Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozbřesk ll 34. Prohlášení

9. 3. 2012

 34. PROHLÁŠENÍ

 

Zaslechla jsem hudbu, ještě než jsem vystoupila z auta. Edward se nedotkl piána od té noci, co Alice odešla. Teď, jak jsem zavírala dveře, jsem uslyšela píseň, která pomalu přešla do mé ukolébavky. Edward mě vítal doma.

Pomalu a opatrně jsem vytáhla z auta Renesmé – tvrdě spící, byli jsme pryč celý den. Jacoba jsme nechali u Charlieho, říkal, že se sveze domů se Sue. Napadlo mě, že si možná snaží zaplnit hlavu něčím triviálním, aby vytlačil vzpomínku na to, jak můj obličej vypadal, když jsem prošla Charlieho dveřmi.

Jak jsem teď kráčela pomalu k domu, uvědomila jsem si, že jsem dneska ráno taky sdílela naděje a povznesenou náladu, které vytvářely kolem velkého bílého domu téměř viditelnou auru. Teď mi připadaly cizí.

Chtělo se mi zase plakat, když mi došlo, že Edward hraje pro mě. Ale sebrala jsem se. Nechtěla jsem, aby něco tušil. Jestli to půjde, nenechám Arovi v jeho mysli žádné nápovědy.

Edward otočil hlavu a usmál se, když jsem vstoupila do dveří, ale hrál dál.

„Vítej doma,“ řekl, jako kdyby byl kterýkoli normální den. Jako kdyby v místnosti nebylo dvanáct upírů, kteří se zabývali různými činnostmi, a tucet dalších, rozptýlených někde po okolí. „Měli jste se u Charlieho hezky?“

„Ano. Promiň, že jsme byli pryč tak dlouho. Zajela jsem si na nákupy, abych obstarala vánoční dárky pro Renesmé. Já vím, že to nebude kdovíjaká událost, ale…“ Pokrčila jsem rameny.

Edwardovy rty se svěsily v koutcích. Přestal hrát a otočil se na stoličce, takže ke mně byl obrácený celým tělem. Položil mi jednu ruku kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. „Já jsem na to moc nemyslel. Jestli ty z toho chceš udělat událost –“

„Ne,“ přerušila jsem ho. Vnitřně jsem se děsila představy, že bych se měla snažit předvádět větší nadšení, než je nezbytné minimum. „Ale nechtěla jsem to odbýt jen tak. Měli bychom jí dát aspoň nějaký dárek.“

„Ukážeš mi ho?“

„Jestli chceš. Je to jenom maličkost.“

Renesmé spala jako dudek, tiše mi pochrupovala na krku. Záviděla jsem jí. Bylo by hezké uniknout realitě, i když jen na pár hodin.

Opatrně jsem z kabelky vylovila sametový váček z klenotnictví, přitom jsem se snažila, aby Edward nezahlédl peníze, které jsem tam pořád měla.

„Upoutalo mě to ve výloze jednoho starožitnictví, když jsem jela kolem.“

Vytřásla jsem mu do dlaně malý zlatý medailonek. Byl kulatý, po obvodu lemovaný útlým zlatým révovým úponkem. Edward rozepjal drobný uzávěr a podíval se dovnitř. Bylo tam místo na malou fotografii a na druhé straně nápis ve francouzštině.

„Víš, co tam stojí?“ zeptal se zjihle, dojatě.

„Prodavač mi říkal, že je to něco jako víc než svůj vlastní život. Je to tak správně?“

„Ano, je to tak správně.“

Podíval se na mě, v topazových očích zkoumavý pohled. Krátce jsem ho opětovala a pak předstírala, že mě zaujala televize.

„Doufám, že se jí bude líbit,“ zašeptala jsem.

„Určitě bude,“ řekl vesele, nenuceně, a já jsem si v tu chvíli byla jistá, že ví, že před ním něco tajím. Taky jsem nepochybovala, že nemá ponětí, co by to mohlo být.

„Vezmeme ji domů,“ navrhl, vstal a položil mi ruku kolem ramen.

Otálela jsem.

„Co je?“ zeptal se.

„Chtěla jsem s Emmettem trochu trénovat…“ Ztratila jsem svou důležitou pochůzkou celý den; měla jsem pocit, že jsem zameškala.

Emmett – na pohovce s Rose a s dálkovým ovládáním v ruce, samozřejmě – vzhlédl a usmál se nedočkavě. „Skvělé. Les potřebuje trochu probrat.“

Edward se zamračil na Emmetta i na mě.

„Na to je spousta času zítra,“ prohlásil.

„Co tě nemá,“ namítla jsem. „Něco takového jako spousta času už neexistuje. Ten pojem sám neexistuje. Musím se toho hodně naučit a –“

Přerušil mě. „Zítra.“

A zatvářil se tak, že se ani Emmett neodvážil protestovat.

* * *

Byla jsem překvapená, jak těžké bylo vrátit se k rutině, která byla, koneckonců, úplně nová. Ale tím, že jsem odložila i ten malinký kousíček naděje, kterou jsem v sobě nosila, se mi najednou všechno zdálo nemožné.

Snažila jsem se soustředit na pozitiva. Mám slušnou šanci, že moje dcera přežije to, co má přijít, a Jacob s ní. A jestli oni mají nějakou budoucnost, tak se dá mluvit svým způsobem o výhře, ne? V prvé řadě, jestli Jacob a Renesmé budou mít příležitost utéct, znamená to, že naše skupinka udrží svou pozici a zvládne situaci. Ano, Alicina strategie má smysl jedině tehdy, když budeme opravdu dobře bojovat. Takže i to bude určité vítězství, vzhledem k tomu, že Volturiovým se nikdo vážně nepostavil už tisíce let.

Nebude to konec světa. Jenom konec Cullenových. Konec Edwarda, konec mě.

Tak bych to chtěla – alespoň tu poslední část. Už bych nedokázala žít bez Edwarda; jestli opustí tento svět on, pak já půjdu hned za ním.

Občas mě jen tak napadlo, jestli nás na druhé straně něco čeká. Věděla jsem, že Edward tomu nevěří, ale Carlisle ano. Sama jsem si to neuměla představit. Stejně však jsem nedovedla myslet na to, že by Edward neexistoval, nějak, někde. Jestli budeme moct být někde spolu, ať to bude kdekoli, pak to budu považovat za šťastný konec.

A tak mé dny ubíhaly podle stejného vzorce jeden za druhým, jenom to bylo mnohem těžší než dřív.

Na Štědrý den jsme s Edwardem, Renesmé a Jacobem jeli navštívit Charlieho. Byla tam celá Jacobova smečka, navíc Sam, Emily a Sue. Moc mi pomohlo mít je tam všechny v těch malých pokojích. Jejich velká, teplá těla se mačkala v rohu kolem skromně ozdobeného stromku – bylo okamžitě vidět, kde Charlieho omrzelo zdobit, a tak toho nechal – a posedávala po nábytku. Na vlkodlaky bylo vždycky spolehnutí, že budou nadšení vyhlídkou na nadcházející boj, jedno jak sebevražedný. Sršeli nedočkavostí a vzrušením, takže si nikdo nevšiml, že já zrovna neoplývám tou správnou vánoční náladou. Edward byl, jako obvykle, lepší herec než já.

Renesmé měla na krku medailonek, který jsem jí dala za úsvitu, a v kapse MP3 přehrávač, jejž dostala od Edwarda – drobnou věcičku, kam se vešlo pět set písní a kam už Edward nahrál své oblíbené. Na zápěstí měla umně splétanou quileutskou verzi záslibného prstenu, kterým si dva lidé vyjadřují vzájemné pouto – lásku či přátelství. Edward nad tím zaskřípal zuby, ale mně to nevadilo.

Brzy, už brzy ji odevzdám Jacobovi, aby se postaral o její bezpečí. Jak by mi mohl vadit symbol oddanosti, na kterou tolik spoléhám?

Edward zachránil situaci tím, že objednal dárek taky pro Charlieho. Dorazil včera – expresní zásilka doručená do druhého dne – a Charlie strávil celé dopoledne čtením tlustého manuálu k novému rybářskému sonaru.

Podle toho, jak se vlkodlaci cpali, musel být oběd, který Sue uchystala, výtečný. Napadlo mě, jak by tahle společnost připadala někomu cizímu. Hráli jsme naše role dost dobře? Myslel by si o nás cizí člověk, že jsme spokojený kroužek přátel, který si v nenucené atmosféře užívá svátky?

Myslím, že Edwardovi a Jacobovi se ulevilo stejně jako mně, když nastal čas k odchodu. Byl to divný pocit, plýtvat energií na hru na lidi (a pro lidi), když bylo na práci tolik důležitějších věcí. Dělalo mi potíže se soustředit. Na druhou stranu, tohle bylo možná naposledy v životě, co jsme se s Charliem setkali. Možná bylo dobře, že jsem byla tak otupělá a pořádně mi to nedocházelo.

Maminku jsem neviděla od svatby, ale říkala jsem si, že je vlastně dobře, že jsme si před dvěma lety postupně začaly vytvářet jistý odstup. Ona se do mého světa nehodila, na to byla příliš zranitelná. Nechtěla jsem, aby o něm vůbec věděla. Charlie byl silnější.

Možná dokonce dost silný na to, abychom se mohli rozloučit navždy, ale na to jsem nebyla dost silná já.

V autě bylo velké ticho; venku byla mlha, jako by déšť váhal mezi vodou a ledem. Renesmé mi seděla na klíně a hrála si s medailonkem, pořád dokola ho otevírala a zavírala. Dívala jsem se na ni a myslela na to, co bych teď Jacobovi ráda řekla, kdybych to nemusela tajit před Edwardem.

Jestli bude někdy zase bezpečno, vezmi ji k Charliemu. Jednou mu pověz, jak to celé doopravdy bylo. Pověz mu, jak moc jsem ho milovala, a že jsem ho nedokázala opustit, i když můj lidský život už byl pryč. Pověz mu, že byl nejlepší táta. Pověz mu, aby vyřídil Renée všechnu moji lásku a naděje, že bude šťastná a dobře se jí povede…

Budu muset dát Jacobovi doklady, než bude pozdě. Taky mu předám vzkaz pro Charlieho. A dopis pro Renesmé. Aby si ho mohla číst, až už jí nebudu moct říkat, jak ji mám ráda.

Když jsme přijeli na louku, zvenčí nebylo poznat nic neobvyklého, ale uvnitř jsem zaslechla nějaký rozruch. Mnoho tichých hlasů tam šeptalo a bručelo. Znělo to intenzívně a vypadalo to jako hádka. Hlasy Carlislea a Amuna bylo slyšet výrazněji než ostatní.

Edward zaparkoval před domem, místo aby zajel do garáže. Vyměnili jsme si ustaraný pohled, než jsme vystoupili z auta.

Jacob změnil postoj; zvážněl a nasadil pozorný výraz. Uhodla jsem, že vůdce smečky přešel do pohotovostního režimu. Zjevně se něco stalo a on musí získat informace, které se Samem budou potřebovat.

„Alistair je pryč,“ zašeptal Edward, když jsme vyrazili ke schodům.

V předním pokoji bylo na první pohled jasné, že došlo ke střetu. Podél stěn stáli do kruhu diváci, všichni upíři, kteří k nám přišli, až na Alistaira a ty tři, co se hádali uprostřed. Esmé, Kebi a Tia zblízka sledovaly, jak Amun syčí na Carlislea a Benjamina.

Edward zaťal čelist, rychle šel k Esmé a mě vlekl za ruku. Tiskla jsem si Renesmé pevně k hrudi.

„Amune, jestli chceš odejít, nikdo tě nenutí zůstat,“ řekl Carlisle klidně.

„Kradeš mi půlku smečky, Carlisle!“ vykřikl Amun a ukázal prstem na Benjamina. „To proto jsi mě sem povolal? Abys mě okradl?

Carlisle si vzdychl a Benjamin obrátil oči v sloup.

„Ano, Carlisle vyvolal bitvu s Volturiovými, ohrozil celou svou rodinu, jenom aby mě sem nalákal umřít,“ řekl Benjamin sarkasticky. „Měj rozum, Amune. Jsem tady proto, abych pomohl správné věci – nechystám se vstoupit do jiné smečky. Ale jak Carlisle podotkl, ty si samozřejmě můžeš dělat, co chceš.“

„Tohle špatně skončí,“ zavrčel Amun. „Alistair tu byl jediný, kdo měl rozum. Měli bychom utéct všichni.“

„Příště radši přemýšlej, než něco takového plácneš,“ zašeptala Tia stranou.

„Všechny nás tu zmasakrují!“

„Nedojde k boji,“ řekl Carlisle pevným hlasem.

„To říkáš ty!“

„Kdyby došlo, vždycky můžeš přejít na druhou stranu, Amune. Jsem si jistý, že Volturiovi tvou pomoc ocení.“

Amun se na něj posměšně podíval. „Tohle je možná taky řešení.“

Carlisleova odpověď byla tichá a upřímná. „Já bych ti to neměl za zlé, Amune. Jsme přátelé už dlouho, ale nikdy bych tě nežádal, abys za mě položil život.“

Amun se trochu uklidnil. „Ale mého Benjamina chceš strhnout s sebou.“

Carlisle položil ruku Amunovi na rameno; Amun ji setřásl.

„Zůstanu, Carlisle, ale může to být ke tvé škodě. Já se k nim opravdu přidám, pokud to bude cesta k přežití. Jste všichni blázni, když si myslíte, že můžete Volturiovým vzdorovat.“ Zamračil se, pak vzdychl, podíval se na Renesmé a na mě, a dodal zoufale: „Dosvědčím, že to dítě vyrostlo. To je čistá pravda. To by viděl každý.“

„O nic víc jsme nikdy nežádali.“

Amun se zašklebil. „Přesto víc dostanete, jak se zdá.“ Otočil se na Benjamina. „Dal jsem ti život. Ty ho promrháš.“

Benjamin se zatvářil tak chladně, jak jsem to u něj ještě neviděla; ten výraz podivně kontrastoval s jeho chlapeckými rysy. „Je škoda, že jsi při tom nedokázal nahradit mou vůli svou vlastní; pak bys se mnou možná byl spokojený.“

Amun přimhouřil oči. Pak máchl rukou ke Kebi, a oba kolem nás proklouzli předními dveřmi.

„Neodchází,“ řekl mi tiše Edward, „ale odteď se bude držet stranou. Nic nepředstíral, když mluvil o tom, že se přidá k Volturiovým.“

„Proč odešel Alistair?“ zašeptala jsem.

„To nikdo neví; nenechal vzkaz. Z jeho mumlání bylo jasné, že boj považuje za nevyhnutelný. I přes to, jak se choval, mu na Carlisleovi příliš záleží, než aby se postavil na stranu Volturiových. Asi usoudil, že je to nebezpečí příliš velké.“ Edward pokrčil rameny.

Ačkoli se náš rozhovor odehrával čistě mezi námi, ostatní ho samozřejmě slyšeli. Eleazar okomentoval Edwardova slova, jako kdyby byla určena všem.

„Podle toho, co si pro sebe mumlal, za tím bylo ještě něco. Nemluvili jsme moc o tom, co mají Volturiovi na programu, ale Alistair se obával, že bez ohledu na to, jak rozhodně můžeme dokázat vaši nevinu, Volturiovi nebudou poslouchat. Myslí si, že si najdou záminku, jak tady dosáhnout svého.“

Upíři se úzkostně podívali jeden na druhého. Představa, že Volturiovi zmanipulují vlastní posvátný zákon kvůli svému prospěchu, se nikomu nelíbila. Jenom Rumuni byli klidní a ironicky se pousmáli. Vypadalo to, že se dobře baví, když vidí snahu ostatních nemyslet si o jejich starých nepřátelích nic zlého.

Rázem se všude strhly tiché diskuse, ale byli to Rumuni, které jsem poslouchala. Možná proto, že světlovlasý Vladimir po mně stále střílel pohledem.

„Upřímně doufám, že v tom měl Alistair pravdu,“ zamumlal Stefan Vladimirovi. „Ať to dopadne, jak chce, bude se o tom mluvit a všichni se to dozví. Je načase, aby svět viděl, čím se Volturiovi stali. Nikdy nepadnou, když všichni budou věřit tomu nesmyslu, že chrání náš způsob života.“

„Když jsme vládli my, alespoň jsme byli upřímní v tom, kdo jsme,“ odpověděl Vladimir.

Stefan přikývl. „Nikdy jsme si nenasadili bílé kápě a neprohlásili se za světce.“

„Myslím, že nadešel čas bojovat,“ řekl Vladimir. „Kde jinde najdeme větší sílu, ke které se přidat? Kdy jindy budeme mít tak dobrou šanci?“

„Nic není nemožné. Třeba se jednou –“

„Čekám už patnáct set let, Stefane. A oni za ta léta jenom nabrali sílu.“ Vladimir se odmlčel a zase se podíval na mě. Netvářil se nijak překvapeně, když viděl, že ho sleduju. „Jestli Volturiovi tenhle konflikt vyhrají, odejdou s větší mocí, než s jakou přišli. S každým vítězstvím jejich síla roste. Pomysli jen, co by jim mohla přinést ta novorozená,“ – hodil bradou ke mně – „a to teprve začíná odhalovat svoje dary. A ten, co hýbe zemí.“ Vladimir pokývl k Benjaminovi, který ztuhl. Skoro všichni teď potají poslouchali Rumuny jako já. „S těmi svými čarodějnickými dvojčaty nepotřebují iluzionistku nebo ohnivý dotyk.“ Jeho oči se stočily na Zafrinu, pak na Kate.

Stefan se otočil na Edwarda. „Ani čtenář myšlenek není přímo nutný. Ale chápu, jak to myslíš. Opravdu, získají mnoho, když vyhrají.“

„Víc, než jim můžeme dovolit získat, co říkáš?“

Stefan si vzdychl. „Myslím, že musím souhlasit. A to znamení…“

„Že se jim musíme postavit, dokud je ještě naděje.“

„Kdybychom je dokázali aspoň ochromit, i jen odhalit…“

„Pak jednoho dne tenhle úkol někdo dokončí.“

„A naše dávná pomsta bude splacena. Konečně.“

Jejich pohledy se na chvíli zkřížily a oni pak zamumlali unisono: „Není jiné cesty.“

„Takže budeme bojovat,“ řekl Stefan.

Ačkoli jsem viděla, že jsou na vahách, jak se v nich pud sebezáchovy střetával s touhou po pomstě, úsměv, který si vyměnili, byl plný očekávání.

„Budeme bojovat,“ souhlasil Vladimir.

Podle mě to byla dobrá věc; stejně jako Alistair jsem si byla jistá, že se bitvě nemůžeme vyhnout. V tom případě nám další dva upíři bojující na naší straně budou užiteční. Ale stejně jsem se otřásla, když jsem slyšela, jak se Rumuni rozhodli.

„My budeme taky bojovat,“ prohlásila Tia, a její obvykle vážný hlas byl ještě vážnější než jindy. „Myslíme si, že Volturiovi překročí svou pravomoc. Nepřejeme si patřit k nim.“ Očima spočinula na svém druhovi.

Benjamin se usmál a hodil rozpustilým pohledem po Rumunech. „Vidím, že jdu na dračku. Asi si budu muset vybojovat právo být svobodný.“

„Tohle nebude poprvé, co budu bojovat, abych se nedostal do područí,“ prohodil Garrett vesele. Udělal pár kroků a popleskal Benjamina po zádech. „Ať žije svoboda od útlaku.“

„My stojíme za Carlislem,“ řekla Tanya. „A budeme bojovat spolu s ním.“

Zdálo se, že to, jak se Rumuni vyslovili, vzbudilo v ostatních potřebu zaujmout stanovisko.

„My jsme se ještě nerozhodli,“ řekl Peter. Podíval se na svou drobnou společnici; Charlotte nespokojeně špulila rty. Vypadalo to, že ona už se rozhodla. Přemítala jsem, jak asi.

„To samé platí pro mě,“ řekl Randall.

„A pro mě,“ dodala Mary.

„Naše smečky budou bojovat s Cullenovýma,“ řekl Jacob najednou. „My se upírů nebojíme,“ dodal s úšklebkem.

„Děti,“ zamumlal Peter.

„Mimina,“ opravil ho Randall.

Jacob se posměšně usmál.

„No, já jsem taky pro,“ řekla Maggie a vykroutila se Siobhan, která jí chtěla bránit. „Vím, že pravda je na Carlisleově straně. To nemůžu ignorovat.“

Siobhan se dívala na nejmladší členku své smečky s ustaranýma očima. „Carlisle,“ řekla, jako kdyby byli sami, jako kdyby si nevšimla té náhlé slavnostní atmosféry ve shromáždění, toho nečekaného výlevu prohlášení, „já nechci, aby došlo k boji.“

„Já taky ne, Siobhan. Ty víš, že to je to poslední, co bych chtěl.“ Pousmál se. „Možná by ses měla soustředit na to, abys zajistila smír.“

„Ty víš, že to nepomůže,“ namítla.

Vzpomněla jsem si, jak se Rose a Carlisle bavili o irské vůdkyni; podle Carlislea má Siobhan nějaký těžko definovatelný, ale mocný dar, aby přinutila věci jít tak, jak sama chce – ale ona tomu nevěří.

„Nemůže to uškodit,“ řekl Carlisle.

Siobhan zvedla oči v sloup. „Mám si představovat výsledek, který si přeju?“ zeptala se sarkasticky.

Carlisle se teď otevřeně usmíval. „Když budeš tak hodná.“

„Pak není potřeba, aby se moje smečka vyslovovala, ne?“ opáčila. „Protože k boji prostě nemůže dojít.“ Položila ruku zpátky Maggii na rameno a přitáhla dívku blíž k sobě. Siobhanin druh, Liam, stál mlčky a nevzrušeně.

Téměř všichni ostatní v pokoji se tvářili zaraženě z rozhovoru mezi Carlislem a Siobhan, který byl zjevně veden v žertovném duchu, ale ti dva to nevysvětlili.

Tím dramatické proslovy té noci skončily. Skupina se pomalu rozešla, někdo odešel lovit, někdo si šel ukrátit dlouhou chvíli ke Carlisleovým knížkám, televizím nebo počítačům.

Edward, Renesmé a já jsme se vydali lovit. Jacob se přidal.

„Pitomý pijavice,“ mumlal si pro sebe, když jsme vyšli ven. „Samou nadřazeností div neprasknou.“ Odfrkl.

„To bude šok, až jim mimina budou krýt jejich nadřazené zadky, co říkáš?“ zasmál se Edward.

Jake se usmál a praštil ho do ramene. „Jo, to teda bude.“

Nebyl to náš poslední lovecký výlet. Všichni půjdeme ještě na lov, až se přiblíží příchod Volturiových. Protože datum nebylo přesně stanovené, měli jsme v plánu zůstat pro všechny případy pár nocí venku na velké baseballové mýtině, kterou Alice viděla. Věděli jsme jenom to, že přijdou v den, kdy se sníh udrží na zemi. Nechtěli jsme, aby se Volturiovi dostali příliš blízko k městu, a Demetri je zavede tam, kde budeme my. Přemítala jsem, koho bude stopovat, a hádala jsem, že Edwarda, protože mě sledovat nemůže.

Myslela jsem na Demetriho, zatímco jsem lovila, a moc si nevšímala své kořisti či poletujících vloček, které se konečně objevily, ale roztály dřív, než se dotkly kamenité půdy. Uvědomí si Demetri, že mě nemůže vystopovat? Co z toho vyvodí? A co Aro? Nebo se Edward mýlí? Nedokážu vydržet úplně všechno a stále existují způsoby, jak pod můj štít proniknout. Všechno, co bylo mimo mou mysl, bylo zranitelné – vystavené věcem, které uměli Jasper, Alice a Benjamin. Možná Demetriho talent funguje taky trochu jinak.

A pak mě napadla myšlenka, která mě zarazila. Napůl vysátý jelen mi vypadl na kamenitou zem. Pár centimetrů od teplého těla se s lehce syčivým zvukem vypařovaly vločky sněhu. Zírala jsem nepřítomně na své zakrvácené ruce.

Edward viděl mou reakci, pustil kořist a spěchal ke mně.

„Co se děje?“ zeptal se tichým hlasem a očima pročesával les kolem nás a hledal, co způsobilo tohle moje chování.

„Renesmé,“ vydala jsem ze sebe přidušeně.

„Je jenom támhle za stromy,“ uklidňoval mě. „Slyším její myšlenky i Jacobovy. Je v pořádku.“

„O to nejde,“ řekla jsem. „Myslela jsem na svůj štít – ty jsi přesvědčený, že za něco stojí, že nějak pomůže. Já vím, že ostatní doufají, že budu schopná zaštítit taky Zafrinu a Benjamina, i když to pokaždé dokážu vydržet jenom pár vteřin. Co když je to chyba? Co když tvoje důvěra ve mě je důvod, proč neuspějeme?“

Můj hlas se chvěl na pokraji hysterie, ačkoli jsem se ovládala natolik, abych nezačala křičet. Nechtěla jsem rozrušit Renesmé.

„Bello, jak tě tohle napadlo? Samozřejmě je báječné, že se dokážeš ochránit, ale nejsi zodpovědná za záchranu nikoho jiného. Tak se kvůli tomu zbytečně nestresuj.“

„A co když nedovedu ochránit nic?“ zašeptala jsem přerývaně. „Ta věc, kterou umím, je tak nevyzpytatelná, tak nespolehlivá! Nemá žádná pravidla, žádný důvod. Možná to proti Alekovi vůbec nic nezmůže.“

„Pšš,“ chlácholil mě. „Nepanikař. A nestarej se o Aleka. To, co dělá, není v ničem jiné než to, co umí Jane nebo Zafrina. Je to jenom iluze – nemůže se ti dostat do hlavy o nic víc než já.“

„Ale Renesmé ano!“ zasyčela jsem zuřivě se zaťatými zuby. „Zdálo se to tak přirozené, že jsem se nad tím nikdy ani nepozastavila. Vždycky to prostě bylo součástí toho, jaká je. Ale ona mi vkládá své myšlenky do hlavy stejně jako všem ostatním. Můj štít je děravý, Edwarde!“

Zírala jsem na něj zoufale a čekala, až uzná, že mám pravdu. Špulil rty, jako kdyby přemýšlel, co řekne. Tvářil se naprosto nevzrušeně.

„Ty už o tom dávno přemýšlíš, viď?“ zeptala jsem se a připadala si jako pitomec, že jsem to sama několik měsíců přehlížela.

Přikývl a koutek úst se mu povytáhl v pousmání. „Od chvíle, kdy se tě poprvé dotkla.“

Povzdechla jsem si nad vlastní hloupostí, ale trocha jeho klidu se přenesla i na mě. „A tobě to starost nedělá? Ty si nemyslíš, že je to problém?“

„Mám dvě teorie, jedna je pravděpodobnější víc, druhá méně.“

„Tak napřed tu méně pravděpodobnou.“

„No, je to tvoje dcera,“ poukázal. „Geneticky z poloviny ty. Vždycky jsem si z tebe dělal legraci, že tvoje mysl funguje na jiné frekvenci než mysl nás ostatních. Možná, že ona je vyladěná stejně.“

Tomu jsem věřit nedovedla. „Ale ty slyšíš její mysl stejně dobře jako já. Každý ji slyší. A co když Alec funguje na jiné frekvenci? Co když –?“

Položil mi prst na rty. „Uvažoval jsem o tom. A proto si myslím, že druhá teorie je mnohem pravděpodobnější.“

Stiskla jsem zuby a čekala.

„Pamatuješ, co mi o ní říkal Carlisle, hned poté, co ti ukázala tu první vzpomínku?“

Samozřejmě jsem si to vybavila. „Řekl, že její dar je zajímavě převrácený. Jako kdyby dělala přesný opak toho, co dokážeš ty.“

„Ano. A tak jsem uvažoval. Možná si vzala tvůj talent a taky ho převrátila.“

Přemýšlela jsem o tom.

„Tobě se do hlavy nikdo nedostane,“ začal.

„A ona se do hlavy dostane každému?“ dokončila jsem váhavě.

„Taková je moje teorie,“ řekl. „A když se ona může dostat do tvé hlavy, pochybuju, že na planetě existuje štít, kterým by nepronikla. To pomůže. Z toho, co jsme viděli, můžeme usuzovat, že nikdo nedokáže pochybovat o pravdivosti jejích myšlenek, jakmile jednou svolí, aby mu je ukázala. A já myslím, že jí nikdo nemůže zabránit, aby je ukázala, pokud se dostane dostatečně blízko. Jestli jí Aro dovolí vysvětlit…“

Otřásla jsem se při představě Renesmé tak blízko Arových lačných mléčných očí.

„No,“ řekl a třel mi napjatá ramena. „Aspoň není nic, co by mu zabránilo vidět pravdu.“

„Ale stačí pravda k tomu, aby ho zastavila?“ zašeptala jsem.

Na to Edward neměl odpověď.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář