Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozbřesk ll 35. Termín

9. 3. 2012

 35. TERMÍN

 

„Jdeš ven?“ zeptal se Edward lhostejným tónem. Ale jeho klidný výraz byl trochu křečovitý. A Renesmé si tiskl na prsa trochu těsněji než obvykle.

„Ano, pár věcí na poslední chvíli…,“ odpověděla jsem stejně nenuceně.

Obdařil mě mým oblíbeným úsměvem. „Brzy se vrať.“

„Neboj.“

Zase jsem si vzala jeho volvo a napadlo mě, jestli se po mé poslední cestě podíval na tachometr. Kolik si toho dal dohromady? Že mám tajemství, to rozhodně. Vydedukoval už důvod, proč se mu nemůžu svěřit? Uhodl, že by se Aro od něj brzy mohl dozvědět všechno, co ví? Říkala jsem si, že Edward možná opravdu došel k tomuto závěru, což by vysvětlovalo, proč se mě na nic nevyptává. Tušila jsem, že se snaží moc nespekulovat, aby v hlavě neměl ani myšlenky na moje nezvyklé jednání. Spojil si to s mým zvláštním chováním toho rána, kdy Alice odešla, jak jsem spálila tu knihu v krbu? Nevěděla jsem, jestli dokázal najít souvislost.

Bylo pochmurné odpoledne, tma jako za soumraku. Uháněla jsem mlhou, oči upřené na těžké mraky. Bude dnes v noci sněžit? Dost na to, aby sníh zůstal ležet na zemi a nachystal tak scénu z Alicina vidění? Edward usuzoval, že máme ještě tak dva dny. Pak se vydáme na mýtinu, abychom přitáhli Volturiovy na místo, které jsme sami vybrali.

Jak jsem projížděla zšeřelým lesem, uvažovala jsem o své poslední cestě do Seattlu. Myslela jsem, že znám důvod, proč mě Alice poslala do toho zapadákova, kam J. Jenks odkazoval svoje pochybnější klienty. Kdybych šla rovnou do některé z jeho oficiálních kanceláří, jak bych se vůbec dozvěděla, co mám od něj chtít? Kdybych ho poznala jako Jasona Jenkse nebo Jasona Scotta, úctyhodného právníka, objevila bych vůbec J. Jenkse, dodavatele padělaných dokladů? Musela jsem jít cestou, která jasně ukázala, že nemám nic dobrého za lubem. To byla moje nápověda.

Byla tma, když jsem zastavila na parkovišti restaurace o pár minut dříve, než bylo domluveno. Nevšímala jsem si přeochotných dveřníků u vchodu. Nasadila jsem si kontaktní čočky a pak šla čekat na J. do restaurace. Ačkoli jsem se nemohla dočkat, abych už tuhle nepříjemnou záležitost měla za sebou a mohla se vrátit k rodině, pochopila jsem, že si J. dává pozor, aby si nezadal se svými pochybnými zákazníky; měla jsem pocit, že předání ve tmě na parkovišti by urazilo jeho jemnocit.

Recepční u pultu jsem oznámila jméno Jenks a servilní vrchní mě zavedl nahoru do malého soukromého pokoje, kde v kamenném krbu hořel oheň. Vzal ode mě slonovinový trenčkot do půli lýtek, který jsem si vzala, aby doma nikdo nepoznal, že jdu ven oblečená podle Aliciných představ, a tiše zalapal po dechu, když spatřil moje šedorůžové saténové koktejlové šaty. Proti své vůli jsem se cítila trochu polichocena; pořád jsem si nezvykla, že připadám krásná i všem okolo, a ne jen Edwardovi. Vrchní vykoktal pár neobratných lichotek a vyklopýtal z místnosti.

Stála jsem u ohně a čekala s prsty nataženými nad plamenem, abych si je trochu ohřála před nevyhnutelným potřesením rukou. Ne že by J. nevěděl, že na Cullenových je něco zvláštního, ale byl to dobrý zvyk, který se hodilo procvičovat.

Napadlo mě, jaký by to byl pocit, vložit dlaň do ohně. Jaký to bude pocit, až budu hořet…

Džejův příchod mě vyrušil z morbidních úvah. Vrchní mu taky vzal kabát a hned bylo jasné, že nejsem jediná, kdo se na dnešní setkání nastrojil.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekl J., jakmile jsme osaměli.

„Ne, jdete právě včas.“

Podal mi ruku a při dotyku jsem cítila, že jsou jeho prsty stále o dost teplejší než moje. Nezdálo se, že by mu to vadilo.

„Vypadáte úchvatně, jestli si smím dovolit, paní Cullenová.“

„Díky, Džeji. Prosím vás, říkejte mi Bello.“

„Musím říct, že jednat s vámi je pro mě úplně jiná zkušenost než jednat s panem Jasperem. Zdaleka ne tak… znepokojující.“ Váhavě se usmál.

„Vážně? Mně naopak vždycky připadalo, že Jasperova přítomnost má velmi zklidňující účinek.“

Obočí se mu stáhlo. „Když to říkáte,“ zašeptal zdvořile, ale bylo jasné, že s tím nesouhlasí. To bylo divné. Copak asi Jasper tomuto muži provedl?

„Znáte Jaspera dlouho?“

Vzdychl a bylo vidět, že je mu nepříjemně. „Spolupracuji s panem Jasperem už více než dvacet let a můj bývalý partner ho znal o patnáct let dříve… Je pořád stejný.“ J. se lehce nakrčil.

„Viďte, to je na Jasperovi docela zvláštní.“

J. zavrtěl hlavou, jako kdyby tím mohl odehnat rušivé myšlenky. „Neposadíte se, Bello?“

„Vlastně mám docela naspěch. Čeká mě dlouhá cesta domů.“ Při těch slovech jsem vyndala z kabelky tlustou obálku s jeho bonusem a podala mu ji.

„Och,“ řekl se stopou zklamání v hlase. Nacpal si obálku do náprsní kapsy saka, aniž by se obtěžoval zkontrolovat obnos. „Doufal jsem, že bychom si mohli na chvilku pohovořit.“

„O čem?“ zeptala jsem se zvědavě.

„No, napřed mi dovolte předat vám vaše zboží. Chci se ujistit, že jste spokojená.“

Otočil se, položil na stůl kufřík a otevřel zámky. Vyndal obyčejnou oranžovou obálku.

Ačkoli jsem neměla představu, co bych tam měla hledat, otevřela jsem ji a zběžně prohlédla její obsah. J. pozměnil Jacobovu fotku tak, aby nebylo okamžitě poznat, že stejná fotka je na řidičáku i v pasu. Obě mi připadaly dokonalé, ale to nic neznamenalo. Podívala jsem se na zlomek vteřiny na fotky v pasu Vanessy Wolfové, a pak jsem rychle uhnula pohledem, protože se mi v krku udělal knedlík.

„Děkuji,“ řekla jsem mu.

Jeho oči se lehce přimhouřily a já jsem cítila, že je zklamaný, že jsem si dodávku neprohlédla pečlivěji. „Mohu vás ujistit, že každý kousek je dokonalý. Všechny obstojí i před tím nejdůkladnějším zkoumáním odborníků.“

„O tom jsem přesvědčená. Opravdu oceňuji, co jste pro mě udělal, Džeji.“

„Bylo mi potěšením, Bello. V budoucnu za mnou můžete přijít s čímkoli, co by rodina Cullenových potřebovala.“ Doslova to neřekl, ale znělo to jako pozvání, abych převzala Jasperovo místo styčného důstojníka.

„Chtěl jste se mnou něco probrat?“

„Ehm, ano. Je to trochu delikátní…“ Pokynul ke kamennému krbu s tázavým výrazem. Posadila jsem se na kraj jednoho kamene a on si sedl vedle mě. Čelo se mu zase orosilo, a tak vytáhl z kapsy hedvábný modrý kapesník a začal se utírat.

„Vy jste sestra manželky pana Jaspera? Nebo jste vdaná za jeho bratra?“ zeptal se.

„Vdaná za jeho bratra,“ odpověděla jsem a přemítala, kam tím míří.

„Takže jste tedy žena pana Edwarda?“

„Ano.“

Omluvně se usmál. „Viděl jsem všechna ta jména mnohokrát, chápete. Přijměte moji opožděnou gratulaci. Je hezké, že pan Edward našel po takové době tak rozkošnou partnerku.“

„Děkuji mnohokrát.“

Odmlčel se a poťukával si kapesníkem po čele. „Za ta léta, jak si jistě dovedete představit, jsem si vypěstoval velikou úctu k panu Jasperovi a celé rodině.“

Opatrně jsem přikývla.

Zhluboka nabral dech a pak beze slov vydechl.

„Džeji, prosím řekněte, co máte na srdci.“

Znovu se nadechl a pak rychle mumlal, takže mu slova splývala dohromady.

„Kdybyste mě jen mohla ujistit, že nemáte v plánu unést tu holčičku jejímu otci, tak by se mi dnes lépe spalo.“

„Aha,“ řekla jsem ohromeně. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, k jak mylnému závěru dospěl. „Ale ne. O nic takového vůbec nejde.“ Slabě jsem se usmála a snažila se ho uklidnit. „Jenom pro ni chystám bezpečné místo, kam by se mohla ukrýt v případě, že by se s mým manželem a se mnou něco stalo.“

Přimhouřil oči. „Očekáváte, že se něco stane?“ Začervenal se, pak se omlouval: „Promiňte, do toho mi nic není.“

Dívala jsem se, jak se pod jemnou membránou jeho kůže šíří ruměnec, a byla jsem ráda – jako už tolikrát –, že nejsem obyčejná novorozená. J. působil jako docela milý člověk, až na to nezákonné jednání, a byla by škoda ho zabít.

„Člověk nikdy neví.“ Vzdychla jsem.

Zamračil se. „Tak vám tedy přeji hodně štěstí. A prosím nezlobte se na mě, má drahá, ale… kdyby pan Jasper přišel a ptal se mě, jaká jména jsem uvedl v těch dokladech…“

„Tak mu je samozřejmě okamžitě sdělte. Nic si nepřeji víc, než aby byl pan Jasper plně obeznámen s celou naší transakcí.“

Moje přímočará upřímnost poněkud uvolnila jeho napětí.

„Velmi dobře,“ řekl. „A nepřesvědčím vás, abyste zůstala na večeři?“

„Je mi líto, Džeji. Nemám dost času.“

„Potom vám ovšem přeji hodně zdraví a štěstí. Kdyby rodina Cullenových cokoli potřebovala, neváhejte se na mě obrátit, Bello.“

„Děkuji vám, Džeji.“

Odcházela jsem se svým kontrabandem, a když jsem se ohlédla zpět, viděla jsem, že se za mnou J. dívá se směsicí úzkosti a lítosti.

Cesta zpět mi trvala méně času. Noc byla černá, a tak jsem zhasla světla a šlápla na to. Když jsem se dostala k domu, většina aut, včetně Alicina porsche a mého ferrari, byla pryč. Normální upíři odjeli co nejdál, aby uhasili svou žízeň. Snažila jsem se nemyslet na to, jak v noci loví, a děsila se při představě jejich obětí.

Jenom Kate a Garrett byli v přední místnosti a žertem se hádali o nutriční hodnotě zvířecí krve. Usoudila jsem, že se Garrett pokusil o loveckou výpravu ve vegetariánském stylu, a připadala mu obtížná.

Edward už musel vzít Renesmé domů spát. Jacob je bezpochyby někde v lese blízko chaloupky. Zbytek mé rodiny musí být taky na lovu. Možná jsou venku s ostatními z Denali.

Což v podstatě znamenalo, že mám dům pro sebe, a tak jsem toho rychle využila.

Cítila jsem ve vzduchu, že jsem první, kdo po dlouhé době vstoupil do Alicina a Jasperova pokoje, možná první od té noci, kdy nás opustili. Prohrabávala jsem se tiše jejich velkou šatní skříní, až jsem našla tu správnou tašku. Musela být Alicina; byl to malý černý kožený batůžek, jaký se obvykle nosí místo kabelky, tak malý, aby ho i Renesmé mohla nést, aniž by to vypadalo nepatřičně. Pak jsem vyrabovala jejich kasičku a vzala asi tak dvojnásobek ročního příjmu běžné americké domácnosti. Usoudila jsem, že moje krádež tu bude méně nápadná než kdekoli jinde v domě, protože z tohohle pokoje bylo všem smutno. Obálku s falešnými pasy a doklady jsem vložila do batůžku nahoru na peníze. Pak jsem si sedla na kraj Aliciny a Jasperovy postele a dívala se na žalostně drobný balíček, který byl vším, co jsem mohla dát své dceři a svému nejlepšímu příteli, abych jim pomohla zachránit si život. Praštila jsem do pelesti a připadala si bezmocná.

Ale co jsem mohla dělat jiného?

Seděla jsem tam pár minut s hlavou skloněnou, než mě napadl zárodek dobré myšlenky.

Jestli…

Jestli mám předpokládat, že Jacob a Renesmé uniknou, tak taky musím předpokládat, že Demetri přijde o život. To by dalo všem přeživším – včetně Alice a Jaspera – větší šance na trvalou záchranu.

Tak proč by Alice s Jasperem nemohli pomoct Jacobovi a Renesmé? Kdyby se zase sešli dohromady, Renesmé by měla tu nejlepší představitelnou ochranu. Nebyl důvod, proč by k tomu nemělo dojít, až na to, že Jake a Renesmé jsou pro Alici slepá místa. Jak by je začala hledat?

Chvilku jsem uvažovala, pak jsem opustila pokoj a přešla chodbu do apartmá Carlislea a Esmé. Esméin psací stůl byl jako obvykle zarovnaný různými plány a detailně propracovanými programy, pečlivě vyskládanými do vysokých komínků. Nad pracovní deskou měl spoustu přihrádek; v jedné byla krabička s psacími potřebami. Vzala jsem si čistý list papíru a pero.

Pak jsem zírala na netknutý slonovinový papír plných pět minut a soustředila se na své rozhodnutí. Alice možná není schopná vidět Jacoba nebo Renesmé, ale může vidět mě. Představovala jsem si ji, jak vidí tento moment, a ze všech sil jsem doufala, že zrovna není tak zaměstnaná, aby ho přehlédla.

Pomalu, s rozmyslem, jsem velkými tiskacími písmeny přes celou stránku napsala slova RIO DE JANEIRO.

Rio se zdálo jako nejlepší místo, kam je poslat: bylo daleko odsud, podle posledních zpráv Alice a Jasper už v Jižní Americe jsou, a nebylo pravděpodobné, že naše staré problémy přestanou existovat jenom proto, že jsme teď ve větším průšvihu. Stále tu bylo tajemství Renesméiny budoucnosti, hrůza jejího ubíhajícího věku. Stejně jsme měli původně namířeno na jih. Teď to bude Jacobův, a doufejme i Alicin úkol, pátrat po legendách.

Znovu jsem sklonila hlavu, abych potlačila náhlé nutkání vzlykat, a stiskla jsem zuby. Byla jsem ráda, že Renesmé může přežít i beze mě. Ale už teď se mi po ní tak stýskalo, že jsem to nedokázala snést.

Zhluboka jsem se nadechla a přiložila papír do batůžku.

Držela jsem si palce, aby – protože nebylo pravděpodobné, že v jeho škole vyučovali portugalštinu – byla Jakeovým volitelným jazykem španělština.

* * *

Nezbývalo než čekat.

Dva dny Edward a Carlisle zůstávali na mýtině, kam Alice viděla Volturiovy přijít. Bylo to stejné bitevní pole, kde loni v létě zaútočili Victoriini novorození. Napadlo mě, jestli si Carlisle neříká, že se situace opakuje, takové déjà vu. Pro mě to bude úplně nové. Tentokrát budeme stát s Edwardem vedle své rodiny.

Mohli jsme se jenom domnívat, že Volturiovi budou stopovat Edwarda nebo Carlislea. Přemítala jsem, jestli je překvapí, že jejich kořist neutíká. Vzbudí to jejich obezřetnost? Nedovedla jsem si představit, že Volturiovi někdy cítili potřebu být opatrní.

Ačkoli jsem byla – doufejme – pro Demetriho neviditelná, zůstávala jsem s Edwardem. Samozřejmě. Už nám spolu zbývalo jen pár hodin.

Mezi námi dvěma nedošlo k žádnému dramatickému rozloučení a ani jsme nic takového neplánovali. Pronést ta slova by znamenalo potvrdit je s konečnou platností. Bylo by to stejné, jako když se napíše slovo Konec na poslední stránku rukopisu. Takže jsme se neloučili, byli jsme jeden druhému velmi nablízku a pořád jsme se navzájem dotýkali. Ať nás čeká jaký chce konec, nic nás nerozdělí.

O pár metrů dál v bezpečí lesa jsme pro Renesmé postavili stan. Prožívala jsem vlastní déjà vu, když se mi vybavily vzpomínky, jak jsme v zimě v lese tábořili s Jacobem. Nedalo se skoro věřit, co všechno se změnilo od loňského června. Před sedmi měsíci se náš trojúhlý vztah zdál nemožný, protože bychom z něj vyšli každý se zlomeným srdcem. Teď bylo všechno v dokonalé rovnováze. Zdálo se ošklivě ironické, že kousky skládačky do sebe zapadly právě ve chvíli, kdy přijde celá nazmar.

Sněžit začalo v noci před Silvestrem. Tentokrát už se drobné vločky na kamenité půdě mýtiny nerozpouštěly. Zatímco Renesmé a Jacob spali – Jacob chrápal tak hlasitě, že jsem se divila, že se Renesmé nevzbudí –, sníh na zemi vytvořil napřed tenký poprašek a pak se začal hustě sypat. Než vyšlo slunce, byla scéna z Alicina vidění úplná. Drželi jsme se s Edwardem za ruce, dívali se přes třpytivé bílé pole a ani jeden z nás nepromluvil.

Brzy ráno začali přicházet ostatní a v očích si nesli němý důkaz o svých přípravách – některé oči byly světle zlaté, jiné sytě karmínové. Brzy poté, co jsme se shromáždili, jsme uslyšeli, jak se lesem blíží vlci. Jacob se vynořil ze stanu, Renesmé nechal uvnitř spát, a přidal se k nim.

Edward s Carlislem rovnali ostatní do volné formace, naše svědky rozestavěli po stranách jako na galerii.

Sledovala jsem je z dálky a přitom čekala u stanu, až se Renesmé probudí. Když vstala, pomohla jsem jí obléknout se do šatů, které jsem jí před dvěma dny pečlivě vybrala. Šatičky byly něžně holčičí s nabíranými volánky, ale kvalitně ušité z pevné látky, takže hodně vydrží a nepotrhají se, i kdyby jejich majitelka projela několik států na hřbetě obrovského vlkodlaka. Přes bundičku jsem jí navlékla černý kožený batůžek s doklady, penězi, nápovědou a mými milostnými vzkazy pro ni a Jacoba, Charlieho a Renée. Byla dost silná, aby ho bez potíží unesla.

Sledovala mě vykulenýma očima, když vyčetla bolest v mé tváři. Ale uhodla tolik, aby se neptala, co to dělám.

„Miluju tě,“ řekla jsem jí. „Víc než všecko na světě.“

„Taky tě miluju, maminko,“ odpověděla. Dotkla se medailonku na krku, v kterém teď měla malou fotografii sebe, Edwarda a mě. „Vždycky budeme spolu.“

„V našich srdcích budeme vždycky spolu,“ opravila jsem ji šeptem tichounkým jako dech. „Ale až dnes nadejde čas, musíš mě opustit.“

Vytřeštila oči a dotkla se rukou mé tváře. To tiché ne bylo hlasitější, než kdyby ho zakřičela.

Musela jsem polknout; měla jsem pocit, že mám oteklý krk. „Uděláš to pro mě? Prosím?“

Přitiskla mi prsty silněji na obličej. Proč?

„To ti nemůžu říct,“ zašeptala jsem. „Ale brzy to pochopíš. Slibuju.“

V hlavě jsem viděla Jacobův obličej.

Přikývla jsem, pak jsem odtáhla její prstíky. „Nemysli na to,“ vdechla jsem jí do ucha. „Neříkej to Jacobovi, dokud ti neřeknu, abys utíkala, ano?“

Tomu rozuměla. Také přikývla.

Vytáhla jsem z kapsy ještě jednu poslední drobnost.

Když jsem balila Renesméiny věci, padla mi do oka nečekaná barevná jiskra. Zbloudilý paprsek slunce dírou v mracích posvítil na drahokamy na starodávné vzácné truhličce, která ležela zastrčená dnem vzhůru vzadu na poličce, kam nikdo nechodil. Chvilku jsem přemýšlela a pak pokrčila rameny. Když jsem si dala dohromady Aliciny nápovědy, nemohla jsem doufat, že nadcházející konfrontace bude mít poklidné řešení. Ale proč nezkusit začít v co nejpřátelštějším duchu? ptala jsem se sama sebe. Čemu to mohlo uškodit? Přece jen jsem někde v koutku duše měla jiskřičku naděje – slepé, nesmyslné naděje –, protože jsem přerovnala poličku a vytáhla Arův svatební dar.

Teď jsem si připjala tlustý zlatý řetěz kolem krku a ucítila, jak se mi v dolíčku pod krkem usadil ohromný diamant.

„To je krása,“ zašeptala Renesmé. Pak mi sevřela paže kolem krku jako do svěráku. Přitiskla jsem si ji na prsa. Takto v objetí jsem ji odnesla ze stanu na mýtinu.

Edward nakrčil obočí, jak jsem se blížila, ale jinak můj doplněk ani Renesméinu výstroj nijak nekomentoval. Jenom nás dlouhou chvíli pevně objímal a pak nás s hlubokým povzdechem pustil. Nevyčetla jsem mu v očích žádné sbohem. Možná měl v sobě více naděje, že nás po tomto životě ještě něco čeká, než si připouštěl.

Zaujali jsme svá místa. Renesmé mi rychle vylezla na záda, abych měla volné ruce. Stála jsem dva kroky za přední linií, kterou tvořili Carlisle, Edward, Emmett, Rosalie, Tanya, Kate a Eleazar. Těsně vedle mě stáli Benjamin a Zafrina; mým úkolem bylo je chránit, dokud toho budu schopná. Představovali naše nejlepší útočné zbraně. Kdyby Volturiovi ztratili zrak, i jen na pár okamžiků, všechno by se tím změnilo.

Zafrina se držela zpříma a sršela odhodláním, vedle ní stála Senna téměř jako její odraz v zrcadle. Benjamin seděl na zemi, dlaně přitisknuté do hlíny, a tiše šeptal něco o špatných čarách. Včera v noci rozmístil po celé zadní části louky hromady balvanů do přirozeně vypadajících, nyní sněhem zakrytých hromad. Nestačily na to, aby zranily upíra, ale snad budou stačit na to, aby odvedly jeho pozornost.

Svědkové se seskupili po naší levé a pravé straně, někteří blíž než ostatní – ti, kteří se vyslovili, byli nejblíž. Všimla jsem si Siobhan, jak si tře spánky, oči zavřené soustředěním; snaží se vyhovět Carlisleovi? Snaží se představit si diplomatické řešení?

V lesích za námi stáli neviditelní vlci, klidní a připravení; slyšeli jsme jenom jejich těžké oddechování, jejich tlukoucí srdce.

Mraky se nakupily a rozptýlily světlo tak, že nebylo poznat, jestli je ráno, nebo odpoledne. Edward přimhouřil oči a zadíval se do dálky, a já jsem si byla jistá, že přesně takovou scénu už jednou viděl – v Alicině vidění. Bude to vypadat úplně stejně, až Volturiovi přijdou. Už nám zbývaly jenom minuty nebo vteřiny.

Celá naše rodina a všichni spojenci se připravili.

Z lesa vystoupil velký rudohnědý vlk a přišel se postavit vedle mě; zřejmě mu bylo příliš zatěžko být daleko od Renesmé, když se ocitla v bezprostředním nebezpečí.

Renesmé se natáhla a zajela mu prsty do kožichu na mohutné pleci. Její tělíčko se trošku uvolnilo. Byla klidnější, když byl Jacob nablízku. Taky jsem se cítila o malinko lépe. Dokud je Jacob s Renesmé, nic se jí nestane.

Edward si nedovolil ohlédnout se, ale sáhl za sebe a podal mi ruku. Natáhla jsem paži a vzala ho za ni. Stiskl mi prsty.

Další minuta uplynula a já jsem najednou zjistila, že napínám sluch a slyším, jak se někdo přibližuje.

A pak se Edward napjal a se zaťatými zuby tiše zasyčel. Jeho oči se zaostřily na les severně od místa, kde jsme stáli.

Podívali jsme se stejným směrem a vyčkávali, zatímco míjely poslední vteřiny.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář