Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozbřesk ll 38. Síla

9. 3. 2012

 38. SÍLA

 

Chelsea se snaží narušit vazby mezi námi,“ zašeptal Edward. „Ale nemůže je najít. Necítí nás tady…“ Jeho oči střelily ke mně. „To děláš ty?“

Hrozivě jsem se na něj usmála. „Zakryla jsem úplně všechny.“

Edward se ode mě náhle odklonil a natáhl ruku ke Carlisleovi. V tu chvíli jsem ucítila mnohem ostřejší rýpnutí do štítu v místě, kde se ochranitelsky ovíjel kolem Carlisleova světla. Nebylo to bolestivé, ale nebylo to ani příjemné.

„Carlisle? Jsi v pořádku?“ vydechl Edward horečně.

„Ano. Proč?“

„Jane,“ odpověděl Edward.

Ve chvíli, kdy řekl její jméno, udeřil tucet ostrých útoků najednou, bodaly do všech míst pružného štítu, byly namířeny na dvanáct různých jasných bodů. Ohnula jsem se a ujistila se, že štít je nepoškozen. Nezdálo se, že by ho Jane dokázala prorazit. Rychle jsem se rozhlédla kolem; všichni byli v pořádku.

„Neuvěřitelné,“ řekl Edward.

„Proč nepočkají na rozhodnutí?“ zasyčela Tanya.

„Normální postup,“ odpověděl Edward příkře. „Obvykle zneschopní ty, které soudí, aby jim nemohli utéct.“

Podívala jsem se na Jane, která zírala na naši skupinu se zuřivou nevěřícností. Byla jsem si naprosto jistá, že kromě mě se nikdy nesetkala s nikým, kdo by ustál její ohnivý útok.

Asi to ode mě nebylo zrovna rozumné. Ale usoudila jsem, že Arovi bude trvat maximálně půl vteřiny, než uhodne – pokud už se tak nestalo –, že můj štít je silnější, než Edward věděl; už jsem měla na čele velký terč a vážně nemělo smysl snažit se utajit rozsah toho, co dokážu. Tak jsem se přímo na Jane široce a samolibě usmála.

Její oči se přimhouřily a já jsem pocítila další dloubnutí, tentokrát nasměrované na sebe.

Roztáhla jsem rty víc do šířky a vycenila zuby.

Jane zavřískla vysokým hláskem. Každý nadskočil, i disciplinované stráže. Každý kromě starců, kteří jenom vzhlédli od své porady. Její dvojče ji chytlo za paži, když se nakrčila ke skoku.

Rumuni se začali pochechtávat v temném očekávání.

„Říkal jsem ti, že náš čas nadešel,“ řekl Vladimir Stefanovi.

„Jen se podívej, jak se ta čarodějnice tváří,“ chechtal se Stefan vítězoslavně.

Alec chlácholivě poplácával sestru po rameni, pak ji objal paží. Otočil svůj krásný obličej k nám a nepohnul ani brvou.

Čekala jsem na stejný tlak, ale nic jsem necítila. Dál na nás zíral, a jeho andělský obličej neprozrazoval nic z toho, co cítil. Útočí? Proniká mým štítem? Jsem jediná, kdo ho ještě vidí? Sevřela jsem pevněji Edwardovu ruku.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se přidušeně.

„Ano,“ zašeptal.

„Snaží se Alec?“

Edward přikývl. „Jeho dar je pomalejší než ten, který má Jane. Plíží se. Dotkne se nás za pár vteřin.“

Pak jsem to uviděla, když jsem věděla, co hledat.

Sněhem prosakovalo zvláštní jasné šero, na bílém pozadí skoro neviditelné. Bylo to jako fata morgána – lehké chvění vzduchu, náznak třpytu. Zatlačila jsem do štítu a natáhla ho před Carlislea a ostatní v přední linii, protože jsem se bála, aby ta plazící se mlha nebyla příliš blízko nich, až do štítu narazí. Co když pronikne mou nehmatatelnou ochranou? Měli bychom utíkat?

Zem pod našima nohama rozechvělo tiché dunění, a závan větru na prostranství mezi naší linií a pozicemi Volturiových zvedal v náhlých poryvech oblaka sněhu. Benjamin taky spatřil tu plazící se hrozbu, a teď se snažil tu mlhu od nás odfouknout. Díky sněhu bylo snadné vidět, kam vrhl vítr, ale mlha nijak nereagovala. Bylo to, jako kdyby vítr neškodně vanul stínem, a ten byl imunní.

Trojúhelníková formace starců se konečně rozpadla, když se s mučivým zasténáním otevřela uprostřed mýtiny hluboká, úzká a dlouhá klikatá trhlina. Zem se mi chvíli třásla pod nohama. Závěje sněhu napadaly do jámy, ale mlha to prostě přeskočila, stejně nedotčená zemskou přitažlivostí jako větrem.

Aro a Caius zírali na otevřenou zemi s vykulenýma očima. Marcus se díval stejným směrem bez stopy emocí.

Nemluvili; také čekali, až se mlha přiblíží k nám. Vítr kvílel hlasitěji, ale kurz mlhy neodchýlil. Teď se usmívala Jane.

A pak mlha narazila na stěnu.

Jakmile se dotkla mého štítu, ochutnala jsem ji – měla hustou, sladkou, zahlcující chuť. Mlhavě mi to připomnělo otupělost jazyku po Novocainu.

Mlha se stočila vzhůru, hledala skulinu, slabé místo. Nenašla nic. Její pátrající prsty se kroutily nahoru a dokola, snažily se najít cestu dovnitř, a přitom názorně ukazovaly udivující velikost ochranné clony.

Na obou stranách Benjaminovy propasti se ozývaly hlasité výdechy.

„Výborně, Bello!“ zajásal Benjamin tiše.

Úsměv se mi vrátil.

Viděla jsem Alekovy přimhouřené oči, v jeho tváři se poprvé objevily pochyby, když viděl, jak se jeho mlha neškodně odráží o okraje mého štítu.

A pak jsem pochopila, že to můžu dokázat. Samozřejmě, budu priorita číslo jedna, první, kdo zemře, ale dokud vydržím, mají proti sobě Volturiovi více než vyrovnaného soupeře. A to ještě máme Benjamina a Zafrinu; oni nemají vůbec žádnou nadpřirozenou pomoc. Dokud vydržím.

„Budu se muset soustředit,“ zašeptala jsem Edwardovi. „Až dojde na jednotlivé souboje, bude těžší udržet štít kolem správných lidí.“

„Já je od tebe budu odrážet.“

„Ne. Ty musíš dostat Demetriho. Z mého dosahu je udrží Zafrina.“

Zafrina vážně přikývla. „Téhle mladé se nikdo ani nedotkne,“ slíbila Edwardovi.

„Sama bych šla po Jane a Alekovi, ale tady posloužím líp.“

„Jane je moje,“ zasyčela Kate. „Je načase, aby poznala, jak chutná její vlastní medicína.“

„A mně Alec dluží mnoho životů, ale já se spokojím s tím jeho,“ zavrčel Vladimir z druhé strany. „Ten je můj.“

„Já chci hlavně Caia,“ řekla Tanya vyrovnaně.

Ostatní si také začali rozdělovat protivníky, ale byli rychle přerušeni.

Aro, který klidně zíral na Alekovu neúčinnou mlhu, konečně promluvil.

„Než budeme hlasovat,“ začal.

Hněvivě jsem zavrtěla hlavou. Už mě ta komedie unavovala. Krvežíznivost ve mně zase začala kypět, a bylo mi líto, že ostatním lépe pomohu tím, že zůstanu bez pohnutí stát. Chtěla jsem bojovat.

„Dovolte, abych vám připomněl,“ pokračoval Aro, „že ať bude rozhodnutí rady jakékoliv, nemusí tady dojít k žádnému násilí.“

Edward zavrčel temným smíchem.

Aro se na něj smutně podíval. „Pro náš rod by bylo politováníhodným plýtváním, kdybychom ztratili kohokoli z přítomných. Ale tebe obzvlášť, mladý Edwarde, a tvou novorozenou družku. Volturiovi by mnohé z vás rádi přivítali ve svých řadách. Bello, Benjamine, Zafrino, Kate. Máte před sebou mnoho možností. Zvažte je.“

Pokus Chelsea ovládnout nás nemohoucně zavadil o můj štít. Arův pohled přejel přes naše zatvrzelé tváře, hledal nějaký náznak zaváhání. Soudíc dle jeho výrazu nic nenašel.

Věděla jsem, že si zoufale chce udržet Edwarda a mě, uvěznit nás stejně tak, jako chtěl zotročit Alici. Ale tahle bitva je příliš velká. Jestli přežiju, bude to znamenat, že prohrál. Měla jsem zuřivou radost, že jsem tak silná, že mu nedám možnost mě nezabít.

„Tak tedy hlasujme,“ řekl se zjevnou neochotou.

Caius promluvil s dychtivým spěchem. „To dítě je velká neznámá. Není důvod dovolit, aby takové riziko existovalo. Musí být zničeno spolu se všemi, kdo je chrání.“ Vyčkávavě se usmál.

Potlačovala jsem bojovný výkřik, kterým jsem chtěla zareagovat na jeho krutý úšklebek.

Marcus zvedl lhostejné oči a zdálo se, jako by se díval skrz nás, když vyřkl svůj názor.

„Nevidím žádné okamžité nebezpečí. To dítě je teď dostatečně bezpečné. Vždycky to můžeme zvážit později. Rozejděme se v míru.“ Jeho hlas byl ještě slabší než šeptavé vzdechy jeho bratrů.

Po jeho nesouhlasných slovech nikdo z gardy neuvolnil svůj připravený postoj. Caiův vyčkávavý úsměv se nezachvěl. Jako kdyby Marcus vůbec nepromluvil.

„Zdá se, že rozhodnout to musí můj hlas,“ uvažoval Aro.

Najednou Edward vedle mě ztuhl. „Konečně!“ zasyčel.

Odvážila jsem se na něj podívat. Obličej mu zářil výrazem triumfu, který jsem nechápala – byl to výraz anděla zkázy, který se dívá, jak je svět v plamenech. Krásný a děsivý.

Garda tiše zareagovala úzkostným šepotem.

„Aro?“ zavolal Edward, skoro zakřičel, v hlasu neskrývané vítězství.

Aro na chvíli zaváhal, patrně se snažil odhadnout, co má tahle nová nálada znamenat, a pak odpověděl. „Ano, Edwarde? Máš ještě něco…?“

„Možná,“ řekl Edward radostně a snažil se ovládnout své nevysvětlené vzrušení. „Napřed bych rád objasnil jednu věc, jestli smím!“

„Rozhodně,“ souhlasil Aro a pozvedl obočí, v tónu teď neměl nic než zdvořilý zájem. Zaskřípala jsem zuby; Aro nebyl nikdy nebezpečnější, než když byl blahosklonný.

„To nebezpečí, kterého se obáváš ze strany mé dcery – to pramení výhradně z naší neschopnosti uhodnout, jak se bude vyvíjet? To je jádro problému?“

„Ano, příteli Edwarde,“ přitakal Aro. „Kdybychom mohli vědět… být si jisti, že jak poroste, dokáže zůstat skrytá před lidským světem – neohrozí bezpečnost naší utajené existence…“ Odmlčel se a pokrčil rameny.

„Takže kdybychom si byli jistí,“ pokračoval Edward, „věděli přesně, čím se stane… pak by nebylo potřeba vůbec svolávat radu?“

„Kdyby byl způsob, jak si být naprosto jisti,“ souhlasil Aro a jeho slaboučký hlas byl o něco málo pronikavější. Nechápal, kam tím Edward míří. Ani já ne. „Ano, pak by nebylo o čem debatovat.“

„A rozešli bychom se v míru, zase jako dobří přátelé?“ zeptal se Edward s náznakem ironie.

Hlásek byl ještě pronikavější. „Samozřejmě, můj mladý příteli. Nic by mě nepotěšilo víc.“

Edward se jásavě zasmál. „Pak mám opravdu ještě něco, co chci přednést.“

Aro přimhouřil oči. „Ona je naprosto jedinečná. Její budoucnost se dá jenom odhadovat.“

„Není naprosto jedinečná,“ nesouhlasil Edward. „Vzácná, to ano, ale ne jediná svého druhu.“

Potlačovala jsem šok, náhlou naději, která se probouzela k životu, aby neohrozily mé soustředění. Ta odporná mlha se stále kroutila kolem okrajů mého štítu. A jak jsem se ze všech sil snažila soustředit, znovu jsem pocítila ostré dloubání do mé ochranné bariéry.

„Aro, mohl bys požádat Jane, aby přestala útočit na mou ženu?“ zeptal se Edward zdvořile. „Stále se bavíme o důkazu.“

Aro zvedl ruku. „Klid, drazí. Vyslechněme ho.“

Tlak zmizel. Jane na mě vycenila zuby; nedokázala jsem potlačit škodolibý úsměv.

„Co kdyby ses k nám přidala, Alice?“ zavolal Edward nahlas.

„Alice,“ zašeptala Esmé šokovaně.

Alice!

Alice, Alice, Alice!

„Alice!“

„Alice!“ šeptaly ostatní hlasy okolo mě.

„Alice,“ vydechl Aro.

Zaplavila mě úleva a divoká radost. Stálo mě to veškerou vůli, udržet štít na místě. Alekova mlha to stále zkoušela, hledala skulinku – Jane uvidí, jestli nechám nějaké díry.

A pak jsem je slyšela utíkat lesem, letět, blížili se k nám, jak nejrychleji dokázali.

Obě strany stály nehybně v očekávání. Svědci Volturiových se zmateně mračili.

Pak z jihozápadu přitančila na mýtinu Alice a já jsem při pohledu na její tvář pocítila takovou blaženost z toho, že ji vidím, div mě to nesrazilo na kolena. Jasper byl jenom pár centimetrů za ní, v očích rozzuřený pohled. Těsně za nimi běželi tři cizinci; první byla vysoká svalnatá žena s divokými tmavými vlasy – zjevně Kachiri. Měla stejné protáhlé končetiny a rysy jako ostatní Amazoňanky, jen ještě nápadnější.

Další byla malá upírka s olivovou pletí a dlouhými černými copy, které jí poskakovaly na zádech. Hlubokýma vínovýma očima nervózně těkala po obou znepřátelených táborech.

A tím posledním byl mladý muž… ne tak rychlý, ani tak plynulý v běhu. Jeho pleť měla neskutečně sytou tmavě hnědou barvu. Jeho oči barvy týkového dřeva obezřetně přejížděly po shromáždění. Vlasy měl černé a také spletené jako ta žena, ale ne tak dlouhé. Byl krásný.

Jak se k nám přibližoval, přihlížející dav se šokovaně zavlnil, když zaslechl nový zvuk – zvuk srdečního tepu zrychleného námahou.

Alice zlehka plavně přeskočila okraje rozpadající se mlhy, která se povalovala u mého štítu, a zastavila vedle Edwarda. Natáhla jsem se, abych se dotkla její paže, a to samé udělali Edward, Esmé, Carlisle. Na jiné přivítání nebyl čas. Jasper a ostatní ji následovali skrz štít.

Celá garda zadumaně sledovala, jak opozdilci bez potíží překračují neviditelnou hranici. Ti svalnatí, Felix a jemu podobní, na mě v náhlé naději upřeli zrak. Až dosud si nebyli jistí, co můj štít odpuzuje, ale teď bylo jasné, že fyzický útok nezastaví. Jakmile Aro vydá rozkaz, bude následovat bleskový útok, jehož jediným cílem budu já. Přemítala jsem, kolik jich Zafrina bude schopná oslepit a jak moc je to zpomalí. Vydržím dost dlouho, aby Kate s Vladimirem stihli vyřadit Jane a Aleka ze hry? Nic víc jsem nemohla žádat.

Edward, třebaže byl plně zaujat převratem, který byl v jeho režii, se zuřivě napjal v reakci na jejich myšlenky. Ovládl se a promluvil zase k Arovi.

„Alice posledních několik týdnů pátrala po svých vlastních svědcích,“ oznámil starci. „A nevrátila se s prázdnýma rukama. Alice, mohla bys nám představit svědky, které jsi přivedla?“

Caius zavrčel. „Čas na svědky už uplynul! Hlasuj, Aro!“

Alice zlehka předstoupila a představila cizince. „Tohle je Huilen a její synovec Nahuel.“

Slyšet její hlas… bylo to, jako by nikdy neodešla.

Caius přimhouřil oči, když Alice pojmenovala příbuzenský vztah mezi nově příchozími. Volturiovi svědci mezi sebou zasyčeli. Upíří svět se měnil, a každý to cítil.

„Mluv, Huilen,“ poručil Aro. „Vydej svědectví, s kterým jsi přišla.“

Drobná žena se nervózně podívala na Alici. Alice na ni povzbudivě kývla a Kachiri položila svou dlouhou ruku malé upírce na rameno.

„Jsem Huilen,“ oznámila žena čistou angličtinou, ale s podivným přízvukem. Jak pokračovala, bylo zjevné, že se připravovala na to, jak bude tento příběh vyprávět, že to trénovala. Plynul jako dobře známá pohádka pro děti. „Před půldruhým stoletím jsem žila se svým lidem z kmene Mapuche. Moje sestra se jmenovala Pire. Naši rodiče ji pojmenovali podle sněhu na horách, protože měla světlou pleť. A byla velmi krásná – příliš krásná. Jednoho dne za mnou potají přišla a pověděla mi, že ji v lesích našel anděl, který ji v noci navštěvuje. Varovala jsem ji.“ Huilen truchlivě zavrtěla hlavou. „Jako kdyby modřiny na její kůži nebyly dostatečným varováním. Věděla jsem, že je to Libishomen z našich legend, ale ona mě nechtěla poslouchat. Byla očarovaná.

Řekla mi, když si byla jistá, že v ní roste dítě temného anděla. Nesnažila jsem se ji odradit od jejího plánu utéct – věděla jsem, že i náš otec a matka by rozhodli, že dítě musí být zničeno a Pire s ním. Šla jsem s ní do nejhlubších míst lesa. Pátrala po svém démonickém andělu, ale nikoho nenašla. Starala jsem se o ni, lovila pro ni, když její síla slábla. Jedla zvířata syrová, pila jejich krev. Nepotřebovala jsem další potvrzení o tom, co nosí ve svém lůně. Doufala jsem, že jí zachráním život, než to monstrum zabiju.

Ale ona to dítě v sobě milovala. Pojmenovala ho Nahuel, po kočce z džungle, když zesílil a lámal jí kosti – i přesto ho milovala.

Nemohla jsem ji zachránit. To dítě si z ní prodralo cestu ven, a ona rychle umírala, ale celou tu dobu mě prosila, abych se postarala o jejího Nahuela. Bylo to její poslední přání – a já jsem svolila.

Kousl mě ovšem, když jsem se snažila ho zvednout z jejího těla. Odplazila jsem se do džungle zemřít. Nedostala jsem se moc daleko – bolest byla příliš nesnesitelná. Ale on mne našel; to novorozené dítě se prodralo podrostem vedle mě a počkalo na mě. Když bolest skončila, byl stulený po mém boku a spal.

Starala jsem se o něj, dokud si nedokázal něco chytit sám. Lovili jsme ve vesnicích kolem našeho lesa a zůstávali jen spolu. Nikdy jsme nebyli tak daleko od domova, ale Nahuel si přál vidět to dítě tady.“

Huilen sklonila hlavu, když domluvila, a ustoupila zpátky, takže byla částečně schovaná za Kachiri.

Arovy rty se našpulily. Díval se na mladíka s tmavou pletí.

„Nahueli, tobě je sto padesát let?“ zeptal se.

„Plus minus deset let,“ odpověděl Nahuel jasným, krásně teplým hlasem. Jeho přízvuk byl sotva patrný. „My to nesledujeme.“

„A dospělosti jsi dosáhl v jakém věku?“

„Asi sedm let po svém narození jsem byl plně dorostlý.“

„Od té doby ses nezměnil?“

Nahuel pokrčil rameny. „Ničeho jsem si nevšiml.“

Pocítila jsem, jak Jacobovo tělo rozechvívá třes. Nechtěla jsem na to ještě myslet. Počkám, až nebezpečí pomine a já se budu moct soustředit.

„A tvoje strava?“ naléhal Aro, proti své vůli zaujatý.

„Většinou krev, ale taky lidské jídlo. Mohu přežít na obojím.“

„Byl jsi schopen stvořit nesmrtelnou?“ Jak Aro pokynul k Huilen, jeho hlas byl najednou naléhavý. Soustředila jsem se znovu na svůj štít; možná hledal novou výmluvu.

„Ano, ale ostatní to nedokážou.“

Všemi třemi skupinami proběhlo šokované šeptání.

Aro vytáhl obočí. „Ostatní?“

„Moje sestry.“ Nahuel zase pokrčil rameny.

Aro byl chvíli vzteky bez sebe, ale pak se zase ovládl.

„Možná bys nám měl povědět zbytek svého příběhu, protože se zdá, že je toho ještě víc.“

Nahuel se zamračil.

„Pár let po smrti mé matky mě přišel hledat otec.“ Jeho krásný obličej se lehce zkřivil. „Byl rád, že mě našel.“ Nahuelův tón dával tušit, že ten pocit nebyl vzájemný. „Už měl dvě dcery, ale žádné syny. Myslel si, že se k němu přidám, stejně jako to udělaly mé sestry.

Překvapilo ho, že nejsem sám. Moje sestry nejsou jedovaté, ale jestli je to kvůli jejich pohlaví, nebo jen náhoda… Kdo ví? Já už jsem měl svou rodinu s Huilen a neměl jsem zájem“ – ušklíbl se při tom slově – „to měnit. Čas od času se s ním vídám. Mám novou sestru; dosáhla dospělosti asi před deseti lety.“

„Jméno tvého otce?“ zeptal se Caius se zaťatými zuby.

„Joham,“ odpověděl Nahuel. „Považuje se za vědce. Myslí, že tvoří novou nadřazenou rasu.“ Pokusil se zakrýt vlastní znechucení.

Caius na mě pohlédl. „Tvoje dcera. Je jedovatá?“ zeptal se hrubě.

„Ne,“ odpověděla jsem. Nahuel zvedl při té otázce hlavu, jeho týkové oči se na mě obrátily a upřely se mi do tváře.

Caius pohlédl na Ara pro potvrzení, ale Aro byl ponořen do vlastních myšlenek. Špulil rty a zíral na Carlislea, a pak na Edwarda, a nakonec jeho oči spočinuly na mně.

Caius zavrčel. „Postaráme se o tu úchylku tady, a pak půjdeme na jih,“ vybízel Ara.

Aro se mi díval do očí dlouhou, napjatou chvíli. Neměla jsem ponětí, co hledá nebo co našel, ale poté, co si mě tak dlouho měřil, se něco v jeho obličeji změnilo, jen lehký posun v nastavení úst a očí, a já jsem věděla, že Aro už se rozhodl.

„Bratře,“ řekl tiše Caiovi. „Zdá se, že tu není žádné nebezpečí. Situace se vyvinula nezvykle, ale nevidím žádnou hrozbu. Tyto napůl upíří děti jsou nám velmi podobné, jak se zdá.“

„Takhle tedy hlasuješ?“ zeptal se Caius.

„Ano.“

Caius se zamračil. „A ten Joham? Ten nesmrtelný, tak nadšený svým experimentováním?“

„S tím bychom si asi měli promluvit,“ souhlasil Aro.

„Zastavte Johama, jestli chcete,“ řekl Nahuel bezbarvě. „Ale nechte mé sestry na pokoji. Jsou nevinné.“

Aro přikývl, jeho výraz byl vážný. A pak se s vřelým úsměvem otočil zpátky ke své gardě.

„Drazí,“ zavolal, „dnes nebudeme bojovat.“

Garda unisono přikývla a napřímila se ze svých připravených postojů. Mlha rychle zmizela, ale já jsem držela svůj šít na místě. Možná to byl jen další úskok.

Analyzovala jsem jejich výrazy, když se Aro obrátil zpátky k nám. Jeho obličej byl laskavý jako vždy, ale na rozdíl od toho, co bylo předtím, jsem za jeho fasádou vycítila podivnou prázdnotu. Jako kdyby jeho pletichaření skončilo. Caius byl zjevně podrážděný, ale jeho hněv byl teď obrácen do sebe; rezignoval. Marcus se tvářil… znuděně; na to opravdu neexistovalo jiné slovo. Garda byla zase apatická a disciplinovaná; nebyli mezi nimi jednotlivci, fungovali jenom jako celek. Stáli ve formaci, připraveni k odchodu. Svědci Volturiových byli stále opatrní; jeden po druhém odcházeli, trousili se do lesa. Jak jejich zástupy prořídly, ti zbývající zrychlili. Brzy byli všichni pryč.

Aro napřáhl ruku k nám, téměř omluvně. Za ním už většina jeho gardy, společně s Caiem, Markem a tichými, tajemnými manželkami, rychle odplouvala pryč, opět v sevřeném útvaru. Jenom ti tři, kteří byli zřejmě jeho osobními strážci, zůstávali s ním.

„Jsem tak rád, že jsme to dokázali vyřešit bez násilí,“ řekl roztomile. „Můj příteli, Carlisle – jak jsem rád, že tě mohu zase nazývat přítelem! Doufám, že necítíš žádnou zášť. Vím, že chápeš přísné břemeno, které nám naše povinnost ukládá na bedra.“

„Odejdi v pokoji, Aro,“ řekl Carlisle odměřeně. „A prosím pamatuj, že zde musíme chránit svou anonymitu, a nedovol své gardě lovit v této oblasti.“

„Samozřejmě, Carlisle,“ ujistil ho Aro. „Je mi tak líto, že jsem si vysloužil tvoje odsouzení, můj drahý příteli. Možná mi za čas odpustíš.“

„Možná za čas, až se ukážeš zase jako náš přítel.“

Aro sklonil hlavu, jakoby pod tíhou výčitek, a chvíli ustupoval pozadu, než se otočil. Mlčky jsme sledovali, jak poslední čtyři Volturiovi mizí v lese.

Bylo veliké ticho. Stále jsem nevytáhla svůj štít.

„Je vážně po všem?“ zašeptala jsem k Edwardovi.

Zeširoka se usmíval. „Ano. Vzdali to. Jako všichni tyrani, pod tím naparováním jsou to obyčejní zbabělci.“ Zachechtal se.

Alice se zasmála s ním. „Vážně, lidi. Oni se nevrátí. Všichni si můžete vydechnout.“

Následoval další okamžik ticha.

A pak to přišlo.

Propukl jásot. Mýtinu naplnilo ohlušující vytí. Maggie plácala Siobhan do zad. Rosalie a Emmett se zase líbali – déle a vášnivěji než předtím. Benjamin a Tia si leželi v náručí, stejně jako Carmen s Eleazarem. Esmé držela Alici a Jaspera v pevném objetí. Carlisle vřele děkoval nově příchozím z Jižní Ameriky, kteří nás všechny zachránili. Kachiri stála velmi blízko Zafrině a Senně, dotýkaly se navzájem konečky prstů. Garrett zvedl Kate ze země a točil se s ní dokola.

Stefan plivl do sněhu. Vladimir skřípal zuby s kyselým výrazem.

A já jsem napůl vylezla na obrovského rudohnědého vlka, strhla jsem mu svou dceru ze zad a zuřivě si ji přitiskla na prsa. V té vteřině nás objímaly Edwardovy paže.

„Nessie, Nessie, Nessie,“ opakovala jsem láskyplně.

Jacob se smál svým hlasitým štěkavým smíchem a šťouchal mě čumákem do týla.

„Zmlkni,“ zamumlala jsem.

„Zůstanu s tebou?“ zeptala se Nessie.

„Navždycky,“ ujistila jsem ji.

Měli jsme před sebou celou věčnost. A Nessie bude v pořádku a bude zdravá a silná. Jako ten napůl lidský Nahuel, i za sto padesát let bude stále mladá. A budeme všichni spolu.

Jako by ve mně vybuchla nálož štěstí – tak silného, tak nespoutaného, že jsem si nebyla jistá, jestli to přežiju.

„Navždycky,“ opakoval mi Edward do ucha.

Nemohla jsem mluvit. Zvedla jsem hlavu a políbila ho s takovou vášní, která by snad dokázala zapálit les.

Já bych si toho nevšimla.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář