Rozbřesk ll 36. Krvežíznivost
36. KRVEŽÍZNIVOST
Přicházeli s okázalostí, které nechyběla krása.
Kráčeli v sevřené, symetrické formaci. Šli společně, ale nebyl to pochod; vyplouvali z lesa v dokonalém souladu – tmavý, neporušený útvar, který jako by se vznášel pár centimetrů nad bílým sněhem; tak hladký byl jejich postup.
Vnější obvod byl šedý; s každou řadou těl barva tmavla až k srdci formace, kde vládla nejtemnější čerň. Každý obličej byl zakrytý kápí, zastíněný. Slabé tření jejich nohou bylo tak pravidelné, že to znělo jako hudba. Složitý rytmus, který se nikdy nezadrhl.
Na znamení, které jsem neviděla – a které možná nepřišlo, protože to byla záležitost tisíciletého cviku –, se konfigurace rozestoupila. Ten pohyb byl příliš strnulý, příliš vyrovnaný, aby připomínal rozvinutí květu, ačkoli se to přirovnání nabízelo; bylo to rozevření vějíře, půvabné, ale zdaleka ne tak plynulé. Postavy v šedých hábitech se rozmístily po stranách, zatímco tmavší postavy ve středu postoupily. Každý pohyb byl přísně uměřený.
Jejich posun byl pomalý, ale uvážený, prováděný beze spěchu, bez napětí, bez úzkosti. Kráčeli krokem neporazitelných.
Tohle byla téměř navlas ta moje stará noční můra. Chybělo jediné – ta lačná touha, kterou jsem ve snu viděla v jejich tvářích. Úsměvy pomstychtivé radosti. Volturiovi byli zatím tak disciplinovaní, že nedávali najevo vůbec žádné známky emocí. Také neprojevili překvapení ani zděšení, když viděli, jaká sbírka upírů je očekává – sbírka, která v porovnání s nimi najednou vypadala neorganizovaně a nepřipraveně. Nezatvářili se zaskočeně při pohledu na obrovského vlka, který stál v našem středu.
Neubránila jsem se a musela je spočítat. Bylo jich třicet dva. I kdyby se nebraly v úvahu dvě pomalu se sunoucí, jakoby bezprizorné postavy v černých pláštích úplně vzadu, což musely být jistě manželky – jejich chráněná pozice dávala tušit, že se nebudou účastnit útoku –, stále proti nám byli v přesile. Nás bylo jenom devatenáct, kteří budou bojovat, a pak sedm dalších, kteří budou sledovat naši záhubu. I kdybych připočítala deset vlků, měli nás v hrsti.
„Červené pláště přicházejí, červené pláště přicházejí,“ zašeptal si Garrett záhadně pro sebe a pak se uchechtl. Posunul se o krok blíže ke Kate.
„Opravdu přišli,“ zašeptal Vladimir Stefanovi.
„Manželky,“ zasyčel zpátky Stefan. „Celá garda. Všichni dohromady. Je dobře, že jsme nezkusili Volterru.“
A pak, jako kdyby to nestačilo, zatímco Volturiovi pomalu a majestátně přistupovali k nám, na mýtinu za nimi začali vnikat další upíři.
Obličeje v tomto zdánlivě nekonečném přílivu upírů byly protikladem k netečné disciplíně Volturiových – tihle měli ve tvářích kaleidoskop emocí. Zpočátku tam byl šok a dokonce trocha úzkosti, když viděli tu netušenou sílu, která je tu očekávala. Ale ta obava rychle přešla; vědomí přesily jim přinášelo pocit bezpečí, nebáli se ve své pozici za nezadržitelnou hradbou Volturiových. Jejich rysy se vrátily k výrazu, který měli, než jsme je překvapili.
Bylo celkem snadné pochopit jejich duševní rozpoložení – ty tváře to jasně dokazovaly. Tohle byla rozezlená lůza, dav vybičovaný k zuřivosti, dychtící po spravedlnosti. Neuvědomila jsem si plně pocity upířího světa ohledně nesmrtelných dětí, dokud jsem si neprohlédla tyto obličeje.
Bylo jasné, že pestrá neorganizovaná horda – dohromady víc než čtyřicet upírů – jsou vlastní svědci Volturiových. Až budeme mrtví, rozhlásí, že zločinci byli vyhlazeni, že Volturiovi jednali s naprostou nestranností. Většina vypadala, že doufá ve víc než jen v příležitost svědčit – chtěli pomoct trhat a pálit.
Neměli jsme naději. I kdybychom nějak dokázali zneutralizovat výhody Volturiových, stále jich byla ohromná přesila. I kdybychom zabili Demetriho, tomuhle Jacob neuteče.
Cítila jsem, jak to samé došlo všem kolem mě. Vzduch ztěžkl zoufalstvím a stlačil mě ještě větší silou než předtím.
Zdálo se, že jeden upír v řadách protivníka nepatří k žádné straně; poznala jsem Irinu, která váhala mezi oběma společnostmi a jako jediná se tvářila jinak než ostatní. Upírala zděšený pohled na Tanyinu pozici v přední linii. Edward zavrčel, byl to velmi tichý, ale procítěný zvuk.
„Alistair měl pravdu,“ zašeptal Carlisleovi.
Viděla jsem, jak se Carlisle na Edwarda tázavě podíval.
„Alistair měl pravdu?“ zašeptala Tanya.
„Ti dva – Caius a Aro – přicházejí ničit a získávat,“ odpověděl Edward tak tichounce, že to mohla slyšet jenom naše strana. „Už mají připravené nejrůznější strategie. Kdyby se Irinino obvinění z nějakého důvodu nepotvrdilo, jsou odhodláni najít nějakou jinou záminku k útoku. Ale teď vidí Renesmé, takže jsou přesvědčení, že jdou najisto. Pořád se můžeme pokusit bránit se proti jejich nařčením, ale napřed se musí zastavit, aby si vyslechli pravdu o Renesmé.“ Pak ještě tišeji dodal: „Což nemají v úmyslu.“
Jacob krátce podivně zafuněl.
A pak, o dvě vteřiny později, se celé procesí zničehonic opravdu zastavilo. Tichá hudba dokonale synchronizovaných pohybů ztichla. Bezchybná disciplína zůstala neporušená; Volturiovi jako jeden muž přešli do okamžité strnulosti. Zůstali stát asi sto metrů od nás.
Po stranách za sebou jsem uslyšela tlukot velkých srdcí, blíž než předtím. Dovolila jsem si koutkem oka podívat se nalevo a napravo, abych viděla, co postup Volturiových zastavilo.
Vlci se přidali k nám.
Na obou stranách naší nevyrovnané řady se rozestoupili vlci, jako když se rozevře dlouhá náruč. Věnovala jsem jenom zlomek vteřiny tomu, abych si všimla, že vlků je víc než deset, abych identifikovala ty, které znám, a nové, které jsem nikdy neviděla. Bylo jich šestnáct rovnoměrně rozestavěných kolem nás – s Jacobem celkem sedmnáct. Z jejich výšky a obrovských tlap bylo jasné, že ti noví jsou všichni velice, velice mladí. Asi jsem to měla předvídat. Když se vlkodlakům v sousedství utáboří tolik upírů, je vlkodlačí populační exploze nevyhnutelná.
Zemře více dětí. Přemítala jsem, proč to Sam dovolil, a pak jsem si uvědomila, že neměl na výběr. Kdyby s námi šli bojovat jen někteří, Volturiovi by určitě vypátrali i ty ostatní. V tomto souboji vydávali všanc celý svůj rod.
A my prohrajeme.
Najednou mě popadla zuřivost. Víc než zuřivost, byla jsem vražedně rozvzteklená. Moje beznadějné zoufalství bylo to tam. Slabá narudlá záře zvýraznila temné postavy přede mnou, a já jsem v tu chvíli nechtěla nic jiného než zakousnout se do nich, trhat jim končetiny od těla a házet je na hromady ke spálení. Byla jsem tak šílená vztekem, že bych tancovala kolem hranice, kde by se rožnili zaživa; smála bych se nad jejich doutnajícím popelem. Rty se mi automaticky ohrnuly a z hrdla se mi dralo tiché zuřivé vrčení. Uvědomila jsem si, že mám koutky zvednuté v úsměvu.
I Zafrina a Senna vedle začaly potichu vrčet. Edward mi stiskl ruku, kterou stále držel, aby mě napomenul.
Zastíněné tváře Volturiových byly stále většinou bezvýrazné. Jenom dva páry očí prozrazovaly nějaké emoce. V samém středu, dotýkajíce se rukama, se Aro a Caius zastavili, aby zhodnotili situaci, a celá garda zůstala stát s nimi a čekala na příkaz k zabíjení. Ti dva se na sebe nedívali, ale bylo jasné, že spolu komunikují. Marcus, ačkoli se dotýkal Arovy druhé ruky, se nezdál být účastníkem rozhovoru. Jeho výraz nebyl tak bezmyšlenkovitý jako výrazy gardy, ale byl skoro tak prázdný. Jako když jsem ho viděla tenkrát, zdál se být naprosto znuděný.
Svědci Volturiových se k nám naklonili a upírali rozzuřené oči na Renesmé a na mě, ale zůstávali na kraji lesa a mezi sebou a Volturiovými vojáky nechávali širokou mezeru. Jenom Irina se držela těsně za Volturiovými, jen pár kroků od starých manželek – obě byly světlovlasé s prachovou kůží a zamlženýma očima – a jejich dvou mohutných ochránců.
Těsně za Arem stála jedna žena v tmavším šedém hábitu. Nemohla jsem si být jistá, ale vypadalo to, že se dotýká jeho zad. Je tohle ten druhý štít, Renata? Přemítala jsem, stejně jako předtím Eleazar, jestli by dokázala odrazit mě.
Ale já nebudu plýtvat životem na to, abych se snažila dostat ke Caiovi nebo Arovi. Měla jsem důležitější terče.
Zapátrala jsem po nich v linii a okamžitě jsem našla dvě malé temně šedé postavy téměř v srdci uskupení. Alec a Jane, jednoznačně nejmenší členové gardy, stáli hned vedle Marka, a jim po boku Demetri a ostatní. Jejich líbezné obličeje nehnuly ani brvou, nic neprozrazovaly; po čistě černých pláštích starců měli oni dva pláště nejtemnější. Čarodějnická dvojčata, jak je nazval Vladimir. Jejich síly byly základním kamenem útoku Volturiových. Klenoty v Arově sbírce.
Svaly se mi napjaly a v ústech se mi sbíhaly jedové sliny.
Arovy a Caiovy zastřené červené oči těkaly po naší řadě. Vyčetla jsem v Arově obličeji zklamání, když jeho pohled stále znovu a znovu přejížděl po našich tvářích a hledal tu jedinou, která mu chyběla. Jeho ústa se zklamaně stáhla.
V tu chvíli jsem byla více než vděčná, že Alice utekla.
Jak se pauza prodlužovala, slyšela jsem, že se Edwardovi zrychlil dech.
„Edwarde?“ zeptal se Carlisle tiše a úzkostně.
„Nejsou si jistí, jak postupovat. Zvažují možnosti, vybírají klíčové cíle – mě, samozřejmě, tebe, Eleazara, Tanyu. Marcus zjišťuje sílu našich vzájemných vazeb, hledá slabá místa. Přítomnost Rumunů je dráždí. Obávají se tváří, které neznají – hlavně Zafriny a Senny – a přirozeně vlků. Nikdy předtím proti nim nestála přesila. To proto se zastavili.“
„Přesila?“ zašeptala Tanya nevěřícně.
„Svoje svědky nepočítají,“ vydechl Edward.
„Ti jako by neexistovali, pro gardu nemají význam. Aro jenom miluje publikum.“
„Měl bych promluvit?“ zeptal se Carlisle.
Edward zaváhal, pak přikývl. „Tohle je tvoje jediná šance.“
Carlisle narovnal ramena a udělal několik kroků před naši obrannou linii. Nesnesla jsem pohled na to, jak je sám, nechráněný.
Rozpřáhl paže, dlaně zvednuté vzhůru jako na pozdrav. „Aro, starý příteli. Už to jsou staletí.“
Nad bílou mýtinou se dlouho vznášelo mrtvé ticho. Cítila jsem, jak z Edwarda vyzařuje nervozita, když poslouchal, jak Aro přemýšlí o Carlisleových slovech. Napětí rostlo, jak vteřiny míjely.
A pak Aro předstoupil ze středu volturiovské formace. Renata, jeho štít, šla s ním, jako kdyby měla špičky prstů přišité k jeho hábitu. Řady Volturiových poprvé zareagovaly. Linií otřásalo tlumené vrčení, všichni se mračili a cenili zuby. Několik členů gardy se přikrčilo v přípravě na útok.
Aro k nim zvedl ruku. „Klid.“
Udělal ještě pár kroků, pak naklonil hlavu ke straně. Mléčné oči mu zablýskly zvědavostí.
„Hezká slova, Carlisle,“ vydechl svým tenkým rozechvělým hláskem. „Zdají se nemístná, když se podívám na armádu, kterou jsi shromáždil, abys zabil mě a mé drahé.“
Carlisle zavrtěl hlavou a natáhl dopředu pravou ruku, jako kdyby mezi nimi stále nebylo skoro sto metrů. „Stačí, aby ses dotkl mé ruky, a poznáš, že to jsem nikdy neměl v úmyslu.“
Arovy lstivé oči se přimhouřily. „Ale proč by na tvých úmyslech mělo záležet, drahý Carlisle, ve světle toho, co jsi spáchal?“ Zamračil se a po tváři mu přejel stín smutku – jestli upřímný, nebo ne, to jsem nedokázala poznat.
„Nedopustil jsem se zločinu, pro který jsi mě přišel potrestat.“
„Pak ustup a nech nás potrestat ty, kdo za něj zodpovídají. Opravdu, Carlisle, nic by mě dnes nepotěšilo víc, než kdybych mohl ušetřit tvůj život.“
„Nikdo neporušil zákon, Aro. Dovol, abych to vysvětlil.“ Carlisle znovu nabídl svou ruku.
Než mohl Aro odpovědět, Caius rychle připlul vedle něj.
„Tolik nesmyslných pravidel, tolik zbytečných zákonů si na sebe vymýšlíš, Carlisle,“ zasyčel bělovlasý stařec. „Jak je tedy možné, že hájíš porušení zákona, který je opravdu důležitý?“
„Ten zákon nebyl porušen. Kdybyste vyslechli –“
„Vidíme to dítě, Carlisle,“ zavrčel Caius. „Nedělej si z nás blázny.“
„Ona není nesmrtelná. Není to upírka. Mohu to snadno dokázat, stačí pár okamžiků –“
Caius ho přerušil. „Jestli není jednou ze zakázaných, proč jsi tedy shromáždil batalion na její ochranu?“
„To jsou svědci, Caie, jako jste si přivedli vy.“ Carlisle pokynul k rozzlobené hordě na kraji lesa; někteří z nich zareagovali vrčením. „Kterýkoli z těchto přátel ti o tom dítěti může povědět pravdu. Nebo stačí, když se na ni podíváš, Caie. Uvidíš ruměnec lidské krve na jejích tvářích.“
„To je umělé!“ vyštěkl Caius. „Kde je informátorka? Ať předstoupí!“ Otáčel krkem, dokud nespatřil Irinu, která postávala za manželkami. „Ty! Pojď sem!“
Irina na něj nechápavě hleděla, ve tváři měla výraz toho, kdo se ještě úplně neprobudil z ohavné noční můry. Caius netrpělivě luskl prsty. Jeden z mohutných bodyguardů manželek přistoupil k Irině a hrubě ji dloubl do zad. Irina dvakrát zamrkala a pak šla pomalu ke Caiovi jako zmámená. Zastavila se několik metrů od něj, oči stále upřené na své sestry.
Caius k ní přistoupil a vlepil jí facku.
Nemohlo to bolet, ale bylo v tom něco strašlivě ponižujícího. Jako když se díváte, jak někdo kope do psa. Tanya a Kate současně zasyčely.
Irinino tělo ztuhlo a její oči se konečně zaostřily na Caia. Ukázal špičatým prstem na Renesmé, která mi visela na zádech, prstíky stále zapletené Jacobovi do kožichu. Caius v mém rozzuřeném pohledu celý zčervenal. Jacobovi v prsou zaburácelo zavrčení.
„Tohle je to dítě, které jsi viděla?“ zeptal se Caius. „To, které bylo zjevně víc než lidské?“
Irina se otočila k nám a poprvé od chvíle, kdy vstoupila na mýtinu, pohlédla na Renesmé. Naklonila hlavu na stranu a zatvářila se zmateně.
„No?“ zavrčel Caius.
„Já… nevím jistě,“ řekla rozpačitě.
Caiova ruka sebou škubla, jako kdyby jí chtěl zase dát facku. „Jak to myslíš?“ zeptal se ocelovým šeptem.
„Není stejná, ale myslím, že je to to samé dítě. Tedy, chci říct, že se změnila. Tohle dítě je větší než to, které jsem viděla, ale –“
Caius sípavě vtáhl vzduch skrz vyceněné zuby, a Irina se odmlčela, aniž dokončila větu. Aro se mihl vedle Caia a položil mu ruku na rameno.
„Uklidni se, bratře. Máme čas to vyřešit. Není nutné spěchat.“
S rozmrzelým výrazem se Caius otočil zády k Irině.
„Tak, drahoušku,“ řekl Aro vřelým, cukrátkovým šepotem. „Ukaž mi, co se snažíš říct.“ Napřáhl ruku k zmatené upírce.
Irina jeho ruku nejistě uchopila. Za pět vteřin ji pustil.
„Vidíš, Caie?“ řekl. „Je prosté získat, co potřebujeme.“
Caius mu na to neodpověděl. Aro se koutkem oka podíval na své publikum, na svou lůzu, a pak se otočil zpátky ke Carlisleovi.
„Zdá se, že je tu před námi nějaké tajemství. Vypadá to, že to dítě vyrostlo. Přesto je v Irinině první vzpomínce zcela jasně nesmrtelné dítě. Zvláštní.“
„Přesně to se snažím vysvětlit,“ řekl Carlisle a ze změny jeho hlasu jsem hádala, že se mu ulevilo. Tohle byla ta pauza, ke které jsme upínali naše mlhavé naděje.
Já jsem žádné odlehčení necítila. Čekala jsem, téměř bez sebe vzteky, na ty četné strategie, které Edward sliboval.
Carlisle znovu natáhl ruku.
Aro na chvíli zaváhal. „Raději bych chtěl vysvětlení od někoho, kdo je blíž jádru té věci, milý příteli. Mýlím se ve svém předpokladu, že tohoto porušení ses nedopustil ty?“
„K žádnému porušení nedošlo.“
„Ať je to jak chce, já se dozvím pravdu do všech podrobností.“ Arův hlas ztvrdl. „A nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je získat důkaz přímo od tvého nadaného syna.“ Naklonil hlavu směrem k Edwardovi. „Protože to dítě visí na jeho novorozené družce, předpokládám, že je do toho Edward zapleten.“
Samozřejmě, že chtěl Edwarda. Jakmile uvidí do Edwardovy mysli, bude znát myšlenky nás všech. Kromě mě.
Edward se rychle otočil, aby mě a Renesmé políbil na čelo, ale nepodíval se mi do očí. Pak kráčel přes zasněžené pole, a když míjel Carlislea, poplácal ho po rameni. Slyšela jsem vedle sebe tiché zakňourání – to Esmé nedokázala skrýt hrůzu.
Rudá mlha, kterou jsem viděla kolem armády Volturiových, zaplála jasněji než předtím. Nedokázala jsem snést pohled na to, jak Edward překračuje ten prázdný prostor sám – ale také jsem nemohla strpět, aby Renesmé byla o jediný krok blíž k našim protivníkům. Ty dvě protichůdné potřeby mnou zmítaly; byla jsem přimrazená tak pevně, až jsem měla pocit, že se mi kosti pod tím tlakem rozdrtí.
Všimla jsem si, jak se Jane usmála, když Edward překročil polovinu vzdálenosti mezi oběma řadami, když už byl blíž k nim než k nám.
Ten samolibý úsměv to způsobil. Moje zuřivost dostoupila vrcholu, zaplála ještě výš než burácející krvežíznivost, která mě popadla ve chvíli, kdy se vlci připojili k tomuto předem odsouzenému boji. Přímo jsem cítila chuť zloby na jazyku – měla jsem pocit, že mnou protéká přílivová vlna čisté síly. Svaly se mi napjaly a já jsem automaticky zareagovala. Vrhla jsem svůj štít se vší silou své mysli, vyslala jsem ho přes to neskutečně rozlehlé pole – desetkrát delší, než byla dosud má nejlepší vzdálenost – jako oštěp. Hlasitě jsem zafuněla vynaloženým úsilím.
Štít ze mě vyletěl v bublině čisté energie jako hřibový oblak tekuté oceli. Pulzoval jako živoucí věc – cítila jsem ho, od hrotu až na okraje.
Elastická tkanina už nevzdorovala; v tom okamžiku syrové síly jsem si uvědomila, že ten zpětný náraz, který jsem zažívala dřív, jsem dělala sama – v sebeobraně jsem lpěla na té neviditelné součásti sebe samé a podvědomě jsem ji nechtěla pustit. Teď jsem ji uvolnila, a můj štít bez námahy vystřelil dobrých padesát metrů ode mě, a stál mě jen zlomek mého soustředění. Poznala jsem, jak se prostě natáhl jako další sval poslušný mé vůle. Vytlačila jsem ho, vytvarovala do dlouhého špičatého oválu. Všechno pod tím ohebným železným štítem bylo najednou součástí mě samé – cítila jsem živoucí sílu všeho, co zakrýval, jako jasné horké body, oslňující jiskry světla, které mě obklopovaly. Vrhla jsem štít dopředu na délku mýtiny a vydechla úlevou, když jsem našla Edwardovo jasné světlo pod svou ochranou. Držela jsem a stahovala tento svůj nový sval tak, aby Edwarda těsně obklopoval a vytvořil tak tenký, ale neproniknutelný štít mezi jeho tělem a našimi nepřáteli.
Uplynula sotva vteřina. Edward stále kráčel k Arovi. Všechno se podstatně změnilo, ale kromě mě si té exploze nikdo nevšiml. Ze rtů mi vyrazil udivený smích. Vnímala jsem, jak se na mě ostatní dívají, a viděla jsem, jak se Jacobovo černé oko stočilo dolů a pohlédlo na mě, jako kdybych přišla o rozum.
Edward se zastavil pár kroků od Ara, a mně s jistou lítostí došlo, že ačkoli rozhodně mohu, teď bych neměla bránit tomu, aby se tato výměna myšlenek uskutečnila. To byl smysl veškerých našich příprav; nechat Ara, aby vyslechl naši verzi příběhu. Působilo mi to téměř fyzickou bolest, ale váhavě jsem svůj štít stáhla a nechala Edwarda zase nechráněného. Veselá nálada mě přešla. Ze všech sil jsem se soustředila na Edwarda, připravená okamžitě ho zaštítit, kdyby se něco seběhlo.
Edward zvedl arogantně bradu a natáhl ruku k Arovi, jako kdyby mu prokazoval velkou čest. Ara jeho přístup docela pobavil, ale jeho pobavení nesdíleli všichni. Renata se nervózně zavrtěla v jeho stínu. Caius se mračil tak silně, že to vypadalo, že jeho papírová, průsvitná kůže už zůstane zkrabacená navždycky. Malá Jane ukazovala zuby a Alekovy oči vedle ní se přimhouřily soustředěním. Tušila jsem, že stejně jako já je připravený vmžiku jednat.
Aro přešel bez zaváhání až k Edwardovi – vždyť čeho by se měl bát? Ohromné stíny světle šedých hábitů – statní bojovníci jako Felix – stály jen pár metrů od něj. Jane se svým spalujícím darem mohla Edwarda kdykoliv povalit na zem a zkroutit ho v bolestech. Alec ho mohl oslepit a ohlušit, než by k Arovi stihl udělat další krok. Nikdo nevěděl, že já mám moc je zastavit, ani Edward sám.
S bezstarostným úsměvem Aro vzal Edwarda za ruku. Jeho oči se okamžitě zavřely a ramena se mu nahrbila pod náporem informací.
Každá tajná myšlenka, každá strategie, každý vjem či pochopení – všechno, co Edward slyšel v myslích kolem sebe za poslední měsíc – patřily teď Arovi. A ještě dál do minulosti – každé Alicino vidění, každý tichý okamžik s naší rodinou, každý obraz v Renesméině hlavě, každý polibek, každý dotyk mezi Edwardem a mnou… To všechno teď patřilo taky Arovi.
Frustrovaně jsem zasyčela a štít se mým podrážděním rozvlnil, změnil tvar a stáhl se kolem naší strany.
„Klid, Bello,“ zašeptala mi Zafrina.
Zatnula jsem pevně zuby.
Aro se dál soustředil na Edwardovy vzpomínky. Edwardova hlava byla také skloněná, svaly na krku se mu napínaly, jak si znovu pro sebe četl všechno, co mu Aro bral, a Arovu reakci na to vše.
Tato dvoucestná, ale nerovnocenná konverzace pokračovala tak dlouho, že i garda začala být neklidná. Řadou proběhlo tiché šeptání, dokud je Caius ostrým štěknutím neokřikl. Jane přistoupila blíž, jako by si nemohla pomoct, a Renatin obličej byl napjatý stresem. Chvilku jsem pozorovala tenhle mocný štít, který se zdál tak zpanikařený a slabý; ačkoli byla Arovi užitečná, viděla jsem, že to není žádná bojovnice. Jejím úkolem nebylo bojovat, ale chránit. Neměla v sobě žádnou krvežíznivost. Jakkoli jsem byla nezkušená, věděla jsem, že kdyby mezi námi dvěma došlo k souboji, zničila bych ji.
Znovu jsem se soustředila, protože Aro se napřímil, rázem otevřel oči a jeho výraz byl plný obdivu a obezřetnosti. Nepustil Edwardovu ruku.
Edwardovy svaly se lehce uvolnily.
„Vidíš?“ zeptal se Edward sametově klidným hlasem.
„Ano, vidím, opravdu,“ souhlasil Aro a kupodivu zněl téměř pobaveně. „Pochybuji, jestli dva mezi bohy nebo smrtelníky kdy viděli něco tak jasně.“
Disciplinované obličeje gardy prozrazovaly stejnou nedůvěru, jakou jsem cítila já.
„Dal jsi mi hodně námětů k přemýšlení, mladý příteli,“ pokračoval Aro. „Mnohem více, než jsem čekal.“ Stále nepouštěl Edwardovu ruku, a Edward stál napjatě jako ten, kdo poslouchá.
Na Arova slova neodpověděl.
„Mohu se s ní setkat?“ zeptal se Aro – téměř prosebně – s náhlým dychtivým zájmem. „Za celý můj dlouhý život mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že by něco takového mohlo existovat. Jaké to obohacení naší historie!“
„O co jde, Aro?“ vyštěkl Caius, než mohl Edward odpovědět. Už jen ta otázka mě přiměla přitáhnout si Renesmé do náruče a ochranitelsky si ji přitisknout na prsa.
„Něco, o čem jsi nikdy ani nesnil, můj praktický příteli. Vezmi si chvíli na rozmyšlenou, protože spravedlnost, kterou jsme přišli vykonat, už tady neplatí.“
Caius nad jeho slovy překvapeně zasyčel.
„Klid, bratře,“ mírnil ho Aro chlácholivě.
Tohle měla být dobrá zpráva – to byla slova, v něž jsme doufali, omilostnění, které jsme nikdy nepovažovali za skutečně možné. Aro vyslechl pravdu. Aro přiznal, že zákon nebyl porušen.
Ale moje oči se upínaly na Edwarda a viděla jsem, jak se mu svaly na zádech napjaly. Přehrála jsem si v duchu Arův pokyn Caiovi, aby rozmýšlel, a slyšela v tom dvojsmysl.
„Představíš mě své dceři?“ zeptal se Aro zase Edwarda.
Caius nebyl jediný, kdo teď nad tímto novým zjištěním zasyčel.
Edward neochotně přikývl. Ale vždyť Renesmé už si získala tolik jiných. Aro mezi starci vždycky vystupoval jako vůdce. Kdyby byl na její straně, mohli by ostatní jednat proti nám?
Aro stále svíral Edwardovu ruku, a ten teď odpověděl na otázku, kterou jsme my ostatní neslyšeli.
„Myslím, že nyní je kompromis v této otázce určitě přijatelný. Sejdeme se uprostřed.“
Aro mu pustil ruku. Edward se otočil zpátky k nám a Aro šel s ním, paži položenou kolem jeho ramen, jako by byli nejlepší přátelé – nepřestával udržovat kontakt s jeho kůží. Přecházeli pole zpátky na naši stranu.
Celá garda jim šla v patách. Aro zvedl nedbale ruku, ani se na ně nepodíval.
„Zadržte, milí moji. Oni nám opravdu nechtějí ublížit, když budeme mírumilovní.“
Garda na ta slova zareagovala otevřeněji než předtím, vrčením a syčením na protest, ale zůstala stát na místě. Renata, nalepená na Arovi těsněji než obvykle, zakňourala úzkostí.
„Pane,“ zašeptala.
„Neboj se, miláčku,“ odpověděl. „Všechno je dobré.“
„Možná by sis mohl vzít pár členů gardy s sebou,“ navrhl Edward. „Bude jim to tak příjemnější.“
Aro přikývl, protože tohle byla moudrá myšlenka, která ho měla samotného napadnout. Dvakrát luskl prsty. „Felixi, Demetri.“
Oba upíři stáli okamžitě po jeho boku, vypadali přesně stejně, jako když jsem je viděla naposledy. Oba byli vysocí a tmavovlasí, Demetri tvrdý a štíhlý jako ostří meče, Felix mohutný a hrozivý jako řemdih.
Celá pětice se zastavila uprostřed zasněženého pole.
„Bello,“ zavolal Edward. „Přines sem Renesmé… a přiveď pár přátel.“
Zhluboka jsem se nadechla. Tělo se mi napjalo odporem. Představa, že mám přinést Renesmé doprostřed konfliktu… Ale důvěřovala jsem Edwardovi. On by poznal, kdyby měl teď Aro v plánu nějakou zradu.
Aro měl na své straně tři ochránce, takže já s sebou přivedu dva. Trvalo mi jenom vteřinu se rozhodnout.
„Jacobe? Emmette?“ požádala jsem tiše. Emmett, protože umíral touhou jít. Jacob, protože by nesnesl, abych ho nechala pozadu.
Oba přikývli. Emmett se usmál.
Přešla jsem pole s oběma po boku. Uslyšela jsem, jak garda zavrčela, když viděli, koho jsem si vybrala – zjevně vlkodlakovi nedůvěřovali. Aro zvedl ruku a mávnutím zase zarazil jejich protesty.
„Držíte se v zajímavé společnosti,“ zašeptal Demetri Edwardovi.
Edward neodpověděl, ale Jacobovi se ze zubů vydralo tiché zavrčení.
Zastavili jsme se pár metrů od Ara. Edward se vymanil z jeho objetí, rychle k nám přistoupil a vzal mě za ruku.
Chvilku jsme se na sebe navzájem mlčky dívali. Pak mě Felix stranou tiše přivítal: „Zdravím tě, Bello.“ Nadutě se usmál, zatímco periferním viděním nepřestával sledovat každý Jacobův záškub.
Kysele jsem ohromnému upírovi úsměv oplatila. „Ahoj, Felixi.“
Felix se uchechtl. „Vypadáš dobře. Nesmrtelnost ti sluší.“
„Mockrát děkuju.“
„Rádo se stalo. Škoda jen…“
Nechal svou poznámku vyznít do ticha, ale já jsem nepotřebovala Edwardův dar, abych si ji dovedla domyslet. Škoda jen, že vás za chviličku zabijeme.
„Ano, velká škoda, viď?“ zašeptala jsem.
Felix na mě mrkl.
Aro si našeho kratičkého rozhovoru nevšímal. Fascinovaně naklonil hlavu na stranu. „Slyším její zvláštní srdce,“ zašeptal téměř v melodickém popěvku. „Cítím její zvláštní vůni.“ Pak se jeho zamlžené oči přesunuly ke mně. „Opravdu, mladá Bello, nesmrtelnost ti vážně mimořádně sluší,“ řekl. „Jako kdybys byla stvořena pro tento život.“
Přikývla jsem, že přijímám jeho lichotku.
„Líbil se ti můj dárek?“ zeptal se a zahleděl se na náhrdelník, který jsem měla na krku.
„Je krásný a je projevem ohromné štědrosti. Děkuji. Asi jsem měla poslat poděkování.“
Aro se potěšeně zasmál. „Je to jen taková drobnůstka, která se mi válela doma. Myslel jsem, že by se ti mohla hodit k nové tváři, a vidím, že jsem se nemýlil.“
Uprostřed linie Volturiových se ozvalo tiché zasyčení. Podívala jsem se Arovi přes rameno.
Hm. Jane zřejmě nepotěšilo, že jsem od Ara dostala dárek.
Aro si odkašlal, aby znovu upoutal mou pozornost. „Mohu pozdravit tvou dceru, líbezná Bello?“ zeptal se sladce.
Tohle je to, v co jsme doufali, připomínala jsem si. Potlačujíc nutkání popadnout Renesmé a utíkat jsem udělala dva pomalé kroky vpřed. Můj štít se za mnou čeřil jako pláštěnka, a chránil zbytek mé rodiny, zatímco Renesmé zůstala odhalena. Bylo to špatné, hrozné.
„Ale ta je úchvatná,“ zašeptal Aro. „Tolik podobná tobě i Edwardovi.“ A pak řekl hlasitěji: „Ahoj, Renesmé.“
Renesmé se na mě rychle podívala. Přikývla jsem.
„Dobrý den, Aro,“ pozdravila zdvořile svým vysokým zvonivým hláskem.
Arovy oči byly zadumané.
„Co se děje?“ zasyčel zezadu Caius. Zlobilo ho, že se musí ptát.
„Napůl smrtelná, napůl nesmrtelná,“ oznámil Aro jemu a zbytku gardy, aniž spustil z Renesmé svůj okouzlený pohled. „Tato novorozená ji počala a donosila, dokud byla ještě člověkem.“
„Nemožné,“ ušklíbl se Caius posměšně.
„Myslíš si tedy, že mě ošálili, bratře?“ Aro se tvářil velmi pobaveně, ale Caius ucukl. „Je to srdce, které slyšíš tlouct, také podvod?“
Caius se zamračil a zatvářil se stejně schlíple, jako kdyby mu Aro svými mírnými otázkami uštědřoval rány.
„Klidně a opatrně, bratře,“ varoval ho Aro, stále se usmívaje na Renesmé. „Já dobře vím, jak miluješ svou spravedlnost, ale bylo by nesprávné zasahovat proti této jedinečné maličké kvůli jejímu původu. A tolik se toho můžeme naučit, tolik se toho můžeme naučit! Vím, že nesdílíš mé nadšení pro sbírání příběhů, ale měj se mnou trpělivost, bratře, protože právě přidávám kapitolu, která mě ohromuje svou nepravděpodobností. Přišli jsme v očekávání spravedlnosti a smutku nad falešnými přáteli, ale podívej, co jsme místo toho získali! Novou, krásnou znalost o nás samých, o našich možnostech.“
Natáhl ruku k Renesmé jako na přivítanou. Ale to ona nechtěla. Vyklonila se mi z náruče a natáhla se vzhůru, aby se konečky prstů dotkla Arova obličeje.
Aro nezareagoval šokem jako téměř každý, komu se Renesmé takto představila; byl zvyklý na proud myšlenek a vzpomínky z jiných myslí.
Jeho úsměv se rozšířil a on spokojeně vzdychl. „Báječné,“ zašeptal.
Renesmé se mi uvelebila zpátky v náruči, a její obličej byl velmi vážný.
„Prosím?“ požádala ho.
Jeho úsměv zněžněl. „Samozřejmě si nijak nepřeji ublížit tvým milovaným, vzácná Renesmé.“Arův hlas byl tak uklidňující a procítěný, že jsem mu na chvíli uvěřila. A pak jsem slyšela, jak Edward zaskřípal zuby, a někde za námi Maggie rozhněvaně zasyčela nad tou lží.
„Tak mě napadá,“ pronesl Aro zamyšleně, jako by si nevšiml reakce na svá předchozí slova. Jeho oči se nečekaně přesunuly na Jacoba, a místo zhnusení, s jakým se na obrovského vlka dívali ostatní Volturiovi, Arův pohled vyjadřoval touhu, kterou jsem nechápala.
„Takhle to nefunguje,“ řekl Edward, a opatrná neutralita byla z jeho náhle příkrého hlasu pryč.
„To byla jen taková zbloudilá myšlenka,“ řekl Aro a zvědavě si Jacoba prohlížel. Pak pohledem pomalu přejel přes dvě řady vlkodlaků za námi. Nevím, co mu Renesmé ukázala, ale vlci mu náhle začali připadat zajímaví.
„Oni nám nepatří, Aro. Neposlouchají naše příkazy. Jsou tady, protože tu chtějí být.“
Jacob hrozivě zavrčel.
„Zdají se ti ovšem docela oddáni,“ řekl Aro. „A tvé mladé ženě a tvé… rodině. Věrní.“ Jeho hlas se s těmi slovy přímo mazlil.
„Jsou oddaní ochraně lidského života, Aro. To proto jsou schopni koexistovat s námi, ale s vámi sotva. Pokud neuvažujete o změně životního stylu.“
Aro se vesele zasmál. „Jenom taková zbloudilá myšlenka,“ opakoval. „Víš dobře, jaké to je. Nikdo z nás nedokáže úplně ovládnout své podvědomé touhy.“
Edward se ušklíbl. „Vím, jaké to je. A také poznám rozdíl mezi podvědomou touhou a zjevným úmyslem. Nikdy by to nefungovalo, Aro.“
Jacobova velká hlava se otočila směrem k Edwardovi a ze zubů mu uniklo slabé zakňučení.
„Zaobírá se představou… hlídacích psů,“ zašeptal Edward zpátky.
Následovala vteřina mrtvého ticha a pak obrovskou mýtinu zaplnilo rozzuřené vrčení celé smečky.
Ozvalo se ostré štěknutí rozkazu – od Sama, hádala jsem, ačkoli jsem se neotočila, abych se podívala – a protesty se změnily ve zlověstné ticho.
„Myslím, že to je dostatečná odpověď na mou otázku,“ řekl Aro a zase se zasmál. „Tahle banda už si vybrala svou stranu.“
Edward zasyčel a naklonil se dopředu. Chytla jsem ho za paži a přemítala, co v Arových myšlenkách ho přimělo tak divoce zareagovat, zatímco Felix a Demetri současně přešli do nakrčené útočné pozice. Aro je mávnutím zase uklidnil. Všichni se vrátili do svých původních postojů, včetně Edwarda.
„Máme toho tolik k prodiskutování,“ řekl Aro a najednou se tvářil jako zaměstnaný obchodník. „Tolik k rozhodování. Kdybyste mě teď laskavě vy a vaši chlupatí ochránci omluvili, mí drazí Cullenovi, musím se poradit s bratry.“