Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozbřesk ll 37. Lsti

9. 3. 2012

 37. LSTI

 

Aro se nevrátil ke své neklidné gardě, která čekala na severní straně mýtiny; ale pokynul jim, aby přistoupili k němu.

Edward začal okamžitě couvat a táhl za paži mě i Emmetta. Spěchali jsme zpátky, oči upřené na postupující hrozbu. Jacob se stahoval nejpomaleji, kožich na plecích mu trčel, a cenil tesáky na Ara. Renesmé ho popadla za konec ocasu, jak jsme ustupovali; držela ho jako na šňůře a nutila ho tak s námi zůstat. Dospěli jsme ke své rodině ve stejnou chvíli, kdy tmavé pláště obstoupily Ara.

Teď bylo mezi nimi a námi jenom padesát metrů – takovou vzdálenost by každý z nás přeskočil ve zlomku vteřiny.

Caius se s Arem okamžitě začal hádat.

„Jak můžeš snést takovou potupu? Proč tady bezmocně stojíme před tak urážlivým zločinem a necháme se směšně balamutit?“ Držel paže strnule podél boků, prsty roztažené jako drápy. Přemítala jsem, proč se Ara prostě nedotkne, aby zjistil jeho názor. Že už bychom pozorovali rozkol v jejich řadách? Mohlo nás potkat takové štěstí?

„Protože je to všechno pravda,“ odpověděl mu Aro klidně. „Každičké slovo do puntíku. Podívej, kolik svědků tu stojí připraveno podat důkaz, že viděli toto zázračné dítě růst a dospívat v tom kratičkém čase, co ji znají. Že cítili teplo krve, která jí koluje v žilách.“ Arovo gesto se přeneslo od Amuna na jedné straně až k Siobhan na druhé.

Caius zareagoval podivně na Arova chlácholivá slova, a začalo to už při zmínce o svědcích. Hněv se mu z rysů vytratil a na jeho místo nastoupila chladná vypočítavost. Podíval se na jejich vlastní svědky s výrazem, který působil nějak… nervózně.

Já jsem si prohlédla rozzuřený dav taky a okamžitě jsem viděla, že tenhle popis už se na ně nehodí. Ta zuřivá touha po akci přešla ve zmatenost. Davem se neslo vzrušené šeptání a všichni se snažili pochopit, co se stalo.

Caius se mračil, hluboce zamyšlený. Jeho zkoumavý výraz mi dělal starosti, a zároveň rozdmýchal do plamenů můj doutnající hněv. Co když garda zase zareaguje na nějaký neviditelný signál, jako to udělali při pochodu? Úzkostně jsem kontrolovala svůj štít; zdál se stejně neproniknutelný jako předtím. Ohnula jsem ho do nízké široké kupole, která se klenula nad naší společností.

Cítila jsem ostré chocholy světla v místech, kde stála moje rodina a mí přátelé – každý měl svou individuální charakteristiku, kterou se s postupující praxí jistě naučím rozeznávat. Už jsem znala Edwardovu – byla ze všech nejjasnější. Trápil mě však prázdný prostor kolem zářících bodů; štít neměl žádnou fyzickou bariéru, a kdyby se někdo z talentovaných Volturiových dostal pod něj, chránil by už jenom mě. Nakrčila jsem čelo a velmi opatrně jsem to pružné brnění přitahovala blíž. Carlisle stál nejdál vepředu; utahovala jsem štít centimetr po centimetru a snažila se obalit ho kolem jeho těla co nejpřesněji.

Můj štít byl zjevně ochotný spolupracovat. Objal jeho postavu; když se Carlisle posunul na stranu, aby se postavil blíž k Tanye, pružný štít se natáhl s ním, vábený k jeho jiskře.

Fascinovaně jsem zatahala za další vlákna tkaniny a přibližovala je ke každé blýskavé postavě, která byla přítel nebo spojenec. Štít na nich ochotně lpěl a pohyboval se podle nich.

Uběhla jenom vteřina; Caius stále uvažoval.

„Ti vlkodlaci,“ zamumlal nakonec.

S náhlou panikou jsem si uvědomila, že většina vlkodlaků je nechráněna. Už jsem se k nim chtěla natáhnout, když jsem si uvědomila, že kupodivu přesto cítím jejich jiskry. Zvědavě jsem přitáhla štít těsněji, až Amun a Kebi – nejvzdálenější okraje naší skupiny – zůstali s vlky před ním. Jakmile byli na druhé straně, jejich světla zmizela. Pro tento nový smysl přestali existovat. Ale vlci měli stále jasné plameny – vlastně jen polovina z nich. Hmm… Roztáhla jsem štít zase o trochu dál, a jakmile byl pod krytem Sam, jiskry všech vlků se zase rozzářily.

Jejich mysl musela být propojena víc, než jsem tušila. Když se za můj štít schoval vůdce, mysli všech ostatních byly chráněny úplně stejně jako ta jeho.

„Ach, bratře…,“ odpověděl Aro na Caiova slova s bolestným pohledem.

„I toto spojenectví chceš chránit, Aro?“ zeptal se Caius. „Děti měsíce jsou naši úhlavní nepřátelé od počátku věků. V Evropě a Asii jsme je lovili téměř do úplného vyhubení. A Carlisle s těmito nebezpečnými škůdci udržuje rodinné vztahy – bezpochyby ve snaze nás svrhnout. Aby mohl lépe ohlídat svůj úchylný způsob života.“

Edward si hlasitě odkašlal a Caius se na něj rozzlobeně podíval. Aro si položil hubenou jemnou ruku přes obličej, jako by se za druhého starce styděl.

„Caie, je bílý den,“ poukázal Edward. Pokynul k Jacobovi. „Tohle nejsou Děti měsíce, to je snad jasně vidět. Nemají žádný vztah k vašim nepřátelům na druhé straně světa.“

„Chováte tady mutanty,“ odsekl mu Caius.

Edward sevřel čelist a zase ji uvolnil, a pak klidně odpověděl: „Ani to nejsou vlkodlaci. Aro ti o tom může povědět všechno, když mi nevěříš.“

Nejsou to vlkodlaci? Vrhla jsem zmatený pohled po Jacobovi. Zvedl veliká ramena a nechal je klesnout – pokrčení. Taky nevěděl, o čem to Edward mluví.

„Drahý Caie, upozornil bych tě, že tvé stanovisko je neudržitelné, kdybys mi prozradil své myšlenky,“ zamumlal Aro. „Ačkoli se ty bytosti samy za vlkodlaky považují, nejsou to praví vlkodlaci. Přesnější název pro ně by byl proměňovači. Volba vlka byla čistě náhodná. Mohl to být medvěd, sokol nebo panter, když došlo k první proměně. Tito tvorové opravdu nemají co do činění s Dětmi měsíce. Prostě tuto schopnost zdědili po svých otcích. Je to genetické – nerozšiřují svůj druh nákazou ostatních tak, jak to dělají skuteční vlkodlaci.“

Caius se na Ara díval s podrážděním a možná ještě s něčím – snad s obviněním ze zrady.

„Znají naše tajemství,“ řekl hluše.

Edward už chtěl na toto obvinění zareagovat, ale Aro promluvil rychleji. „Jsou to bytosti z našeho nadpřirozeného světa, bratře. Možná ještě závislejší na utajení než my; těžko nás mohou prozradit. Opatrně, Caie. Domněnky od boku nás nikam nedostanou.“

Caius se zhluboka nadýchl a přikývl. Vyměnili si dlouhý, významný pohled.

Měla jsem dojem, že jsem pochopila pokyn skrytý v opatrné volbě Arových slov. Falešná obvinění nepomohou přesvědčit pozorovatele na obou stranách; Aro upozornil Caia, aby přešel k další strategii. Přemítala jsem, jestli za zjevným napětím mezi oběma starci – kvůli Caiově neochotě sdílet myšlenky dotekem – stojí to, že Caius se nestará o show pro diváky tak jako Aro. Jestli je nadcházející masakr pro Caia o tolik důležitější než neposkvrněná reputace.

„Chci mluvit s informátorkou,“ oznámil najednou Caius a obrátil svůj rozzlobený pohled na Irinu.

Irina rozhovor mezi Caiem a Arem neposlouchala; s bolestným výrazem v očích se dívala na své sestry, stojící v řadě určené k likvidaci. Z tváře jí bylo možné vyčíst, že pochopila, že její obvinění bylo naprosto chybné.

„Irino,“ vyštěkl Caius, nespokojený, že ji musel oslovit.

Polekaně vzhlédla a okamžitě se jí zmocnil strach.

Caius luskl prsty.

Irina váhavě opustila své místo na kraji formace a znovu předstoupila před Caia.

„Jak se zdá, spletla ses ve svých obviněních,“ začal Caius.

Tanya a Kate se úzkostně naklonily dopředu.

„Je mi to líto,“ zašeptala Irina. „Měla jsem se přesvědčit, co vlastně vidím. Ale netušila jsem…“ Pokynula bezmocně směrem k nám.

„Drahý Caie, mohl bys od ní čekat, že okamžitě uhodne něco tak zvláštního a nemožného?“ zeptal se Aro. „Kdokoli z nás by dospěl ke stejnému přesvědčení.“

Caius třepl rukou, aby Ara umlčel.

„Všichni už víme, že jsi udělala chybu,“ řekl příkře. „Chtěl jsem mluvit o tvých pohnutkách.“

Irina nervózně čekala, že začne, a pak zopakovala: „Mých pohnutkách?“

„Ano, v prvé řadě mě zajímá, proč jsi je šla špehovat.“

Irina sebou trhla při slově špehovat.

„Byla jsi na Cullenovy rozzlobená, je to tak?“

Stočila zoufalý pohled ke Carlisleovi. „Byla,“ přiznala.

„Protože…?“ naléhal Caius.

„Protože vlkodlaci zabili mého přítele,“ zašeptala. „A Cullenovi mi nechtěli dovolit ho pomstít.“

„Proměňovači,“ opravil ji Aro tiše.

„Takže Cullenovi byli na straně proměňovačů proti našemu rodu – dokonce proti příteli přítelkyně,“ shrnul to Caius.

Slyšela jsem, jak Edward tiše vydal znechucený zvuk.

Caius si odškrtával položky na seznamu, hledal obvinění, které by mohl uplatnit.

Irině ztuhla ramena. „Tak jsem to vnímala.“

Caius znovu čekal a pak naléhal: „Pokud bys chtěla vznést formální stížnost proti proměňovačům – a proti Cullenovým, že je v jejich činech podporovali –, teď máš vhodnou příležitost.“ Usmál se drobným krutým úsměvem, chtěl od Iriny, aby mu poskytla další záminku.

Možná Caius nechápal skutečné rodiny –, kde jsou vztahy založené na lásce, ne na pouhé touze po moci. Možná přecenil sílu touhy po pomstě.

Irina zvedla bradu a napřímila ramena.

„Ne, nevznáším žádnou stížnost proti vlkům, ani proti Cullenovým. Přišli jste sem dnes zničit nesmrtelné dítě. Žádné nesmrtelné dítě neexistuje. Byla to moje chyba, a já za ni přebírám plnou zodpovědnost. Ale Cullenovi jsou nevinní, a vy už nemáte důvod se tady zdržovat. Je mi to tak líto,“ řekla nám a pak se otočila tváří k svědkům Volturiových. „Nedošlo k žádnému zločinu. Neexistuje žádný rozumný důvod, abyste tu setrvávali.“

Caius při jejích slovech zvedl ruku, v které držel zvláštní kovový předmět, tepaný a zdobený.

Tohle byl signál. Odezva byla tak rychlá, že jsme všichni zírali v ohromené nevíře, co se to děje. Než byl čas zareagovat, bylo po všem.

Tři vojáci skočili dopředu a úplně zastínili Irinu svými šedými hábity. V tu chvíli vzduch nad mýtinou prořízlo příšerné kovové skřípění. Caius se přišoural doprostřed šedého chumlu, a ten šokující skřípavý zvuk ukončil výbuchem jisker a plamenných jazyků směřujících k nebi. Vojáci uskočili od náhlého inferna a znovu zaujali svá místa v dokonale rovné linii gardy.

Caius stál sám vedle plápolajících zbytků Iriny a mířil na hranici kovovým předmětem, z kterého sršel mohutný proud plamenů.

Pak oheň vystřelující z Caiovy ruky s tichým cvaknutím ustal. Davy svědků za Volturiovými hlasitě vydechly.

Byli jsme příliš zděšeni a zaskočeni, abychom ze sebe dokázali vydat hlásku. Vědět, že smrt přichází zuřivou, nezadržitelnou rychlostí, byla jedna věc; ale sledovat ji přímo, bylo něco jiného.

Caius se chladně usmál. „Teď převzala plnou odpovědnost za své činy.“

Očima střelil k naší přední linii a zlehka přejel pohledem strnulé postavy Tanyi a Kate.

V té vteřině jsem pochopila, že Caius nikdy nepodceňoval vazby ve skutečné rodině. Tohle byla jeho lest. Nestál o Irininu stížnost; chtěl, aby se mu vzepřela. Potřeboval záminku, aby ji mohl zničit, a zažehnout tak násilí, které zaplnilo vzduch jako hustá vznětlivá mlha. Hodil sirku.

Napjatý poklid celého setkání zakolísal nebezpečněji než slon na napnutém laně. Jakmile by boj začal, nebylo by v ničí moci ho zastavit. Eskaloval by tak dlouho, dokud by jedna strana nebyla totálně vyhlazena. Naše strana. Caius to věděl.

A Edward taky.

„Zastavte je!“ vykřikl nahlas, vyskočil a popadl za paže Tanyu, která se k usmívajícímu se Caiovi naklonila s šíleným výkřikem čirého hněvu. Nedokázala Edwarda setřást, než jí Carlisle pevně sevřel paže kolem pasu.

„Už jí nepomůžeš,“ domlouval jí naléhavě, když se cukala. „Nedávej mu, co chce!“

Kate bylo těžší udržet. S němým výkřikem jako Tanya udělala první krok k útoku, který by skončil smrtí nás všech. Rosalie jí byla nejblíž, ale než ji mohla obemknout loktem pod bradou, dostala od Kate tak divoký elektrický šok, že se svezla k zemi. Emmett chytil Kate za paži a hodil ji na zem, pak zakolísal vzad a kolena pod ním podklesla. Kate se překulila na nohy a vypadalo to, že ji nikdo nedokáže zastavit.

Garrett se na ni vrhl a srazil ji zase k zemi. Stáhl kolem ní paže, zamkl své ruce kolem vlastních zápěstí. Viděla jsem, jak se jeho tělo zmítá v křeči, když od ní dostal šok. Oči mu zapadly, ale jeho sevření nepovolilo.

„Zafrino,“ zakřičel Edward.

Kateiny oči se rozostřily a její křik se změnil ve sténání. Tanya se přestala prát.

„Vrať mi zrak,“ zasyčela.

Zoufale, ale tak nejpečlivěji, jak jsem dokázala, jsem přitáhla svůj štít ještě pevněji k jiskrám mých přátel, sloupla ho opatrně z Kate, a přitom ho stále udržovala kolem Garretta, aby mezi nimi vytvořil tenkou vrstvu.

A pak se Garrett zase vzpamatoval a držel Kate ve sněhu.

„Když tě nechám vstát, zase mě srazíš na zem, Katie?“ zašeptal.

Místo odpovědi zavrčela a nepřestávala kolem sebe slepě mlátit.

„Poslouchejte mě, Tanyo, Kate,“ řekl Carlisle tichým, ale naléhavým šepotem „Pomsta jí teď nepomůže. Irina by nechtěla, abyste takhle zmařily své životy. Myslete na to, co děláte. Jestli na ně zaútočíte, zemřeme všichni.“

Tanya schoulila ramena žalem a opřela se o Carlislea. Kate se konečně uklidnila. Carlisle a Garrett dál tišili sestry slovy příliš naléhavými, aby zněla jako útěcha.

A moje pozornost se vrátila k tíze pohledů, které se upíraly na okamžik chaosu v našich řadách. Koutkem oka jsem viděla, že Edward a všichni ostatní kromě Carlislea a Garretta už se mají zase na pozoru.

Nejtíživější byl pohled Caiův, který s rozzuřenou nevěřícností sledoval Kate a Garretta ve sněhu. Aro se na ty dva taky díval, a bylo vidět, že ani on nevěří svým očím. Věděl, co Kate umí. Pocítil účinky jejího talentu v Edwardových vzpomínkách.

Porozuměl tomu, co se tu odehrávalo – pochopil, že můj štít nabral na síle a jemnosti daleko přesahujících mé dosavadní možnosti, které Edward znal? Nebo si myslí, že si Garrett vypěstoval vlastní imunitu?

Garda už nestála v pozorném disciplinovaném šiku – byli nakrčeni vpřed, čekali, aby se vrhli do protiútoku ve chvíli, kdy bychom zaútočili.

Za nimi vše sledovalo třiačtyřicet svědků, kteří se tvářili úplně jinak, než když vstoupili na mýtinu. Zmatení se změnilo v podezření. Ta blesková rychlost, s jakou byla Irina zničena, všemi otřásla. Jaký byl její zločin?

Bez okamžitého útoku, na který Caius spoléhal, aby odvedl pozornost od svého nepředloženého jednání, se svědci Volturiových začínali ptát, o co tu vlastně běží. Zatímco jsem je pozorovala, Aro se po nich rychle ohlédl, a jediný záblesk hněvu prozradil jeho skutečné pocity. Svou touhou po obecenstvu si prokázal medvědí službu.

Slyšela jsem Stefana a Vladimira, jak si navzájem šeptají v tiché radosti nad Arovou rozmrzelostí.

Aro se zjevně bál, aby ho svědci neodhalili, aby nepřišel o svou pověst. Ale nevěřila jsem, že by nás Volturiovi nechali na pokoji, jen aby si zachránili reputaci. Až s námi budou hotovi, jistě povraždí i své svědky. Náhle jsem pocítila zvláštní lítost k zástupu cizinců, které Volturiovi přivedli, aby se dívali, jak umíráme. Demetri je bude stíhat tak dlouho, dokud všechny nevyhubí.

Kvůli Jacobovi a Renesmé, kvůli Alici a Jasperovi, kvůli Alistairovi a kvůli těmto cizincům, kteří netušili, co je dnešek bude stát, musí Demetri zemřít.

Aro se zlehka dotkl Caiova ramene. „Irina byla potrestána za to, že vznesla falešné obvinění proti tomuto dítěti.“ Tak tohle bylo jeho zdůvodnění. Pokračoval. „Co kdybychom se teď vrátili k naší záležitosti?“

Caius se napřímil a jeho výraz ztvrdl do nečitelnosti. Zíral vpřed, ale nic neviděl. Jeho obličej mi kupodivu připomínal člověka, který se právě dozvěděl, že byl degradován.

Aro se posunul vpřed, Renata, Felix a Demetri ho automaticky následovali.

„Jen pro úplnost,“ řekl, „rád bych si pohovořil s několika vašimi svědky. Úřední postup, chápete.“ Nedbale mávl rukou.

Dvě věci se staly najednou. Caius upřel oči na Ara a ten drobný krutý úsměv se mu vrátil. A Edward zasyčel a sbalil ruce do pěstí tak pevně, že to vypadalo, že mu kosti kotníků prorazí diamantovou kůži.

Zoufale jsem se ho chtěla zeptat, co se děje, ale Aro byl dost blízko, aby slyšel i nejtišší dech. Viděla jsem, jak Carlisle pohlédl úzkostně Edwardovi do tváře, a pak se jeho vlastní obličej zatvrdil.

Zatímco Caius dělal přehmaty s falešnými obviněními a nerozvážnými pokusy spustit boj, Aro musel vymyslet efektivnější strategii.

Aro se jako duch sunul po sněhu na západní konec naší řady a zastavil se asi deset metrů od Amuna a Kebi. Okolo stojící vlci se rozhněvaně naježili, ale zůstali na svých pozicích.

„Ach, Amune, můj jižní sousede!“ oslovil ho Aro vřele. „Už je to tak dávno, co jsi mne navštívil.“

Amun byl nehybný úzkostí. Kebi jako socha po jeho boku. „Čas moc neznamená; vůbec si nevšímám, že ubíhá,“ procedil Amun nehybnými rty.

„Svatá pravda,“ souhlasil Aro. „Ale možná jsi měl jiný důvod držet se stranou?“

Amun mlčel.

„Může to být časově velice náročné, zorganizovat nově příchozí do smečky. To dobře znám! Jsem vděčný, že mám ostatní, kteří ten nudný úkol udělají za mě. Jsem rád, že tvoje nové přírůstky tak dobře zapadly. Hrozně rád bych jim byl býval představen. Nepochybuji, že jsi za mnou chtěl brzy přijít na návštěvu.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Amun, a jeho tón byl tak oproštěn od všech emocí, že se nedalo říct, jestli je v jeho souhlasu nějaký strach nebo sarkasmus.

„No vida, tak teď jsme spolu! Není to báječné?“

Amun přikývl a nehnul ani brvou.

„Ovšem důvod tvé přítomnosti tady není tak příjemný, bohužel. Carlisle tě povolal jako svědka?“

„Ano.“

„A co mu chceš dosvědčit?“

Amun odpovídal stále tím chladným tónem bez emocí. „Pozoroval jsem dotyčné dítě. Bylo zjevné téměř okamžitě, že to není nesmrtelné dítě –“

„Možná bychom si měli sjednotit terminologii,“ přerušil ho Aro, „když se teď zdá, že máme nové klasifikace. Nesmrtelným dítětem rozumíš samozřejmě lidské dítě, které bylo kousnuto a tak proměněno v upíra.“

„Ano, tak jsem to myslel.“

„Co ještě jsi pozoroval na tom dítěti?“

„Stejné věci, které jsi zajisté viděl v Edwardově mysli. Že to dítě je biologicky jeho. Že roste. Že se učí.“

„Ano, ano,“ řekl Aro s náznakem netrpělivosti ve svém jinak přátelském tónu. „Ale čeho hlavně sis všiml za těch pár týdnů tady, co jsi ho pozoroval?“

Amunovo obočí se naježilo. „Že roste… rychle.“

Aro se usmál. „A myslíš, že by jí mělo být dovoleno žít?“

Ze rtů mi uniklo zasyčení, a nebyla jsem sama. Polovina upírů v naší řadě jako ozvěna vyjádřila můj protest. Vzduchem se neslo tiché rozzuřené syčení. Pár Volturiových svědků vzadu na louce vydalo stejný zvuk. Edward ustoupil vzad a vzal mě kolem pasu, aby mě případně zadržel.

Aro se za tím zvukem neobrátil, ale Amun se nejistě rozhlédl kolem.

„Nepřišel jsem vynášet soudy,“ vykrucoval se.

Aro se lehce zasmál. „Řekni jen svůj názor.“

Amun zvedl bradu. „Nevidím v tom dítěti žádné nebezpečí. Učí se rychleji, než roste.“

Aro přikývl a uvažoval. Po chvíli se odvrátil.

„Aro?“ zavolal Amun.

Aro se otočil jako na obrtlíku. „Ano, příteli?“

„Vydal jsem svoje svědectví. Už tu nemám co pohledávat. Já i moje družka bychom teď rádi odešli.“

Aro se vřele usmál. „Samozřejmě. Jsem tak rád, že jsme si mohli trochu popovídat. A jsem si jistý, že se zase brzy uvidíme.“

Amun měl pevně stisknuté rty. Pokývl hlavou, dobře si vědom té chabě skrývané hrozby. Dotkl se Kebiiny paže a pak ti dva rychle utekli k jižnímu okraji louky, kde zmizeli v lese. Věděla jsem, že se dlouho nezastaví.

Aro klouzal zpátky podél naší řady k východu, jeho stráže ho napjatě sledovaly. Zastavil se před mohutnou postavou Siobhan.

„Zdravím tě, drahá Siobhan. Jsi rozkošná jako vždy.“

Siobhan naklonila hlavu a čekala.

„A co ty?“ zeptal se. „Odpověděla bys na mé otázky stejně jako Amun?“

„Ano,“ odpověděla Siobhan. „Ale asi bych dodala něco víc. Renesmé chápe všechny zákazy. Není pro lidi žádným nebezpečím – zapojí se mezi ně lépe než my. Nepředstavuje žádnou hrozbu prozrazení.“

„Skutečně si nedovedeš představit ani jedinou?“ zeptal se Aro vážně.

Edward zavrčel, byl to tichý chraplavý zvuk hluboko v hrdle.

Caiovy zamlžené karmínové oči se rozjasnily.

Renata sáhla ochranitelsky ke svému pánovi.

A Garrett pustil Kate a udělal krok vpřed, nevšímaje si Katiny ruky, která tentokrát varovala jeho.

Siobhan pomalu odpověděla: „Myslím, že ti nerozumím.“

Aro zlehka ustupoval vzad, tvářil se nenuceně, ale vracel se do bezpečí své gardy. Renata, Felix a Demetri byli blíž než jeho stín.

„Nedošlo k porušení žádného zákona,“ prohlásil smířlivým hlasem, ale každý z nás slyšel, že svá slova hodlá upřesnit. Potlačovala jsem vztek, který se mi snažil vydrat z hrdla a hlasitě vyjádřit můj odpor. Vrhla jsem tu zuřivost do svého štítu, čímž jsem ho zesílila, a pak jsem se ujistila, že jsou všichni pod jeho ochranou.

„Žádného zákona,“ opakoval Aro. „Vyplývá z toho však, že tu nehrozí žádné nebezpečí? Ne.“ Lehce zavrtěl hlavou. „To už je jiné téma.“

Jedinou odpovědí bylo napnutí už tak napjatých nervů, a Maggie, stojící na okraji naší skupiny bojovníků, v hněvu pomalu zavrtěla hlavou.

Aro zamyšleně přecházel, spíš to vypadalo, jako že pluje, než že se dotýká země nohama. Všimla jsem si, že se každým krokem blíží do bezpečného zázemí své gardy.

„Ona je jedinečná… naprosto, neskutečně jedinečná. Byla by to taková škoda, zničit něco tak rozkošného. Zvláště když bychom se mohli tolik naučit…“ Vzdychl, jako kdyby se mu nechtělo pokračovat. „Ale je tu nebezpečí, nebezpečí, které nemůžeme přejít jen tak bez povšimnutí.“

Nikdo na jeho slova neodpověděl. Bylo mrtvé ticho, zatímco pokračoval v monologu, jako kdyby si mluvil jen pro sebe.

„Jak ironické je, že čím větší dělají lidé pokroky, čím víc jejich víra ve vědu roste a ovládá jejich svět, tím bezpečnější jsme my před prozrazením. A přestože my se jejich nevírou v nadpřirozeno stáváme ještě neohroženějšími, oni vymýšlejí takové technologie, že kdyby chtěli, mohli by pro nás představovat skutečnou hrozbu, dokonce by mohli některé z nás zničit.

Po tisíce a tisíce let jsme se vyhýbali prozrazení ani ne tak ze strachu o svou bezpečnost, ale protože to pro nás bylo pohodlnější a jednodušší. Ale toto poslední násilnické, rozzlobené století zrodilo zbraně takové síly, že by mohly ohrozit dokonce i nesmrtelné. A náš status pouhého mýtu nás vlastně chrání před těmi slabými tvory, které lovíme.

Tohle udivující dítě,“ – zvedl ruku dlaní dolů, jako by ji chtěl položit na Renesmé, ačkoli byl teď čtyřicet metrů od ní, vrátil se téměř do středu volturiovské formace – „kdybychom tak mohli znát jeho potenciál – vědět s naprostou jistotou, že navždy zůstane zahaleno temnotou, která nás chrání. Ale my nevíme nic o tom, co se z ní stane! Její vlastní rodiče se trápí strachem o její budoucnost. Ale my nemůžeme vědět, co z ní vyroste.“ Odmlčel se a podíval se napřed na naše svědky, a pak významně na své. Vypadal, že se ho při těch slovech opravdu zmocňuje zoufalství.

S pohledem upřeným na své svědky zase promluvil. „Jenom to, co je známé, je bezpečné. Jenom to, co je známé, je přijatelné. To, co je neznámé, je… zranitelnost.“

Caiův úsměv se zlomyslně rozšířil.

„Dosáhneš svého, Aro,“ řekl Carlisle smutným hlasem.

„Klid, příteli.“ Aro se usmál, jeho obličej byl laskavý, jeho hlas jemný jako vždycky. „Nespěchejme. Podívejme se na to ze všech stran.“

„Mohu nabídnout jednu stranu ke zvážení?“ požádal Garrett vyrovnaným tónem a udělal krok vpřed.

„Nomáde,“ řekl Aro a kývl na svolení.

Garrettova brada se zvedla. Jeho oči se zaostřily na shromážděný dav na konci louky, a on promluvil přímo ke svědkům Volturiových.

„Přišel jsem sem na Carlisleovu žádost jako ostatní, abych svědčil,“ řekl. „To rozhodně už není nutné, s ohledem na to dítě. Všichni vidíme, co je.

Zůstal jsem, abych dosvědčil něco jiného. Vám.“ Ukázal prstem k ostražitým upírům. „Dva z vás, které znám – Makenno, Charlesi – a jak vidím, i mnozí další mezi vámi –, jsou také tuláci, kteří bloudí po světě jako já. Nikomu se nezodpovídáte. Rozmyslete si pečlivě, co vám teď povím.

Tito starci sem nepřišli pro spravedlnost, jak vám řekli. Tušili jsme to, a teď se to prokázalo. Přišli, uvedeni v omyl, ale s platnou omluvou pro svůj čin. Buďte teď svědky toho, jak hledají chatrné výmluvy, aby mohli pokračovat ve své skutečné misi. Buďte svědky, jak se zoufale snaží najít ospravedlnění svého skutečného cíle – zničit tuto rodinu.“ Pokynul ke Carlisleovi a Tanye.

„Volturiovi přicházejí vymazat to, co považují za konkurenci. Možná se jako já díváte na zlaté oči tohoto klanu a jste udiveni. Je těžké je pochopit, to je pravda. Ale ti starci vidí něco jiného než svou zvláštní volbu. Vidí moc.

Byl jsem svědkem pevnosti pout v této rodině – říkám rodině, ne smečce. Tito zvláštní zlatoocí upíři popírají svou samotnou podstatu. Ale získali na oplátku něco, co jim za to stojí, co je lepší než prosté ukojení touhy? Za tu dobu, co jsem tady, jsem je trochu zkoumal, a zdá se mi, že to, co je na tomto intenzivním rodinném propojení podstatné – a co je vůbec umožňuje – je poklidný charakter tohoto života oběti. Není tu žádná agrese, jakou jsme všichni viděli u velkých jižanských klanů, které se tak rychle rozrůstaly a zase zmenšovaly ve svých divokých sporech. Tady nikdo nepomýšlí na to, aby ovládl ty druhé. A Aro to ví líp než já.“

Sledovala jsem, jak se Aro tváří, zatímco ho Garrettova slova odsuzovala, a napjatě čekala na nějakou reakci. Ale Arův obličej byl jen zdvořile pobavený, jako kdyby čekal, až si vztekající dítě uvědomí, že jeho výlevy nikoho nezajímají.

„Když nám Carlisle říkal, co přijde, všechny nás ujistil, že nás sem nepovolal bojovat. Tito svědkové“ – Garrett ukázal na Siobhan a Liama – „souhlasili, že podají důkaz a svou přítomností se pokusí zpomalit postup Volturiových, aby tak Carlisle dostal šanci předložit svůj případ.

Ale někteří z nás si říkali,“ – jeho oči střelily k Eleazarově tváři – „jestli to, že Carlisle má pravdu na své straně, bude stačit k tomu, aby to zastavilo tu takzvanou spravedlnost. Jsou tu Volturiovi kvůli tomu, aby chránili bezpečnost našeho tajemství, nebo k ochraně své vlastní moci? Přišli zničit nezákonné stvoření, nebo způsob života? Spokojí se s tím, když se prokáže, že nebezpečí není nic jiného než nedorozumění? Nebo si prosadí svou i bez výmluvy na spravedlnost?

Máme odpověď na všechny tyto otázky. Slyšeli jsme to v Arových lživých slovech – mezi námi je jedna upírka s darem poznat takové věci najisto – a teď to vidíme v Caiově dychtivém úsměvu. Jejich garda je jenom úderná síla bez vlastního rozumu, pouhý nástroj v boji svých pánů o nadvládu.

Takže teď vyvstaly další otázky, otázky, které musíte zodpovědět vy sami. Kdo vám vládne, nomádi? Zodpovídáte se něčí vůli kromě své vlastní? Máte svobodu vybrat si svou cestu, nebo budou Volturiovi rozhodovat, jak máte žít?

Přišel jsem svědčit. Zůstávám, abych bojoval. Volturiovým je lhostejná smrt toho dítěte. Oni hledají smrt naší svobodné vůle.“

Pak se otočil tváří ke starcům. „Tak pojďte, říkám! Už nás nenuťte poslouchat další lživé zdůvodňování. Buďte upřímní ve svých úmyslech, jako my budeme upřímní v našich. Budeme bránit svou svobodu. Vy na ni buď zaútočíte, nebo ne. Vyberte si hned, a nechte tyto svědky, aby poznali, oč se tu doopravdy jedná.“

Znovu se podíval na svědky Volturiových, a jeho oči zkoumaly každý obličej. Dopad jeho slov se zřetelně odrážel v jejich výrazech. „Možná uvažujete o tom, že se k nám přidáte. Jestli si myslíte, že vás Volturiovi nechají naživu, abyste vyprávěli, co se tu stalo, pak jste na omylu. My budeme možná všichni zničeni,“ – pokrčil rameny – „a možná taky ne. Možná jsou naše šance vyrovnanější, než oni tuší. Možná Volturiovi konečně narazili na rovnocenné soupeře. Ale jedno vám mohu slíbit – jestli padneme my, tak vy taky.“

Skončil svou plamennou řeč tím, že ustoupil zpátky vedle Kate, a pak se nakrčil dopředu, připravený na útok.

Aro se usmál. „Velice hezká řeč, příteli revolucionáři.“

Garrett zůstal připravený k útoku. „Revolucionáři?“ zavrčel. „A proti komu revoltuji, jestli se můžu zeptat? Jsi snad můj král? Chceš, abych tě také nazýval pánem, jako ta tvoje patolízalská stráž?“

„Klid, Garrette,“ řekl Aro snášenlivě. „Chtěl jsem jenom poukázat na dobu tvého narození. Stále patriot, jak vidím.“

Garrett se na něj rozzuřeně díval.

„Tak se zeptejme našich svědků,“ navrhl Aro. „Vyslechněme jejich myšlenky, dříve než se rozhodneme. Povězte nám, přátelé,“ – a otočil se nenuceně zády k nám, přešel pár metrů k svému davu nervózních pozorovatelů, kteří se teď drželi ještě blíž okraje lesa – „co si o tom všem myslíte? Mohu vás ujistit, že to dítě není tím, čeho jsme se obávali. Budeme riskovat a necháme je žít? Vystavíme náš svět ohrožení, abychom uchovali jejich rodinu neporušenou? Nebo má upřímný Garrett pravdu? Připojíte se k nim v boji proti našemu náhlému soupeření o nadvládu?“

Svědci se střetávali s jeho pohledem a tvářili se ostražitě. Jedna malá černovlasá žena se krátce podívala na tmavě blonďatého muže vedle sebe.

„Jsou to naše jediné možnosti?“ zeptala se najednou a střelila pohledem zpátky k Arovi. „Souhlasit s vámi, nebo bojovat proti vám?“

„Jistěže ne, okouzlující Makenno,“ řekl Aro a zatvářil se zděšeně, jak někdo mohl dojít k takovému závěru. „Samozřejmě můžete odejít v pokoji, jako to udělal Amun, i pokud s rozhodnutím rady nebudete souhlasit.“

Makenna se podívala znovu na obličej svého druha, a on úzkostlivě přikývl.

„Nepřišli jsme sem bojovat.“ Odmlčela se, vydechla, pak řekla: „Přišli jsme sem svědčit. A naše svědectví je takové, že tato odsouzená rodina je nevinná. Všechno, co tvrdil Garrett, je pravda.“

„Ach tak,“ řekl Aro smutně. „Je mi líto, že nás vidíš takhle. Ale taková je povaha naší práce.“

„Nejde o to, co vidím, ale co cítím,“ promluvil Makennin druh s vlasy barvy kukuřice vysokým, nervózním hlasem. Podíval se na Garretta. „Garrett řekl, že mají způsob, jak poznat lež. Já také poznám, kdy slyším pravdu, a kdy ne.“ S bojácnýma očima se posunul blíž ke své družce a čekal na Arovu reakci.

„Neboj se nás, příteli Charlesi. Patriot bezpochyby opravdu věří tomu, co říká,“ zasmál se Aro vesele a Charles přimhouřil oči.

„To je naše svědectví,“ řekla Makenna. „Teď odcházíme.“

Dali se s Charlesem na pomalý ústup a neotočili se, dokud nebyli ztraceni z dohledu mezi stromy. Další cizí upír začal ustupovat stejnou cestou, a pak za ním vyrazili ještě tři.

Odhadla jsem, že zůstalo třicet sedm upírů. Někteří byli prostě příliš zmateni, aby se dokázali rozhodnout. Ale většina z nich si byla až moc dobře vědoma směru, kterým se tahle konfrontace ubírala. Tušila jsem, že se vzdávají náskoku, jen aby se dozvěděli, kdo přesně je bude pronásledovat.

Byla jsem si jistá, že Aro vidí to samé co já. Otočil se a odměřeným krokem kráčel zpátky ke své gardě. Postavil se před ně a obrátil se na ně s jasným hlasem.

„Jsou proti nám v přesile, moji nejdražší,“ řekl. „Nemůžeme očekávat žádnou pomoc zvenčí. Měli bychom nechat tento spor nerozhodnutý, abychom se zachránili?“

„Ne, pane,“ zašeptali unisono.

„Stojí ochrana našeho světa za možnou ztrátu některých z našich řad?“

„Ano,“ vydechli. „My se nebojíme.“

Aro se usmál a pak se otočil ke svým černě oděným společníkům.

„Bratři,“ oslovil je pochmurně, „je tu mnohé, co musíme zvážit.“

„Pojďme se poradit,“ řekl Caius dychtivě.

„Pojďme se poradit,“ opakoval Marcus nezaujatým tónem.

Aro se zase otočil zády k nám, tváří k ostatním starcům. Vzali se za ruce a vytvořili trojúhelník postav v černých rubáších.

Jakmile byla Arova pozornost zaujata tichou poradou, další dva jejich svědkové tiše zmizeli do lesa. Doufala jsem, pro jejich dobro, že jsou rychlí.

Tohle byla ta chvíle. Opatrně jsem Renesmé sundala paže ze svého krku.

„Pamatuješ si, co jsem ti říkala?“

Slzičky se jí nahrnuly do očí, ale přikývla. „Mám tě ráda,“ zašeptala.

Edward se na nás díval širokýma topazovýma očima. I Jacob nás sledoval koutkem velkého temného oka.

„Taky tě mám ráda,“ řekla jsem a pak jsem se dotkla jejího medailonku. „Víc než vlastní život.“ Políbila jsem ji na čelo.

Jacob úzkostně zakňučel.

Natáhla jsem se na špičky a šeptala mu do ucha. „Počkej, dokud nebudou plně zaujati, a pak s ní uteč. Dostaň se odsud tak daleko, jak jen to dokážeš. Až dojdeš tam, odkud to pěšky už nepůjde, ona má to, co potřebujete, abyste se dostali do vzduchu.“

Edward i Jacob na mě zírali se stejným zděšením, třebaže jeden z nich měl podobu zvířete.

Renesmé vztáhla ruce k Edwardovi a on ji vzal do náruče. Pevně se objali.

„Tohle jsi přede mnou skrývala?“ zašeptal přes její hlavu.

„Před Arem,“ vydechla jsem.

„Alice?“

Přikývla jsem.

Jeho obličej se zkřivil pochopením a bolestí. Tvářila jsem se takhle já, když jsem si konečně dala dohromady Aliciny nápovědi?

Jacob tiše vrčel, byl to přidušený vyrovnaný zvuk podobný kočičímu předení. Chlupy měl zježené a zuby vyceněné.

Edward políbil Renesmé na čelo a obě tvářičky, pak ji vyzvedl Jacobovi k rameni. Hbitě se mu vyškrábala na hřbet, vytáhla se do sedu za chlupy, které pevně svírala v obou rukou, a usadila se lehce do prohlubně mezi jeho mohutnými lopatkami.

Jacob se otočil ke mně, z očí mu křičela bolest a z hrudi se mu stále dralo burácivé vrčení.

„Ty jsi jediný, komu jsme ji kdy mohli svěřit,“ zašeptala jsem mu. „Kdybys ji tolik nemiloval, nikdy bych to neunesla. Já vím, že ty ji ochráníš, Jacobe.“

Zase zakňučel a sklonil hlavu, aby mi ji opřel o rameno.

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Taky tě miluju, Jaku. Vždycky budeš můj nejlepší přítel.“

Slza velikosti baseballového míčku se skutálela na rudohnědý kožich pod jeho okem.

Edward opřel hlavu o stejné rameno, ke kterému vysadil Renesmé. „Sbohem, Jacobe, můj bratře… můj synu.“

Ostatní nebyli ke scéně rozloučení hluší. Jejich oči byly upřené na tichý černý trojúhelník, ale poznala jsem, že poslouchají.

„Nemáme tedy žádnou naději?“ zašeptal Carlisle. V jeho hlase nebyl žádný strach. Jen odhodlání a smíření.

„Naděje tu rozhodně je,“ zašeptala jsem zpátky. Mohla by to být pravda, řekla jsem si. „Já jenom znám svůj vlastní osud.“

Edward mě vzal za ruku. Věděl, že jde i o něj. Když jsem řekla svůj osud, nebylo pochyb, že jsem myslela osud nás dvou. My jsme byli jenom dvě poloviny jediného celku.

Esméin dech za mnou byl trhaný. Přešla kolem nás, za chůze se zlehka dotkla našich obličejů, postavila se vedle Carlislea a vzala ho za ruku.

Najednou se kolem nás všude začala ozývat šeptaná slova na rozloučenou a vyznání lásky.

„Jestli to přežijeme,“ zašeptal Garrett Kate, „půjdu za tebou kamkoli, ženská.“

„A to mi říkáš až teď?“ zašeptala.

Rosalie a Emmett se políbili rychle, ale vášnivě.

Tia pohladila Benjamina po tváři. Povzbudivě se na ni usmál, vzal ji za ruku a přitiskl si ji k tváři.

Neviděla jsem všechna vyjádření lásky a bolesti. Vytrhl mě náhlý třepotavý tlak na vnější stranu mého štítu. Nedokázala jsem poznat, odkud to přichází, ale měla jsem pocit, jako by to směřovalo na okraje naší skupiny, zvláště na Siobhan a Liama. Ten nápor nezpůsobil žádnou škodu, a pak pominul.

Nic se nezměnilo na tichých, nehybných postavách radících se starců. Ale možná tam byl nějaký signál, který mi unikl.

„Připravte se,“ zašeptala jsem k ostatním. „Už to začíná.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář