Rozbřesk ll 39. Šťastně až na věky
39. ŠŤASTNĚ AŽ NA VĚKY
» Tak tohle je (bohužel?) úplně poslední díl Stmívání. Taky už nemůžete věřit, že je konec?
„Takže to nakonec byla kombinace různých věcí, ale ten, kdo to opravdu rozhodl, byla… Bella,“ vysvětloval Edward. Naše rodina a dva zbylí hosté seděli ve velkém obývacím pokoji, zatímco les za vysokými okny zčernal.
Vladimir a Stefan zmizeli, než jsme přestali oslavovat. Byli mimořádně zklamaní tím, jak to dopadlo, ale Edward řekl, že si natolik vychutnali zbabělost Volturiových, že jim to jejich zklamání téměř vynahradí.
Benjamin a Tia rychle následovali Amuna a Kebi, celí nedočkaví, aby jim sdělili, jak konflikt dopadl; byla jsem si jistá, že je zase uvidíme – Benjamina a Tiu přinejmenším. Z nomádů se nikdo nezdržel. Peter a Charlotte si krátce popovídali s Jasperem a pak nás opustili.
Znovu sjednocené Amazoňanky taky byly k neudržení, aby už byly doma – nedokázaly být dlouho z dosahu svého milovaného deštného pralesa –, ačkoli se zdráhaly s odchodem víc než někteří jiní.
„Musíte mě s tím dítětem přijet navštívit,“ naléhala Zafrina. „Slib mi to, mladá.“
Nessie mi přitiskla ruku na krk a taky prosila.
„Určitě přijedeme, Zafrino,“ souhlasila jsem.
„My budeme velké kamarádky, moje malá Nessie,“ prohlásila ta divá žena, než odešla se svými sestrami.
Další se k odchodu chystala irská smečka.
„Výborně, Siobhan,“ pochválil ji Carlisle, když se loučili.
„Aha, síla přání,“ odpověděla sarkasticky a zvedla oči v sloup. A pak zvážněla. „Samozřejmě, že není po všem. Volturiovi nám neodpustí, co se tady stalo.“
Edward jí to nevyvracel. „Jsou vážně otřeseni; jejich sebedůvěra je nalomená. Ale ano, jsem si jistý, že se jednou z té rány vzpamatují. A pak…“ přimhouřil oči. „Předpokládám, že se budou snažit dostat nás odděleně.“
„Alice nás bude varovat, až se rozhodnou k útoku,“ řekla Siobhan přesvědčeným hlasem. „A my se zase sjednotíme. Možná nadejde čas, kdy bude náš svět připraven osvobodit se od Volturiových úplně.“
„Ten čas možná nastane,“ souhlasil Carlisle. „Pokud ano, budeme stát při sobě.“
„Ano, příteli, to budeme,“ souhlasila Siobhan. „A jak bychom mohli prohrát, když já si budu přát opak?“ Mohutně se rozesmála.
„Přesně tak,“ přitakal Carlisle. Objali se se Siobhan, a pak si s Liamem potřásl rukou. „Snažte se najít Alistaira a povězte mu, co se stalo. Moc by mě mrzelo, kdyby se příštích deset let schovával někde pod kamenem.“
Siobhan se zase zasmála. Maggie objala Nessii i mě a pak byla irská smečka pryč.
Denaliovi odjížděli jako poslední a Garrett s nimi – a už u nich zůstane napořád, tím jsem si byla docela jistá. Tanya s Kate neunesly atmosféru oslav. Potřebovaly čas vzpamatovat se ze ztráty své sestry.
Huilen a Nahuel byli poslední, kdo u nás zůstal, ačkoli jsem čekala, že ti dva se vrátí domů s Amazoňankami. Carlisle byl hluboce fascinován rozhovorem s Huilen; Nahuel seděl vedle ní a poslouchal, zatímco Edward popisoval nám ostatním průběh konfliktu tak, jak ho znal jenom on.
„Alice dala Arovi záminku, kterou potřeboval, aby se vyvlékl z boje. Kdyby nebyl tak vyděšený z Belly, asi by pokračoval ve svém původním plánu.“
„Vyděšený?“ zeptala jsem se skepticky. „Ze mě?“
Usmál se na mě s výrazem, který jsem tak docela neznala – byl něžný, ale také uctivý a dokonce zoufalý. „Kdy už se na sebe dokážeš podívat jasně?“ zeptal se tiše. Pak promluvil hlasitěji, k ostatním i ke mně. „Volturiovi nevedli rovnocenný boj asi tak dva a půl tisíce let. A nikdy, nikdy nebojovali, když byli v nevýhodě. Zvláště od té doby, co získali Jane a Aleka, se účastnili jenom masakrů, kde se jim nekladl žádný odpor.
Měli jste vidět, jak jsme jim připadali! Obvykle Alec odřízne obětem všechny smysly a cit, zatímco oni hrají to divadýlko s radou. Tak nikdo nemůže utéct, než je rozsudek vynesen. Ale my jsme tam stáli, připravení, čekající, v přesile, s vlastními dary, zatímco jejich dary byly díky Belle vyřazeny z činnosti. Aro věděl, že se Zafrinou na naší straně to budou oni, kdo oslepne, až bitva začne. Jsem si jistý, že naše řady by vážně prořídly, ale oni nepochybovali, že ty jejich taky. Dokonce měli slušnou pravděpodobnost, že prohrají. S takovou možností se nikdy předtím nesetkali. A proto do toho dneska nešli.“
„Těžko si připadat na koni, když máš kolem vlky, velké jako koně,“ zasmál se Emmett a šťouchnul Jacoba do paže.
Jacob se na něj široce usmál.
„Byli to v prvé řadě vlci, kdo je zastavil,“ řekla jsem.
„No jasně,“ souhlasil Jacob.
„Naprosto,“ souhlasil Edward. „To byla další věc, kterou nikdy neviděli. Skutečné Děti měsíce se málokdy pohybují ve smečce a nikdy se moc neovládají. Šestnáct obrovských sešikovaných vlků bylo překvapení, na které nebyli připraveni. Caius se totiž vlkodlaků hrozně bojí. Kdysi s jedním málem prohrál, už je to pár tisíc let, a nikdy se z toho nevzpamatoval.“
„Takže existují skuteční vlkodlaci?“ zeptala jsem se. „Ti s úplňkem a stříbrnými střelami a tak?“
Jacob se ušklíbl. „Skuteční. Znamená to, že já jsem vymyšlenej?“
„Ty víš, jak to myslím.“
„Úplněk ano,“ řekl Edward. „Stříbrné střely ne – to byl jenom jeden z dalších mýtů, aby měli lidé pocit, že proti nim mají nějakou šanci. Moc jich ovšem nezbylo. Caius je nechal lovit do jejich téměř úplného vyhynutí.“
„A proč ty ses o tom nikdy nezmínil?“
„Nikdy na to nepřišla řeč.“
Zvedla jsem oči v sloup. Alice se zasmála, naklonila se – Edward ji objímal druhou paží – a mrkla na mě.
Vyčítavě jsem se na ni podívala.
Šíleně jsem ji milovala, samozřejmě. Ale teď, když jsem měla možnost si uvědomit, že je vážně doma, že její zrada byla jenom bouda, protože Edward musel věřit, že nás opustila, byla jsem na ni taky pěkně naštvaná. Měla toho ještě hodně co vysvětlovat.
Alice si vzdychla. „Tak to ze sebe vyklop, Bello.“
„Jak jsi mi to mohla udělat, Alice?“
„Bylo to nutné.“
„Nutné!“ vybuchla jsem. „Tvojí vinou jsem byla stoprocentně přesvědčená, že všichni zemřeme! Několik týdnů ze mě byla troska.“
„Mohlo to tak dopadnout,“ řekla klidně. „A v tom případě jsi musela být připravena zachránit Nessii.“
Instinktivně jsem sevřela Nessii – spící mi na klíně – pevněji v náruči.
„Ale tys věděla, že jsou taky jiné možnosti,“ obvinila jsem ji. „Věděla jsi, že je naděje. Napadlo tě vůbec, žes mi mohla říct všechno? Chápu, že kvůli Arovi si Edward musel myslet, že jsme ve slepé uličce, ale mně jsi to mohla říct.“
Chvíli se na mě zkoumavě dívala. „To si nemyslím,“ řekla. „Tak dobrá herečka zase nejsi.“
„Tady šlo o moje herecké schopnosti?“
„Ale no tak, uber oktávu, Bello. Máš vůbec ponětí, jak bylo komplikované to zosnovat? Nemohla jsem si ani být jistá, že někdo takový jako Nahuel existuje – jediné, co jsem věděla, bylo to, že mám hledat něco, co nevidím! Zkus si představit, jaké to je, pátrat po slepém místě – to nebyl zrovna nejlehčí úkol. Navíc jsme museli stihnout poslat klíčové svědky sem, jako kdybychom neměli i tak naspěch. A ještě mít celou dobu oči otevřené pro případ, že byste se mi rozhodli dát nějaké další instrukce. Někdy mi musíš vysvětlit, co vlastně má být v tom v Riu. Ale ještě předtím jsem se musela pokusit vidět každý trik, s kterým by Volturiovi mohli přijít, a dát ti těch pár nápověd, které jsem mohla, abys byla připravená na jejich strategii, a měla jsem jen pár hodin na to, abych vystopovala všechny možnosti. Nejdůležitější bylo postarat se o to, abyste všichni uvěřili, že jsem se na vás vykašlala, protože Aro si musel být jistý, že nemáte žádné eso v rukávu, jinak by se nikdy nepřiklonil k takovému závěru. A jestli si myslíš, že jsem se necítila mizerně –“
„Dobře, dobře!“ přerušila jsem ji. „Promiň! Já vím, že to pro tebe taky bylo těžké. To jenom že… šíleně se mi po tobě stýskalo, Alice. Už mi to nikdy nedělej.“
Alicin klokotavý smích se rozezněl místností a všichni jsme se usmívali, když jsme zase slyšeli tu hudbu. „Mně bylo po tobě taky smutno, Bello. Tak mi promiň a radši si vychutnávej pocit, že jsi superhrdinka dne.“
Všichni se zasmáli a já jsem v rozpacích zabořila obličej Nessii do vlasů.
Edward se vrátil k analýze každého posunu záměrů a kontroly, ke kterým došlo dnes na louce, a prohlašoval, že to byl můj štít, co přimělo Volturiovy dát se na útěk se staženým ocasem. Bylo mi nepříjemné, jak se na mě všichni dívají. I Edward. Jako kdybych za jedno dopoledne vyrostla o třicet metrů. Snažila jsem se nevšímat si uznalých pohledů a většinou jsem se dívala na Nessiin spící obličej a Jacobův nezměněný výraz. Pro něj budu vždycky prostě Bella, a to byla úleva.
Nejhůř se dal ignorovat pohled, který mě nejvíc mátl.
Nešlo ani tak o to, co si o mně ten napůl člověk, napůl upír Nahuel myslel. Podle něj jsem se s útoky upírů setkávala denně a ta scéna na louce pro mě nebyla nic neobvyklého. Ale ten chlapec ze mě na chvíli oči nespustil. Nebo se možná díval na Nessii. I to mi bylo nepříjemné.
Jistě nebyl lhostejný ke skutečnosti, že Nessie je jediná osoba ženského pohlaví, která má stejný původ jako on, a přitom to není jeho nevlastní sestra.
Podle mě to Jacoba ještě nenapadlo. A já jsem doufala, že taky hned tak nenapadne. Už jsem měla dost všech bojů.
Konečně ostatní vyčerpali své otázky na Edwarda a začali si povídat mezi sebou.
Připadala jsem si podivně unavená. Ne ospalá, samozřejmě, ale jako kdybych měla za sebou velmi dlouhý den. Chtěla jsem trochu klidu, návrat do normálních kolejí. Chtěla jsem uložit Nessii do postýlky; chtěla jsem soukromí čtyř stěn naší malé chaloupky.
Podívala jsem se na Edwarda a na chvíli jsem měla dojem, že mu dokážu číst myšlenky. Viděla jsem, že cítí přesně to samé co já. Potřebujeme trochu klidu.
„Neměli bychom vzít Nessii…“
„To je asi dobrý nápad,“ souhlasil rychle. „Včera se určitě pořádně nevyspala, při tom hrozném chrápání.“
Zakřenil se na Jacoba.
Jacob zvedl oči v sloup a pak zívl. „Už jsem nějakou dobu nespal v posteli. Vsadím se, že táta bude nadšenej, že mě zase má pod rodnou střechou.“
Dotkla jsem se jeho tváře. „Děkuju, Jacobe.“
„Jsem ti vždycky k dispozici, Bello. Ale to už víš.“
Vstal, protáhl se, políbil Nessii na temínko a mě taky. Nakonec praštil Edwarda do ramene. „Tak se uvidíme zítra. Hádám, že tu teď bude trochu nuda, co říkáte?“
„To vroucně doufám,“ řekl Edward.
Vstali jsme, když odešel; opatrně jsem se zvedla, abych Nessii neprobudila. Byla jsem hluboce vděčná, když jsem viděla, jak tvrdě spí. Tolik jsme toho na ni dneska naložili. Je načase, aby zase byla jenom dítětem – chráněným a v bezpečí. Aby si užila ještě pár let dětství.
Představa míru a jistoty mi připomněla někoho, kdo těmito pocity zrovna neoplýval.
„Jaspere?“ nedalo mi to, když jsme se obrátili ke dveřím.
Jasper byl namačkaný mezi Alici a Esmé, najednou jako by v rodině zaujímal centrálnější pozici než dřív. „Ano, Bello?“
„Jenom mě zajímalo – proč je J. Jenks bez sebe strachy, jen když zaslechne tvoje jméno?“
Jasper se uchechtl. „Mám zkrátka takovou zkušenost, že některé pracovní vztahy se lépe motivují strachem než finančním prospěchem.“
Zamračila jsem se a slíbila si, že odteď si tento pracovní vztah vezmu na starost a ušetřím Džeje infarktu, na který měl určitě zaděláno.
Všichni nás líbali a objímali a přáli nám dobrou noc. Jediný, kdo se držel stranou, byl zase Nahuel, který se za námi upřeně díval, jako kdyby si přál, abychom ho vzali s sebou.
Jakmile jsme byli za řekou, šli jsme pomalu jako obyčejní lidé, beze spěchu, drželi jsme se za ruce. Měla jsem dost všech Damoklových mečů a chtěla jsem si vychutnat pomalu plynoucí čas. Edward to určitě cítil stejně.
„Musím říct, že na mě Jacob udělal hluboký dojem,“ řekl mi Edward.
„Vlci dneska pořádně zabodovali, viď?“
„Takhle to nemyslím. Ani jedinkrát dneska nepomyslel na to, že podle Nahuela bude Nessie plně dospělá za pouhých šest a půl roku.“
Chvilku jsem nad tím uvažovala. „On ji takhle nevidí. Nespěchá na ni, aby vyrostla. Prostě chce, aby byla šťastná.“
„Já vím. Jak jsem řekl, udělal na mě dojem. Je mi proti srsti to říkat, ale mohla dopadnout hůř.“
Zamračila jsem se. „Já na to nehodlám myslet ještě asi tak šest a půl roku.“
Edward se zasmál a pak si vzdychl. „No jo, vypadá to, že až ta doba přijde, bude se Jacob možná muset vypořádat s jistou konkurencí.“
Zamračila jsem se ještě víc. „Všimla jsem si. Jsem Nahuelovi vděčná za to, co dneska udělal, ale to, jak na ni zíral, to bylo protivné. Je mi jedno, jestli je naše Nessie jediná poloviční upírka na světě, s kterou není příbuzný.“
„Ale on nezíral na ni – on zíral na tebe.“
Tak to vypadalo… ale nedávalo to žádný smysl. „Proč by to dělal?“
„Protože žiješ,“ řekl tiše.
„Nechápu.“
„Celý svůj život,“ vysvětloval, „a on je o padesát let starší než já –“
„Ty stařečku,“ skočila jsem mu do řeči.
Nevšímal si toho. „– se vždycky považoval za ďábelské stvoření, za vraha od přirozenosti. Jeho sestry taky všechny zabily své matky, ale nijak jim to nevadí. Joham je vychoval tak, aby na lidi pohlížely jako na zvířata, zatímco on a ony jsou bozi. Ale Nahuela vychovala Huilen, a Huilen milovala svou sestru víc než kohokoli jiného. Zformovalo to jeho náhled na život. A tak se v určitých ohledech opravdu nenáviděl.“
„To je moc smutné,“ zašeptala jsem.
„A pak viděl nás tři – a poprvé v životě si uvědomil, že to, že je napůl nesmrtelný, ještě neznamená, že je automaticky zlý. Dívá se na mě a vidí… jaký by měl být jeho otec.“
„Ty jsi ve všech ohledech ideální,“ souhlasila jsem.
Odfrkl a pak zase zvážněl. „Dívá se na tebe a vidí život, jaký měla vést jeho matka.“
„Chudák Nahuel,“ zašeptala jsem a pak jsem si vzdychla, protože jsem věděla, že po těchto slovech už si o něm nikdy nebudu moct myslet nic špatného, i když jsem z jeho pohledů byla celá nesvá.
„Nebuď kvůli němu smutná. On je teď šťastný. Dnes si konečně začal odpouštět.“
Usmála jsem se, že je Nahuel šťastný, a pak mě napadlo, že dnešek byl vlastně úžasný den. Ačkoli Irinina oběť byla temným stínem proti bílému světlu, který v nás zanechal svou stopu, tu radost přece přebít nedokázal. Moje rodina byla zase pohromadě. Před mou dcerou se do nekonečna prostírala krásná budoucnost. Zítra půjdu navštívit otce; uvidí, že strach v mých očích vystřídala radost, a bude taky blažený. Najednou jsem si byla jistá, že ho tam nenajdu samotného. Posledních pár týdnů jsem možná nebyla tak všímavá, ale teď jsem měla pocit, jako bych všechno věděla. Sue zůstane s Charliem – vlkodlačí máma a upíří táta – a on už nebude sám. Široce jsem se usmála, když jsem to pochopila.
Ale nejvýznamnější v té přílivové vlně štěstí byla ta nejjistější věc ze všech: jsem s Edwardem. Navždycky.
Ne že bych si těch posledních pár týdnů chtěla zopakovat, ale musela jsem přiznat, že jsem si díky nim začala víc vážit všeho, co mám.
Chaloupka byla v stříbromodré noci místem dokonalého klidu. Odnesli jsme Nessii do postýlky a něžně jsme ji přikryli. Usmála se ze sna.
Sundala jsem si z krku Arův dar a pohodila ho v koutě jejího pokoje. Může si s ním hrát, když bude chtít; měla ráda jiskřivé věci.
Pomalu jsme šli s Edwardem do našeho pokoje a při chůzi máchali rukama.
„Noc oslav,“ zašeptal a uchopil mě za bradu, aby moje rty zvedl ke svým.
„Počkej,“ zaváhala jsem a odtáhla se.
Zmateně se na mě podíval. Většinou jsem se neodtahovala. No dobře, nikdy jsem se neodtahovala. Tohle bylo poprvé.
„Chci něco zkusit,“ řekla jsem a lehce se pousmála, když jsem viděla, jak udiveně se tváří.
Vzala jsem mu obličej do dlaní a soustředěním zavřela oči.
Tohle mi moc nešlo, když se mě to Zafrina snažila naučit, ale už jsem svůj štít znala lépe. Chápala jsem, proč se brání, když ho chci od sebe oddělit – mým automatickým instinktem bylo chránit především sebe.
Nebylo to ani zdaleka tak snadné jako zaštítit kromě sebe i někoho jiného. Cítila jsem elastický odpor, jak se mě můj štít snažil chránit. Musela jsem se namáhat, abych ho ode sebe úplně odstrčila; stálo mě to veškeré soustředění.
„Bello!“ zašeptal Edward šokovaně.
V tu chvíli jsem poznala, že to funguje, takže jsem se soustředila ještě víc, přitáhla ty konkrétní vzpomínky, které jsem si šetřila na tuhle chvíli, a nechala si jimi zaplavit mysl v naději, že zaplavím i tu jeho.
Některé z nich nebyly jasné – zšeřelé lidské vzpomínky, viděné slabýma očima a slyšené slabýma ušima: když jsem poprvé viděla jeho obličej… ten pocit, když mě držel v náruči na louce… zvuk jeho hlasu skrze tmu mého službu vypovídajícího vědomí, když mě zachránil před Jamesem… jeho obličej, když čekal pod květinovým baldachýnem, aby se se mnou mohl oženit… každý vzácný okamžik z ostrova… jeho studené ruce dotýkající se našeho nenarozeného dítěte skrz mou pokožku…
A zřetelné vzpomínky, které jsem si vybavovala naprosto dokonale: jeho obličej, když jsem otevřela oči do nového života, do nekonečného úsvitu nesmrtelnosti… ten první polibek… ta první noc…
Ze soustředění mě vytrhly jeho rty, které mě začaly zuřivě líbat.
S hlasitým výdechem jsem pustila tu vzpírající se tíhu, kterou jsem držela od sebe. Skočila zpátky jako napjatá guma, a zase chránila moje myšlenky.
„Jé, nepovedlo se!“ vzdychla jsem.
„Já jsem tě slyšel,“ vydechl. „Jak? Jak jsi to dokázala?“
„To byl Zafrinin nápad. Párkrát jsme to cvičily.“
Byl uchvácený. Dvakrát zamrkal a zavrtěl hlavou.
„Teď to víš,“ řekla jsem lehce a pokrčila rameny. „Nikdo nikdy nikoho nemiloval tak, jako já tebe.“
„Máš skoro pravdu.“ Usmál se, jeho oči byly stále trochu vykulenější než obvykle. „Napadá mě jen jedna výjimka.“
„Lháři.“
Začal mě zase líbat, ale najednou se zarazil.
„Mohla bys to udělat znova?“ zeptal se.
Zašklebila jsem se. „Je to velmi obtížné.“
Čekal s dychtivým výrazem.
„Nedokážu to udržet, když budu byť i jen malinko rozrušená,“ varovala jsem ho.
„Budu hodný,“ slíbil.
Našpulila jsem rty a přimhouřila oči. Pak jsem se usmála.
Přitiskla jsem mu zase ruce na tváře, zvedla štít ze své mysli a pak začala tam, kde jsem přestala – s křišťálově čistými vzpomínkami na tu první noc svého nového života… a zastavila jsem se u detailů.
Tiše jsem se zasmála, když jeho naléhavý polibek zase přerušil moje snažení.
„Zatraceně,“ zavrčel a líbal mě hladově na šíji.
„Máme spoustu času na tom pracovat,“ připomněla jsem mu.
„Věčnost a věčnost a věčnost,“ zašeptal.
„Tak je to správně.“
A pak jsme blaženě pokračovali do toho malého, ale dokonalého kousku naší věčnosti.
KONEC
Odpovědět