jsem, že by si vůbec někdo všiml chybějícího balíčku peněz, které jsem si dneska vzala při přípravě na to, co mě čeká.

J. napsal cenu na spodní okraj stránky bloku.

Klidně jsem přikývla. Měla jsem u sebe i víc. Otevřela jsem kabelku a odpočítala správnou sumu – peníze jsem měla v balíčcích po pěti tisících přelepených papírovou páskou, takže mi to vůbec netrvalo dlouho.

„Tady je to.“

„Ach, Bello, vážně mi teď nemusíte dávat celou sumu. Je běžné, že si polovinu necháte, abyste si zajistila dodání.“

Unaveně jsem se na nervózního muže usmála. „Ale já vám věřím, Džeji. Navíc vám dám bonus – tu samou sumu, až dostanu doklady.“

„To není nutné, ujišťuji vás.“

„Tím se netrapte.“ Domů si to s sebou neponesu. „Takže se tu setkáme příští týden ve stejnou dobu?“

Věnoval mi bolestný pohled. „Vlastně, podobné transakce provádím raději na místech, která se nevážou k mým firmám.“

„Samozřejmě. Jsem si jistá, že to nedělám způsobem, na který jste zvyklý.“

„Jsem zvyklý nemít žádná očekávání, pokud jde o Cullenovu rodinu.“ Ušklíbl se a pak se zase rychle uklidnil. „Sejdeme se v osm hodin za týden v restauraci The Pacifico? Je to na Union Lake, a jídlo je tam vynikající.“

„Výborně.“ Ne že bych měla v úmyslu dát si s ním večeři. Kdyby ano, asi by se mu to moc nelíbilo.

Vstala jsem a zase si s ním potřásla rukou. Tentokrát neucukl. Ale zdálo se, že mu na mysli vytanula nějaká nová starost.

„Budete mít potíže dodržet ten termín?“ zeptala jsem se.

„Cože?“ Vzhlédl, zaskočen mou otázkou. „Termín? Ale ne. Vůbec nemějte starosti. Určitě dostanu vaše dokumenty včas.“

Bylo by hezké mít tady Edwarda, abych věděla, jaké jsou Džejovy skutečné obavy. Vzdychla jsem. Mít před Edwardem tajnosti bylo dost zlé; ale být od něj pryč bylo ještě horší.

„Takže se uvidíme za týden.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář